AMERICKÝ STAFORDŠÍRSKÝ TERIÉR JAKO LOVECKY UPOTŘEBITELNÝ PES

Stál jsem u plotu někdejší hájovny v Mařenicích nedaleko Nového Boru a pozoroval, jak si na zahradě u domu hrají dva američtí stafordšírští teriéři. Současně jsem přemýšlel o tragické události, která se stala před několika měsíci v Německu, kde dva psi téhož plemene usmrtili malého chlapce. Vlna hysterie a strachu z tiskem označovaných tzv. bojových plemen (podotýkám, že s označením “bojová plemena” chovatelé amerických stafordšírských terérů nesouhlasí a považují jej za tendenční a modní termín, který skuteční kynologové nepoužívají), jež vzápětí ovládla média a společnost, mi nějak nešla dohromady s klubkem psů válejících se při hře na trávníku. “Vše je věcí výcviku. Američtí stafordšírští teriéři jsou jemní a vnímaví psi a pověsti o jejich nenávisti vůči všemu živému jsou nesmyslné,” říká Ing. Jan Louda, poradce chovu českého Klubu chovatelů amerických stafordšírských teriérů a majitel dvou zmíněných psů. “Kromě toho mají zakódované lovecké vlastnosti, které lze dobrým vedením utvrzovat a psy úspěšně používat k výkonu práva myslivosti.”

Domnívám se, že Ing. Louda ví, o čem mluví. Sám chová čtyři feny amerického stafordšírského teriéra (AST), (z nichž jedna měla při mé návštěvě deset čtyřtýdenních štěňat). Kromě toho se věnuje chovu hladkosrstých jezevčíků a basetů. Se všemi svými psy se zúčastňuje zkoušek lovecké upotřebitelnosti a využívá je k výkonu práva myslivosti. U jezevčíků a basetů to není nic neobvyklého, lovecky vedené “stafordky” však zatím ještě u řady myslivců budí pozornost.

Jak jste se dostal k chovu AST a myšlence jejich loveckého využití?

Byla to trochu taková znouzectnost. Stafordi se mi již dříve líbili jako plemeno psa impozantní atletické postavy a zajímavého charakteru, a to jsem ještě netušil, jaké lovecké vlohy mají. První fena, kterou jsem si pořídil počátkem devadesátých let, byla dovezena z Jugoslávie a stála tehdy 1500 marek. Neměl jsem ji doma ani moc dlouho a mohl si její lovecké vlastnosti brzy ověřit. Jednou přijeli myslivci ze sousední honitby s tím, že potřebují najít postřeleného divočáka. Kromě mladé stafordky jsem měl doma hladkosrstou jezevčici proslavenou prací na barvě. Ta však zrovna měla štěňata o nemohla do lesa. Stafordce bylo zrovna 8 měsíců, tak jsem se s myslivci domluvil, že vezmu ji. Koukali sice zprvu podezíravě, protože takového psa dosud neviděli, ale když jsem jim řekl, že je to teriér a že s ní hodlám absolvovat zkoušky, souhlasili. Jeli jsme do lesa a během půl hodiny jsme divočáka měli. Je fakt, že fena zprvu klasicky nehlásila a pouze u nalezeného kusu kňučela. Když jsme však vyvrženého lončáka vytahovali z olšového náletu, již začala hlásit. Čtyři dny poté jsme hledali dalšího postřeleného divočáka, a to již hlásila dobře. Od té doby jsem začal kombinovat při dosledech poraněné černé zvěře jezevčici se stafordkou. Výhodné je to zejména v momentech, kdy ještě není postřelený divočák zhaslý. V těchto případech mi jezevčice hlásí a stafordka působící respekt zvěř staví nebo plní roli “záchranáře”.

Lze odhadnout, jaké procento AST se v rámci vašeho chovatelského klubu využívá lovecky?

