Jezevčíkovitý brakýř

vytrvalý honič, výborný barvář

Podíváme-li se do historie vzniku plemene, je z ní patrná jednak velice pohnutá minulost, na níž se podepsaly obě světové války, které vedly téměř k zániku chovu, a jednak i obrovská snaha zanícených nadšenců - mysliveckých kynologů z někdejšího Rakousko -Uherska (české země z toho nevyjímaje) - pro zachování tohoto plemene. A to zejména pro jeho neocenitelné charakterové vlastnosti, kterými jsou jeho přizpůsobivost a odolnost v těžkých podmínkách horských honiteb, výborný nos spojený s vytrvalostí a hlasitostí na stopě zvěře, jakož i dostatečná ostrost, neodmyslitelná u plemen loveckých psů - honičů.

Plemeno bylo z výše uvedených důvodů uznáno FCI (Mezinárodní kynologickou federací) velmi pozdě, a to teprve v roce 1971 (s upřesněním názvu plemene v roce 1975 na alpský jezevčíkovitý brakýř), přestože první klub chovatelů jezevčíkovitých brakýřů, s názvem Mezinárodní klub jezevčíkovitých brakýřů, byl založen již v roce 1896! I tato skutečnost svědčí o tom, že plemeno má z mysliveckého hlediska velmi bohatou pracovní minulost, a přestože jeho “krystalizace”, přesněji řečeno ustálení, nebyla jednoduchou záležitostí, bylo doprovázeno u tohoto plemene s neobyčejně vysokou intenzitou. Nejdůležitějším úkolem chovatelů, Mezinárodního klubu jezevčíkovitých brakýřů, jakož i všech následných chovatelských klubů, působících v bývalém Rakousku - Uhersku, proto bylo najít správnou formu jezevčíkovitého brakýře, tuto zafixovat a dále vyšlechtit, a určit k tomuto účelu vhodné znaky plemene, které budou jednotné jak pro členy klubu, tak i pro rozhodčí na přehlídkách a výstavách. Velký význam se přisuzoval ustanovení, aby plemeno bylo zařazeno mezi honiče a nikoliv mezi norníky.

Autoři prvního standardu uváděli mezi nejdůležitějšími rozlišovacími znaky plemene (byly převzaty i současně platným standardem, kromě kohoutkové výšky, která se neuvádí, ale je v podstatě respektována) především tyto znaky:

· velikost, která byla určena na 34 až maximálně 42 cm výšky v kohoutku;

· tuhé osrstění, na které byl kladen velký důraz;

· kartáčovité osrstění prutu (ocasu);

· žádné bílé znaky ve zbarvení (chovem měly být odstraněny všechny bílé znaky, což se chovatelům zcela povedlo. Důvodem bylo naprosté odlišení jezevčíkovitého brakýře od vestfálského jezevčíkovitého brakýře a od dalších plemen brakýřů, například drevera., kde bílé zbarvení na hlavě, prsou, tlapkách a konci prutu je jedním z charakteristických znaků těchto plemen brakýřů.);

· žádná špičatá jezevčíkovitá hlava a křivé přední běhy (končetiny), čímž měli být jezevčíkovití brakýři odlišeni od jezevčíků, což bylo cílevědomou plemenitbou rovněž dosaženo.

Celková charakteristika plemene však není myslitelná bez příslušné znalosti platného standardu FCI, v němž se uvádí následující popis plemene:

Země původu: Rakousko

Název plemene: Alpský jezevčíkovitý brakýř (německy: Die alpenländische Dachsbracke).

Charakteristika: jezevčíkovitý brakýř je lovecký pes, přizpůsobený těžkým podmínkám horských revírů, který honí zvěř hlasitě, ale přitom klidně, je středně vysoký, vytrvalý a odolný. Jeho výhodou je výborný nos a vytrvalost, a je proto využíván i jako barvář - vodič při dosledu poraněné spárkaté zvěře.

