Jizerský tetřivek v pasti

Pokles početnosti tetřívka obecného (Lyrurus tetrix), který postihuje od počátku století prakticky celou kontinentální Evropu, se nevyhnul ani Jizerským horám. V první polovině století se zde tetřívek neomezoval pouze na četná rašeliniště náhorní plošiny, ale osídloval i otevřená podhůří. V padesátých a šedesátých letech postupně došlo k velké intenzifikaci zemědělské výroby, bylo provedeno odvodnění pozemků, kde tetřívek dříve nacházel své optimální životní podmínky, a narostl i tlak rekreace. Do počátku sedmdesátých let se v podhůří datují poslední pozorování tetřívků i zástřely. V té době ještě byly jizerskohorské lesy relativně v pořádku a nikdo neočekával zkázu, která nastala v osmdesátých letech vlivem imisí.

Inventarizací tetřívka v ČSR se v letech 1970 - 1978 podrobně zabývali Hanuš, Bouchner a Fišer (1979). Z jejich přehledu vyplývá zajímavá věc: v okresech Jablonec n. N. a Liberec (kde se nalézaly bezesporu všechny lokality jeho výskytu v Jizerských horách, včetně jejich podhůří), bylo v této době evidováno pouhých 30 ks tetřívků. Podíl na celkové populaci v tehdejší ČSR tak činil 0,45 %. Již tehdy poukazovali autoři (přes celkový úbytek početních stavů a zmenšování areálu výskytu v ČSR) na vzestup populace tetřívka v Krušných horách. Toto tvrzení dávali do souvislosti se zásadními změnami biotopů spojenými s úhynem smrkových lesů.

V důsledku oslabení převážně smrkových porostů imisemi a následnými hmyzími kalamitami došlo, podobně jako v Krušných horách, ale s dvacetiletým zpožděním, také v Jizerských horách k masivnímu odlesnění náhorní plošiny a rozpadu lesních ekosystémů. Na rozdíl od ochránců přírody i lesníků, kteří byli rozsahem poškození zděšeni, vnímal tetřívek tuto změnu zřejmě odlišně. Na vzniklých holinách totiž postupně našel vhodný biotop s dostatkem potravy i krytu. Od osmdesátých let se tak jeho stavy na imisních holinách průběžně zvyšovaly. Nabízí se nám možnost srovnání s následky kalamit bekyně mnišky v letech 1917 - 1921. Tehdy se na odlesněných plochách značně rozšířili tetřívci i v místech, kde před kalamitami nežili (60 - 100 kohoutků na tokaništi!). Jakmile v průběhu asi deseti let začaly nové holiny zarůstat jehličnatými kulturami, nastával postupný odliv tetřívků a jejich následné celkové vymizení z těchto vnitrozemských tokanišť (Komárek 1954).

ZKUŠENOSTI S POZOROVÁNÍM TETŘÍVKŮ V JIZERSKÝCH HORÁCH

V letech 1990 - 2000 jsem sledoval vývoj populace tetřívka obecného v jihovýchodní části Jizerských hor na modelové ploše o velikosti přibližně 24 km2 (oblast Jizery, Zeleného vrchu, Milíře, Kyselé vody, Rozmezí, Smědavské hory, Zemníku, Sněžných věžiček a Čihadel). Jde o jedny z nejlepších tetřívčích lokalit v oblasti. Od roku 1987 jsem zde nepřetržitě působil ve venkovním lesnickém provozu. Tato činnost mi umožnila získat poměrně přesné údaje o jarních tokaništích i přibližných počtech ptáků vyskytujících se ve sledované oblasti. Rozsáhlé kalamitní holiny v nadmořské výšce 740 - 1084 m s postupně odrůstající kulturou smrku ztepilého i pichlavého jsou pomístně rozčleněny žebry starších, maximálně padesátiletých smrkových porostů. Půda je mnohde zrašelinělá, vyvýšená místa zarůstají borůvčím. Značná pokryvnost třtinou chloupkatou omezuje počáteční rozvoj lesních kultur. Běžné jsou výstavky či skupiny dospělých buků, skalní výchozy i údolní vodoteče. Oblast je protkána hustou sítí cest, celoročně využívaných nejen lesním personálem, ale hlavně turisty.