Přes dobré lovecké vlohy je lovecké využití stafordů zatím okrajovou záležitostí, i když se postupně začíná i mezi myslivci objevovat více psů. Zkoušky lovecké upotřebitelnosti absolvují se psy myslivci, kteří mají štěňata z mé chovatelské stanice (směje se - pozn. red.). Při těchto zkouškách stafordi končí v prvních cenách a stávají se vítězi. Jejich vůdci jsou s nimi spokojeni zejména při práci na barvě nebo při naháňkách na divočáky. Pokud bych mohl uvést nějaký příklad z úspěšného vystoupení mých fen AST v poslední době, vyzdvihl bych čerstvý úspěch feny Sully z Mařenické fořtovny, která byla nejlepší na barvářských zkouškách a barvářských zkouškách honičů počátkem října t. r. V konkurenci psů řady loveckých plemen, kterých se v obou soutěžích zúčastnilo po 16 jedincích, byla absolutním vítězem. Navíc pět dní po zkouškách tato fena společně s fenou hladkosrstého jezevčíka úspěšně dosledovala postřeleného divočáka.

Pro jakou práci jsou tedy stafordi nejlepší?

Nejlepší využití stafordů je na barvě u větší zvěře, na kterou drobnější plemena nestačí. Třeba jezevčík nedokáže kus jelení zvěře, pokud není opravdu těžce postřelen, ve většině případů zastavit. Oproti tomu staford dokáže nejen vysokou zastavit, ale podle mých zkušeností zvěř staví, hlásí a často se stane, že než střelec dojde k poraněnému kusu, pes sám ukončí jeho život.

Před časem jsem prováděl dosled jeleního koloucha s přestřeleným během. K dosledu jsem vzal stafordku, která hned od nástřelu zalehla do řemenu a vedla mne. V jedné chvíli se však vytrhla a po padesáti metrech koloucha dostihla. Než jsem stačil k psovi doběhnout, byl již kolouch zhaslý. Když jsem se k nim blížil a viděl způsob práce staforda, napadlo mne, že je to mnohdy rychlejší a ve srovnání se zárazem prováděným myslivci, kteří ho neumějí zvěři dát, milosrdnější ukončení života poraněného kusu.

Využíváte stafordy při naháňkách na divočáky?

Musím říci, že zpravidla beru jezevčíky. Když je však více sněhu, tak to kombinuji a beru stafordku a jednu jezevčici, a když je hodně sněhu a jezevčíci mají problémy s pohybem, beru jednu nebo dvě stafordky. Je pravdou, že stafordi běžně nehlásí na stopě. Všechny mé feny však hlásí “na viděnou” a jedna z nich na teplé stopě u vysoké a u černé zvěře. U srnčí ne. Jsou to individuální záležitosti. Vloni jsme v naší honitbě připravovali poslední naháňku. Přes noc však napadlo hodně sněhu a nakonec jsme se ráno sešli jen čtyři lovci. Bylo však hloupé jít domů, a tak jsem poslal zbylé tři kolegy na předstup a procházel jsem lečí o velikosti přibližně 80 hektarů se dvěma stafordkami. Když jsem slyšel, jak feny hlásí, bylo mi jasné, že zvěř uvnitř leče je. Začaly padat rány a nakonec jsme měli ulovené tři divočáky. Feny dobře a hlasitě naháněli zvěř na střelce.

V médiích se hovoří o agresivitě AST k jiným psům ...

Stafordi jsou povahově naprosto pohodoví psi. Říká se o nich, že se naprosto nesnesou s ostatními plemeny, ale to je nesmysl. Na zahradě sice nenechávám pobíhat stafordy společně s jezevčíky nebo basety, ale při dosledech vypouštím jezevčíka a staforda naráz a u nalezeného kusu se nikdy neporvou. U nalezených kusů hlásí obě feny společně a teprve když jsem od nich na třicet metrů, musím si pospíšit, abych byl rychle u nich a předešel případnému přivlastňování si kořisti jednou z nich... Doma jsou přirozeně teritoriální. Jsou důraznými a nekompromisními hlídači, a pokud by potkali cizího psa u “svého” domu na “své” zahradě, tak by asi došlo ke konfliktu. Pokud však jde o lov, vědí, že jsou lepší zábavy, než se prát s ostatními psy. Je samozřejmé, že velký význam v tomto směru sehrává výcvik.

A co vztah k lidem?

Vůči lidem nejsou vůbec agresivní. Hovořil jsem o tom s veterináři a bylo mi řečeno, že procento případů, kdy staford napadne člověka je minimální. Podle nějakých statistik je nejvíce pokousání registrováno od kokršpanělů a jezevčíků, z velkých plemen od německých ovčáků.