Celkový vzhled: těžší plemeno, většinou dvoubarevné, a to buď černočervené (černé s rezavě červenavým pálením), hnědé se světlejším hnědým pálením a hnědým čenichem, nebo červené s černým čenichem, přičemž u hnědých a červených se povoluje černé zbarvení na mordě, nad světly (očima), na okrajích slechů (uší), na lících, na hřbetě a na prutu (ocasu).

Hlava: je lehká a suchá, ve správném poměru k velikosti psa, bez záhybů ve výrazu obličeje. Temeno hlavy je ploše klenuté, nepříliš silně vyvinuté; čelní kosti jsou zřetelně vyznačené, čelní sklon (stop) mírně stoupající, nosní hřbet je rovný nebo na konci mírně ohnutý. Morda i čenich jsou mírně široké, chrup je dobře uzavřený a silný s mocnými špičáky, skus klešťový. Pysky jsou úzké, dobře uzavřené, nepříliš převislé.

Světla (oči): jsou prostředně velké, kulaté, jasně ohnivé, s přátelským výrazem, podle zbarvení srsti buď s tmavohnědou nebo světlohnědou duhovkou.

Slechy (uši): jsou středně dlouhé, široké, tupě zaokrouhlené, ploše přiléhající, vysoko spíše dozadu nasazené, v afektu lehce zdvižené.

Krk: je mírně dlouhý, v šíji dobře osvalený, kůže na krku je volná, netvoří však lalok.

Hrudník: je dlouhý, není příliš široký, přechází dozadu v sotva znatelně se zužující hrudní koš, jehož spodní hranice přesahuje lokty, a na nějž navazuje dobře vtažené břicho.

Hřbet: je rovný a pevný, trochu protáhlý, kohoutek je výrazný a dobře vyznačený, přechod s lehkým poklesnutím ke hřbetu, bedra jsou dobře vyplněná, záď je silně vyvinutá se sklonem k zakulacení (k mírnému sražení).

Přední běhy (hrudní končetiny): jsou silné, velmi svalnaté, téměř rovné, při pohledu zpředu jen se slabým zlomem v zápěstním kloubu, lokty jsou lehce vytočeny.

Zadní běhy (pánevní končetiny): jsou slabší než přední, avšak s mohutně osvalenými, širokými a plnými stehny, jsou dobře zaúhlené a při pohledu zezadu jsou rovné, holeně jsou dlouhé.

Tlapky: jsou dlouhé, oválné v chodidle a dobře uzavřené s velkými hrubými polštářky, mají husté osrstění, přední jsou silnější než zadní. Zadní tlapky jsou menší a rovnější a mají také kratší prsty.

Prut (ocas): je vysoko nasazený, nesený většinou svěšený nebo v mírném oblouku vzhůru, na konci s rozšířenou kartáčovou srstí, jakožto typickým znakem plemene.

Osrstění: je krátké, velmi husté, přiléhavé a tvrdé. Srst na hlavě je krátká, stejně jako na slechách a bězích, na krku se prodlužuje, na hřbetu a na zadní straně stehen je nejdelší a nejhrubší, k bokům se zkracuje a na břichu je opět delší. Celkově hrubá a drátovitá srst je nežádoucí.

Vady a nedostatky: slabé svalstvo, slabé kosti; hlava v poměru k tělu příliš velká nebo příliš malá, anebo příliš široká nebo úzká; málo nebo příliš silně vyznačený čelní sklon (stop), příliš silně na konci zahnutý nosní hřbet, příliš dlouhá, příliš špičatá nebo tupá morda, špatně vyvinutý chrup nebo chrup s vadným skusem (předkus či podkus, což je současně vylučující vada z chovu); příliš těžké pysky; krátké, stočené, příliš dopředu nasazené nebo přilehlé slechy; lalokovitá kůže na krku, příliš úzký nebo sudovitý hrudník s málo vyvinutým či úzkým předhrudím, křivé přední běhy, slabé zadní běhy, kravský nebo sudovitý postoj zadních běhů; měkká nebo zaječí tlapka, stočený prut, dlouhá nebo vlnitá srst, příliš dlouhé osrstění na hlavě; příliš velcí nebo příliš malí psi; labilní nervová soustava; psi němí a hlasití pouze na viděnou by neměli být připuštěni do chovu.