Po celé období jsem sledoval početnost tokajících kohoutků na individuálních i na společných tokaništích. Slepičky jsem pozoroval nejčastěji ihned po rozednění, kdy se s oblibou slunily na bukových výstavcích i torzech suchých smrků. Přímo na tokaništi se zdržovaly jen ojediněle. Výsledky jedenáctiletého pozorování jsem shrnul do grafů 1 a 2. V grafu 1 je vidět, že v období 1990 - 1994 početnost tetřívků v modelové oblasti průběžně stoupala (o 56 %), přičemž její růst byl u slepiček pomalejší. Zmíněného roku 1994 byly stavy na vrcholu (celkem 46 tokajících kohoutků a 21 slepiček). V následujících šesti letech populační křivka klesá a pod hranici výchozích hodnot z roku 1990 se dostává v letech 1997 - 1998. V posledních letech (1999 - 2000) je u kohoutků patrné pokračování postupného úbytku. Pokles jejich stavů činí v porovnání s maximem 41 %.

Křivka znázorňující změny v početnosti slepiček je vyrovnanější. Nejvíce jich bylo zjištěno v roce 1994 (zmíněných 21 ks), nejméně v roce 1998 (pouhých 10 ks), kdy se stavy slepiček dostaly na 48 % maxima. Pravdou ovšem zůstává, že zjišťování početnosti slepiček je oproti kohoutkům obtížnější a souvisí více s charakterem počasí a jednotlivými fázemi toku.

Postupný úbytek kohoutků se zákonitě odráží ve snížení počtu hromadných tokanišť, mírný nárůst tokanišť individuálních je pouze důsledkem této změny (graf 2). Zjištěný nevhodný poměr pohlaví až 1 : 2 ve prospěch kohoutků lze snad také přičíst vyšší zranitelnosti slepiček při hnízdění a výchově mláďat nebo chybě při jejich obtížnějším sčítání. Celkové stavy tetřívka v modelové oblasti klesly za posledních šest let přibližně o 40 %. Tento trend lze považovat jako platný pro celé Jizerské hory.

LOKALITY VÝSKYTU TETŘÍVKŮ

Jizerské biotopy tetřívků lze rozdělit do tří základních skupin. První “historickou” skupinou jsou četná rašeliniště na náhorní plošině. Jedná se o rozsáhlejší podmáčené a zrašelinělé plochy, často vroubené borovicí klečí a prostoupené usychajícími výstavky smrků. Díky silné návštěvnosti dnes tetřívkovi celoročně vyhovují pouze nejrozsáhlejší z nich: Národní přírodní rezervace (NPR) Rašeliniště Jizery a NPR Rašeliniště Jizerky. Menší rašelinné lokality ptáci využívají pouze jako zimní stanoviště. Sněhem zapadlé porosty kosodřeviny tvoří přirozené komůrky, podobné dýchánkům a jsou i zdrojem přístupné potravy (pupeny kleče, úlomky trav, borůvčí).

Druhou skupinou jsou v minulosti odlesněné kalamitní plochy. Postupně odrůstající smrkové kultury přestávají být z výše uvedených důvodů pro tetřívka atraktivní. Půlmetrové husté porosty třtiny navíc od počátku léta komplikují orientaci i vyhledávání potravy. K nocovištím jsou s oblibou využívány řídké ostrůvky smrkových tyčovin.

Zapojováním mlazin dochází k preferenci skupiny třetí, v dnešní době i z hlediska toku nejběžnější. Jedná se o širší volné pásy poblíž komunikací a průseků. Tetřívci zde mají přehled po okolí a druhově bohatší spektrum rostlin i drobných živočichů rozšiřuje potravní nabídku. Počátkem jara je v horách poměrně klid, s úbytkem sněhu se zhoršují podmínky pro lyžaře. Bezprostředně po odtání sněhu jsou však ptáci na těchto lokalitách až do pozdního podzimu

nesmírně rušeni. Pro představu uvedu příklad z loňského počátku května, kdy jsem se snažil tetřívky u jedné z komunikací z dobře zamaskovaného úkrytu fotografovat. Dva kohoutci pravidelně přilétali před čtvrtou hodinou ranní. Na citlivý film a patřičně krátký čas se však dalo exponovat až po šesté. Pětkrát zmařili moji snahu turisté, čtyřikrát lesní dělníci, jednou jestřáb, v jednom případě jsem důvod nezjistil. Záměr se podařil až podvanácté.

ČÍM SE TETŘÍVCI V JIZERSKÝCH HORÁCH ŽIVÍ?

Potravou tetřívka obecného v imisních oblastech Krušných hor se detailně zabývala Málková (1996). Při rozborech trusu zjistila, že celkově dominantní složkou potravy v této oblasti jsou větvičky a jehnědy břízy, listy a větvičky borůvky i listy trav. Rozbory trávicích traktů dále prokázaly, že v jarní potravě převažují narašené pupeny dřevin. Skladba potravy, vyplývající z nabídky stanoviště, je patrně v některých lokalitách Jizerských hor odlišná.