Mohl byste na závěr porovnat charakter AST s jinými plemeny podobného typu, která se využívají lovecky?

Tady se nabízí pouze porovnání s bulteriérem, protože o loveckém využití jiného tzv. bojového plemene, např. pitbullteriéra v našich podmínkách jsem dosud neslyšel. Bulteriér je plemeno, které při kontaktu se silnější zvěří zpravidla “neohodnotí správně situaci” a do boje se mnohdy vrhá bezhlavě, na což může doplatit. Proto jsou u bulteriérů při jejich aktivním využívání relativně vysoké ztráty. Oproti tomu lze říci, že staford se kňourovi, když budu trochu přehánět, nezakousne do zadku hned při prvním kontaktu. Nechá ho a vyčká příchodu lovce a pokud ho staví a rozhodne se na zvěř zaútočit, je to až po ověření, že mu dotyčný nemůže způsobit zranění a odejít. A pověsti, že se staford kvůli rvačce nechá vyprovokovat a kousne, jsou nesmyslné. Podle mých zkušeností jsou to opravdu jemní psi.

Děkuji za rozhovor, Ing. David Vaca, PhD.

HISTORIE VÝVOJE PLEMENE AMERICKÝ STAFORDŠÍRSKÝ TERIÉR

Plemeno americký stafordšírský teriér (AST) vzniklo ve Velké Británii. Tam se prapředci dnešních AST dostali již s Římany, kteří je využívali k tehdy oblíbenému, avšak velmi drsnému sportu - zápasu psů s býky, provozovanému až do 19. století (zakázány byly v roce 1835). K těmto zápasům se původně používalo velkých a těžkých psů, kterým se říkalo bulldog nebo mastiff. Tato plemena se však postupně křížila s teriéry, čímž došlo k vyšlechtění pohyblivějších a dravějších psů označovaných jako bull-and-terrier (obr. 1). Tito psi měli patrné znaky dnešních stafordšírských bulteriérů a AST. Největší úspěchy v chovu měli horníci a dělníci z oceláren ve střední Anglii (Staffordshire County), jejichž psi byli v zápasech nejlepší. Ve Skotsku se k podobným zápasům používal tzv. Blue Paul (blue poll) Terrier (obr. 2), podobající se většímu stafordšírskému teriérovi.

Dodnes se odborníci rozcházejí v otázce, jaký teriér byl použit při šlechtění bull-and-terriera. Předpokládá se, že to bylo bylo více různých hladkosrstých plemen teriérů, předchůdců dnešních foxteriérů a manchesterských teriérů.

Při osídlování severoamerického kontinentu se spolu s osadníky stěhovali i jejich psi, mezi kterými byli předchůdci dnešních AST. Opět byli využíváni k zápasům např. s medvědy, chovatelé jejich krev osvěžovali dovozem nových psů z Anglie a Skotska a farmáři je křížili s dalšími plemeny, aby získali psy vhodné k ochraně stád a majetku (např. s dogami, chrty a ohaři). Osadníci v různých částech kontinentu používali pro chovaná plemena různé názvy a terminologie byla dlouhou dobu nejednotná. První oficiální registraci bojových psů zorganizoval v roce 1898 C. B. Bennet a psy začal pod jménem American Pit Bull Terrier (APBT) zapisovat do plemenné knihy UKC (United Kennel Club). V roce 1921 vznikl v Kansasu chovatelský klub pro APBT a byl vytvořen standard plemene, jehož část je včleněna i do dnešního oficiálního standardu AST. Řada chovatelů používala ve 30. letech pro své psy názvy American Bull Terrier nebo Staffordshire Terrier. V roce 1936 byl v New Jersey založen chovatelský klub Staffordshire Terrier Club of America, který posléze předložil návrh na uznání nového názvu plemene - Staffordshire Terrier. Návrhu bylo vyhověno a American Kennel Club (AKC) přijal jeho standard. Na oficiální výstavě se první psi objevili ve stejném roce, první speciální výstava se uskutečnila o rok později, v roce 1937. Přesto řada chovatelů i nadále používala starých názvů a registrovala se v různých klubech. V roce 1974 uznal UKC plemeno anglický stafordšírský bulteriér a chovatelé stafordšírských teriérů sdružených pod AKC byli požádáni o pozměnění názvu svého plemen, aby nedocházelo k záměnám. Tak došlo ke schválení a přidání přívlastku “american” a AST spatřil světlo světa. V USA však i nadále používají spíše původní název, zatímco v Evropě se upevnilo označení AST. Snad i proto dnes vznikají omyly mezi slučováním plemen AST a APBT, navíc když do roku 1936 šlo o jedno plemeno.