Z uvedeného popisu je zřejmé, že jde o plemeno specializované především na honičské práce, které je však, díky svému výbornému nosu, využíváno navíc i pro práce barvářské.

Jaké jsou další výhody tohoto honičského plemene?

Kromě toho, že jde o loveckého psa - honiče hlasitého a vytrvalého na stopě zvěře, s pevným držením stopy, pracuje jezevčíkovitý brakýř díky svým nižším běhům podstatně pomaleji, takže zvěř nežene, ale “natlačuje”, což je z hlediska výsledku lovu velmi důležitá a nezanedbatelná skutečnost. Jezevčíkovitý brakýř pracuje na relativně malém akčním prostoru, což je rovněž velice žádaná vlastnost, vzhledem k tomu, že výměry dnešních honiteb jsou podstatně menší než tomu bylo v minulosti a lze tak s ním snadno přecházet z jedné leče do další bez zbytečného zvednutí zvěře v neobstavené leči. Neměl by proto pronásledovat například zajíce nebo lišku déle než 10 minut a měl by se po této době ihned vrátit ke svému vůdci. Jezevčíkovitého brakýře lze úspěšně využívat i jako barváře, a to při dosledech prakticky veškeré spárkaté zvěře, zejména však zvěře černé a vysoké.

Toto plemeno se těší stoupající oblibě zejména u myslivců z povolání, a to nejen pro své výborné lovecké vlastnosti a klidné chování, ale také proto, že v porovnání například s klasickými barváři, nemá žádné velké nároky ani pokud jde o krmení, není nikterak náročný na údržbu srsti a díky své odolnosti ani na ustájení. Určitou nevýhodou plemene je dosti tvrdá povaha, kterou však lze důsledným vedením a pravidelným výcvikem podstatně eliminovat. Pokud by se tato skutečnost podcenila, nebylo by možno jezevčíkovitého brakýře udržet v hranicích honiteb, respektive jednotlivých lečí, což by se nutně muselo odrazit na výsledcích společných lovů.

Závěrem bych se rád zmínil o některých skutečnostech týkajících se budoucnosti jezevčíkovitého brakýře a plemen honičů vůbec. Pravdou je, že honiči se řadí mezi nejstarší plemena loveckých psů, avšak současně je třeba říci, že v důsledku podstatné změny podmínek, za nichž se v naší kulturní krajině provozuje myslivost, jakož i dalších faktorů, například zastání práce honiče dnes i jinými plemeny loveckých psů, zejména jezevčíky a teriéry, budou plemena honičů, jezevčíkovitého brakýře z toho nevyjímaje, přece jen postupně na ústupu a spíše v pozadí zájmu praktické myslivecké veřejnosti. Nicméně v oblastech s dostatečným výskytem černé zvěře, dále v těžko přístupných částech především horských a převážně lesních honiteb, bude používání jezevčíkovitých brakýřů nejen opodstaněné, ale i nevyhnutelné. Navíc je u brakýře výhodou, že to co bylo řečeno o jeho výcviku na určitou zvěř, respektive zvěř černou, lze bez problémů aplikovat například i na zvěř jelení, včetně barvářského výcviku, k němuž je rovněž svými vrozenými vlastnostmi předurčen. Proto obavy některých mysliveckých kynologů o plemenu odsouzeném k postupnému zániku bych v žádném případě nesdílel, ba naopak, vyzdvihl bych právě schopnost přizpůsobení jezevčíkovitého brakýře, díky jeho výborným vrozeným vlastnostem, novým podmínkám a úkolům, kde se může svými výkony vyrovnat i jiným, osvědčeným plemenům loveckých psů. Bude proto záležet jen a jen na nás, myslivcích, jak dokážeme tyto kvalitativní přednosti jezevčíkovitého brakýře docenit, přizpůsobit a také vhodně využít při výkonu práva myslivosti v našich honitbách, protože toto plemeno si to rozhodně zaslouží.

Ing. Koloman Ferjentsik