V listopadu 1991 nalezli lesní dělníci pod trasou lanovky při domýcení starého porostu uhynulého tetřívčího kohoutka. Při rozboru jeho trávicího traktu jsem zjistil, že většinu obsahu tvořily letorosty borůvky a úlomky trav, nalezl jsem i krovky střevlíka a dvě jeřabiny. Žaludek neobsahoval jediný pupen buku, kterých je v okolí relativní dostatek. Po důkladném promytí všech zbytků potravy jsem napočítal 198 gastrolitů, převážně křemenných valounků, nezbytných pro trávení. Vyskytly se i úlomky dolomitu jako pozůstatku po vápnění v minulých letech. Přestože jsem v žaludku uhynulého kohoutka nenašel žádný bukový pupen, mohu uvést, že jsem často zjara pozoroval tetřívčí slepičky, zavěšené na výstavcích buku, kde oštipovaly rašící pupeny. Potravu z větviček přímo neozobávaly, jednotlivý pupen vždy uchopily do klovce a kroutivým pohybem se ho zmocnily.

Při sledování potravy jsem pravidelně prováděl makroskopický rozbor zimního trusu. Vzorek jsem vždy vymyl a přes jemné síto oddělil složky, které byly rozpoznatelné pouhým okem. V trusu jsem nacházel nejen letorosty borůvky a úlomky trav, ale i zbytky smrkového jehličí a pupenů borovice kleče. Literatura často uvádí, že pro potravu tetřívka jsou nezbytné pupeny i jehnědy břízy. Migrace za potravou ze zmíněné modelové oblasti do vzdálenějších lokalit jsem zaznamenal poměrně vzácně a bříza se v okolí prakticky nevyskytuje. Proto myslím, že se část populace jizerského tetřívka musí bez břízy obejít. Náhradou pak jsou nejen zmíněné pupeny buku, smrku a kleče, ale např. i jeřábu ptačího. Několikrát jsem také pozoroval, jak tetřívci na zemi oštipovali žlutá květenství suchopýru pochvatého, který je na zrašelinělých plochách často dominantní. Také borůvčí patří k běžné potravě. Kohoutci je často přijímají přímo na tokaništi. V západní části Jizerských hor, kde bříza zasahuje až na samý okraj oblasti výskytu tetřívka, naopak může tvořit hlavní složku potravy. V zimě zde není vzácností zastihnout ptáky zavěšené na této dřevině.

NĚKTERÉ POZNATKY Z TETŘÍVČÍHO TOKU

Tetřívčí tok v Jizerských horách začíná v první dekádě měsíce dubna. V tuto dobu se na jižních svazích objevují v důsledku tání sněhu první travnaté plochy. Tokající kohoutci se soustřeďují právě sem. Místa tokanišť jednotlivých kohoutků se do 14 dnů postupně stabilizují a ptáci zprvu rozptýlení po krajině tak “posilují” společná tokaniště. Počátek toku neovlivní ani náhlá změna počasí s jarními plískanicemi nebo novou sněhovou nadílkou. Milostné reje postupně vrcholí na přelomu dubna a května. Není však vzácností slyšet kohoutky tokat i později. Osobně jsem pozoroval tok v polovině června a poměrně běžný je i podzimní tok v době jelení říje.

V dubnu přilétají ptáci na tokaniště ráno kolem čtvrt na pět, v dalších dnech stále časněji, ke konci toku nejčastěji 10 minut před čtvrtou hodinou. Přílet kohoutků závisí bezesporu na světelných podmínkách. Když jsem se jednoho časného květnového rána při úplňku po třetí hodině ranní přibližoval k tokaništi, tok byl již v plném proudu. Na tokaništi se tedy kohoutci objevují ještě za úplné tmy a tok okamžitě začínají výrazným pšoukáním. Jinak je tomu při příletu osamoceného kohoutka. Ten po prvním zapšoukání vyčkává, jako by čekal na odpověď. Když se mu sok neozve, znejistí a ztichne. Tato situace trvá i několik minut.