AMERIČTÍ STAFORDŠÍRŠTÍ TERIÉŘI V ČR

K nám byli první jedinci plemene AST dovezeni v roce 1988. Jednalo se o tři feny původem z Jugoslávie. Následovaly importy z Nizozemí. První evidovaný vrh se narodil v květnu roku 1990. Následně chovatelé dováželi psy z Německa, Nizozemí, Belgie, USA a dalších států a chov se začal rozšiřovat. Dnes jsou u nás chovatelé AST vedeni dvěma chovatelskými kluby: sekcí AST v Klubu málopočetných plemen psů a Klubem amerických staforšírských teriérů. Oba kluby spolupracují.

Oficiální standard amerického stafordšírského teriéra FCI č. 286 (překlad anglického originálu za pomoci německé verze)

· Celkový dojem - americký stafordšírský by na svou velikost měl budit dojem velké síly, je dobře stavěný, svalnatý, přesto pohyblivý a elegantní, s velkým zájmem o své okolí. Má být podsaditý a kompaktní, ne dlouhonohý, nebo lehké tělesné stavby. Jeho odvaha je příslovečná.

· Hlava - střední délky, značně hluboká a široká lebka, silně vyvinuté lícní svaly, výrazný stop, vysoko posazené uši.

· Uši - kupírované či nekupírované (nekupírovaným se dává přednost). Nekupírované ucho by mělo být malé a nesené polovztyčené (nadzvednuté) růžovité nebo vzpřímené. Plně svislé ucho má být penalizováno.

· Oči - tmavé a okrouhlé, usazené hluboko v lebce a daleko od sebe na stranách lebky. Oční víčka nemají být růžová.

· Čenich - střední délky, svrchu zaoblený, ostře spadající pod očima. Čelisti dobře vyvinuté. Spodní čelist silná se silným stiskem. Pysky uzavřené a ploché, ne volné. Horní řezáky zpředu těsně přiléhají na spodní (nůžkový skus). Nosní houba vždy černá.

· Krk - masivní, mírně klenutý, zužující se od plecí k hlavě. Bez laloku. Střední délky.

· Plece - silné a svalnaté, s velkou a šikmou lopatkou.

· Hřbet - dosti krátký, mírně se svažující od kohoutku k zádi, záď mírně skloněná ke kořeni ocasu. Bedra mírně klenutá.

· Trup - dobře klenutá žebra, šikmo dozadu směřující, dobře utvářející hrudní koš. Hrudní končetiny mají být postaveny dále od sebe tak, aby umožňovaly dobrý vývoj hrudníku. Prsa široká a hluboká.

· Ocas - krátký v poměru k velikosti těla, nízko nasazený, zužující se do jemné špičky, ne zatočený nebo nesený nad hřbetem. Nekupírovaný.

· Končetiny

hrudní - mají být rovné, silné, okrouhlých kostí, zápěstí rovná. Při pohledu zepředu ne zakřivené.

pánevní - dobře osvalené, hlezna nízko nad zemí, ne vbočené ani vybočené. Tlapky přiměřené velikosti, klenuté a kompaktní. Chod musí být pružný, ne valivý nebo mimochod.

Srst - krátká, přilehlá, pevná na pohmat, lesklá.

· Barva - všechny barvy, kombinace s bílou, skvrnitost jsou přípustné. Ale celobílá, více než 80 % bílé, černá s tříslovými znaky a játrová nejsou podporovány.

· Velikost - výška a váha musí být proporční. Přednost má výška u psů 46 - 48 cm, u fen 43 - 46 cm.

· Vady - penalizováno má být: masový nos, světlé oči, růžová oční výška, ocas příliš dlouhý nebo špatně nesený, podkus nebo předkus.

Při tvorbě textu bylo použito knihy Americký stafordšírský teriér autorky Hany Petrusové (Nakladatelství Shiba, 1996).

Ing. David Vaca, PhD.