Úvodní fázi toku vystřídá z počátku váhavé bublání. Po chvíli se rozbublá celé tokaniště. Tok ptáků na individuálních tokaništích je přerušovanější. Kohoutek častěji jistí a pozoruje okolí. Vlastní bublání je řada po sobě následujících slok, kdy každou z nich uzavírá zvuk o půltón vyšší. V tomto momentě se kohoutek načepýří natolik, že je možno dobrým dalekohledem sledovat i světleji prosvítající kůži na kořeni krku. Osa těla je rovnoběžná se zemí. Postupně se bublání opět střídá s pšoukáním, při kterém kohoutci zvedají hlavičku, široce otevírají klovec, často i vyskakují do výše. Obě sloky písně se průběžně mění, převládá bublání. Souboje tetřívků mají spíše charakter zastrašování, k pravé šarvátce dochází jen zřídka. S východem slunce tok ustává, kohoutci se upravují, popř. přijímají potravu. Po chvíli dá některý signál k dalšímu toku. Ten ovšem s nástupem nového dne pomalu slábne. Kolem půl deváté celé představení končí. Nejsou-li tetřívci vyrušeni, zdržují se i nadále v blízkém okolí tokanišť.

PROČ STAVY TETŘÍVKŮ KOLÍSAJÍ?

Je třeba se zamyslet, co ovlivnilo rychlý nárůst, následný úbytek i současnou stagnaci stavů tetřívka v Jizerských horách. Počátkem devadesátých let skončila hlavní vlna masivního zalesňování náhorní plošiny. Nově založené kultury lesních dřevin jen ztěží odrůstaly třtině chloupkaté. Na otevřených plochách měl tetřívek dostatečný přehled a nacházel zde klid i bohatou potravní nabídku. Přestože zimní a díky novému fenoménu cykloturistiky i letní návštěvnost hor spíše stoupala, turistický ruch se omezoval převážně na bohatou síť komunikací. Vyšší frekvence byla zaznamenána ještě v četných rezervacích jizerských rašelinišť. Kalamitní holiny návštěvníci hor prakticky ignorovali. Tento pro tetřívka příznivý stav však netrval dlouho. Kultury po celých horách rychle odrůstají, stávají se nepřehlednými a může stoupat i ohrožení ptáků predátory (díky výbornému čichu je predátor zvýhodněn). Nejlepší hromadná tokaniště postupně zarůstají hustými smrkovými mlazinami a tok se přesouvá na přehledné komunikace i průseky. Zde však ptáky významně ruší turisté a lesnický provoz. Na světlinách se rozrůstá brusnice borůvka a v době sběru plodů dochází na celých horách doslova k invazi sběračů.

V oblasti se tedy zásadním způsobem mění biotop i klidové podmínky. Tetřívek již nemá kam ustoupit, neboť historická tokaniště na rašeliništích jsou celoročně doslova obležena turisty. O opětovném osídlení podhůří již také nelze uvažovat, protože současná zemědělská krajina je pro tetřívky zcela nevhodná. Početnost tetřívků v Jizerských horách mohou do budoucna významněji ovlivnit někteří predátoři. Zvláště stavy lišek po mnohaleté vakcinaci vzrostly, a tak je tato šelma v celém pohoří nejrozšířenější. Běžná je i kuna skalní. Negativní vliv výra není doložen, i když se zde tento druh pravidelně vyskytuje. Jeho hnízdiště jsem nalezl 6 km od nejbližších tokanišť. Také jestřába lze stále častěji zastihnout v rozsáhlejších komplexech lesů předhůří. Černá zvěř je v centrální části hor velmi vzácná a ani jezevec se ve vyšších polohách prakticky nevyskytuje. Krkavec, jak se zdá, pomalu ustupuje. Jediný pár pravidelně hnízdí na jižní hranici modelové oblasti.

JAK LZE SOUČASNÝ POKLES STAVŮ JIZERSKÝCH TETŘÍVKŮ OVLIVNIT?

Ve vyhlášce č. 395/92 Sb. je tetřívek obecný jistě právem uveden v seznamu silně ohrožených druhů. Úplný zákaz lovu je tedy samozřejmostí. Každému myslivci je dnes snad jasné, jaké škody v populacích napáchal odstřel “starých rváčů”, kteří “ruší” tok.

Je nutné odborně monitorovat stavy možných predátorů, hlavně lišek. I přes jejich nesporně pozitivní vliv na omezování početnosti drobných zemních hlodavců je žádoucí v případě vyššího tlaku na tetřívčí populace přistoupit k intenzivnímu celoročnímu lovu (kromě období výchovy mláďat). Dosud se liška v horách loví převážně v zimním období.

Pouze pravidelným mnohaletým sčítáním jednotnou metodikou se dopracujeme k přesnějšímu zjištění dynamiky početních stavů.

Ze stavu, který je v současné době v Jizerských horách, je jasné, že zachování početnosti populace je možné jen s použitím aktivního managementu tak, aby zde zůstaly plochy, které tetřívek může využívat jako tokaniště, a kde také může nalézat potravu. Usměrnění lesnického provozu v době toku a vyvádění kuřat nemusí být utopií tak, jak tomu bylo dosud. Lesy ČR, s. p., jako správce nejrozsáhlejšího lesního majetku ve svých programech deklarují podporu a záchranu ohrožených druhů včetně tetřívka.

Ochrana přirozených typů prostředí by měla spočívat v celoročním znepřístupnění nejrozsáhlejších rašelinišť. Je ale otázkou, zda je tato cesta reálná. Právní povědomí společnosti je všeobecně známé a chráněná území jsou pro mnohé lidi i přes porušování zákonných norem spíše magnetem. Tetřívkům by jistě prospěl i přísný zákaz vstupu myslivecké veřejnosti do lokalit s tokaništi a tam, kde dochází k vyvádění a výchově mláďat. Tetřívčí tok se stal v poslední době velmi populární, ptáci jsou opět často výrazně rušeni. Tento zákaz je možné časově i územně ošetřit v nových smlouvách o pronájmu honiteb.

Základní způsob jak pomoci jizerskému tetřívkovi vidím v ochraně a podpoře tokanišť a sezónních stanovišť. Jak dokazují podrobné výzkumy v Krušných horách (Bejček 1997), je tetřívek svému stanovišti poměrně věrný.

Ve vrcholové části Jizerských hor dnes úplně chybí horské louky a pastviny. Podpora tetřívků by tedy měla spočívat v odstranění porostů smrku ztepilého i pichlavého na kruhové ploše cca 2 ha v atraktivních klidových lokalitách. Okraje takto vzniklého biotopu můžeme zalesnit borovicí klečí nebo břízou. Přehlednost stanoviště je základní podmínkou ochrany tetřívků před predátory. Nově vzniklé biotopy postupně zajistí bohatší biodiverzitu a umožní osídlení všem ostatním ptačím druhům, vytlačeným ze zapojujících se mlazin (např. bramborníčku hnědému, lindušce luční atd.). V těchto místech lze také pro tetřívky očekávat příznivější potravní nabídku. Pro udržení lokalit bude nutné pravidelné podzimní kosení.

I když se výše uvedený postup může někomu jevit jako příliš radikální, vidím v něm skutečně základní způsob podpory silně ohroženého druhu.

Postupným začleňováním naší republiky do evropských struktur se nevyhneme povinnosti přizpůsobit naši legislativu pravidlům EU a začít ji naplňovat v praxi. Ochrana přírody nebude výjimkou. Program NATURA 2000 jako základní systém ochrany přírody uplatňovaný postupně v členských státech EU představuje soustavu nových či současných zvláště chráněných území. Jejich vyhlašování bude probíhat dvěma různými postupy - zvlášť podle tzv. směrnice o ptácích a zvlášť podle tzv. směrnice o stanovištích. V prvně zmíněné směrnici je mezi 181 druhy ptáků uveden i tetřívek obecný. Pro všechny druhy, tetřívka nevyjímaje, je přitom dána povinnost vyhlásit tzv. oblasti zvláštní ochrany, což jsou významná místa hnízdění, shromažďování i tahových zastávek. Jak je vidět, ochrana tohoto krásného lesního kura a jeho prostředí tak získává celoevropský rámec.

Před sedmi lety jsem na stránkách časopisu Myslivost ve svém příspěvku mimo jiné napsal: “Na odlesněných holinách Jizerských hor tedy tetřívci našli vhodný biotop jako náhradu za přecivilizované podhůří. Otázkou však zůstává, jak budou reagovat na postupnou obnovu lesních porostů. Na tyto úvahy ale máme ještě čtvrt století čas.” Mýlil jsem se! Vlivem vysoké depozice dusíku i jiných látek a následné eutrofizaci se kultury zapojují rychleji, než se předpokládalo. Dochází tak doslova před očima k překotným změnám v krajině vrcholových partií hor. Holiny, kde tetřívci našli vhodný biotop, rychle mizí a početnost populace se bude pravděpodobně snižovat. Zapojené převážně smrkové mlaziny omezí tetřívkům potravní nabídku, místa k toku i vhodné prostředí pro odchov kuřat. Řešení ochrany i podpora biotopů jizerského tetřívka je tedy nanejvýš aktuální již dnes!

Loňské výsledky sčítání dokládají, že Jizerské hory dosud disponují 8 - 10 % celorepublikové populace (Málková 2000), a to rozhodně není málo. Je však nejvyšší čas spojit síly i zkušenosti a společně navržená opatření bez odkladu přijmout a realizovat. Jizerskohorský tetřívek za to určitě stojí.

Citovaná literatura je k dispozici u autora.

Ing. Libor Dostál