63. Memoriál Karla Podhajského

Pes, nezbytný činitel při myslivosti, aby účelu svému plně dostál, musí býti odborně vycvičen a zaveden. Znalost výcviku psa vystavujícího a zvěř k ráně přivádějícího jest dostatečně mezi cvičiteli rozšířena. Méně jest znám výcvik psa zachraňujícího, který chyby svého pána napravuje.

Karel Podhajský

Letošní Memoriál Karla Podhajského nesl pořadové číslo šedesát tři a velmi často byl, stejně jako ročníky předcházející, nazýván tradiční soutěží ohařů. Možná si ani neuvědomujeme jak je označení "tradiční” právě v tomto případě pravdivé. Slovník cizích slov vysvětluje termín tradice mimo jiné i jako přecházení názorů a myšlenek z generace na generaci. Samotný memoriál je praktickým důkazem o tom, jak takové přecházení může vypadat. Je také dokladem toho, že názory pana Karla Podhajského jsou stále živé a vůbec nevadí, že mezi datem jeho narození a datem narození některých dnešních vůdců uplynulo více než sto let. Stále platí, že Memoriál Karla Podhajského je velkým svátkem kynologů, svátkem, na který se probojují jen ti nejlepší a na kterém startovat je, bez ohledu na konečný výsledek, ohromný úspěch.

Pořádáním memoriálu byl pověřen Okresní myslivecký spolek v Pardubicích. Jednotlivé disciplíny probíhaly v honitbách MS Jankovice, Řečany nad Labem a Semín. Memoriál, to jsou v první řadě psi a jejich vůdci, jsou to ale i rozhodčí a k tomu ještě velký počet diváků. Připravit pro takové množství lidí vyhovující prostředí a vytvořit memoriálu hodné podmínky není nijak jednoduché. Většina účastníků memoriálu Karla Podhajského se zúčastnila i předchozího Memoriálu Richarda Knolla. Pro porovnání obou akcí by se dal dobře využít Výstavní řád. Memoriál Richarda Knolla by mohl obdržet hodnocení dobrý, tedy známku, kterou může získat pes, který vykazuje hlavní znaky svého plemene, ale má viditelné vady. Memoriál Karla Podhajského by mohl být navržen na čekatelství Mezinárodního šampionátu krásy CACIB, které může získat pouze jedinec hodnocený jako zcela vynikající. Pořadatelé "dotáhli” organizaci memoriálu až do nejmenších podrobností od dobře viditelných směrovek označujících cestu k jednotlivým disciplínám a výborně připravených honiteb, přes všude přítomné stánky s občerstvením, sobotní večer s hudbou a mažoretkami, hlídaná parkoviště a doprovodná auta, která měla název příslušné práce viditelně umístěný na střeše, až po velký počet ochotných a vše potřebné zajišťujících lidí. Bonbónkem na dortu byla rezervovaná parkovací místa pro vůdce označená jejich startovními čísly. Bylo vidět, že pořadatelský sbor je sborem zkušeným, že v něm každý má své místo a že každý má svůj přesně vymezený úkol. Zdálo se, že vše běží samo a neinformovaný divák si asi neuvědomil, že tak velká akce se chystá více než rok a že ti, kdo jí připravují, musí hodně obětovat ze svého vlastního volna, a že se například za propůjčení prostor určených pro polní práce může místo penězi platit vlastní prací. V propozicích uvedený časový rozvrh byl dodržován, takže diváci, kteří si říkali, že není kam pospíchat, protože

"oni stejně včas nezačnou”, přišli až v polovině zahájení. To bylo krásné, krátké a slavnostní. Kynology přišel pozdravit předseda ČMMJ prof. Josef Hromas, zúčastnil se i ministr zemědělství Jan Fencl, a protože zahájení memoriálu probíhalo na nádvoří Národního hřebčína v Kladrubech, nechyběl ani pán s kladrubskými koňmi neodmyslitelně spojený - MVDr. Norbert Záliš. Seznam dalších čestných hostů by byl obsáhlý a jejich počet dokazuje, že si okres Pardubice i obce, na jejichž katastru memoriál probíhal, podobných akcí váží. To se obrazilo i v kvalitě a počtu různých cen. Mezi sponzory byl i Delikan, o kterém je známo, že podporuje nastupující generaci kynologů a který mimo tradičních pytlů s krmením pro ty nejlepší měl i cenu pro nejmladšího vůdce. Technické a organizační zabezpečení memoriálu by se dalo popisovat dlouhou dobu, dá se ale vystihnout i velmi stručně: "Výborná organizace v překrásném prostředí”.

Na memoriál se přijel podívat předseda komise FCI pro ohaře pan Rooijakkers. Milý a usměvavý pán prošel celým memoriálem, dělal si poznámky a bedlivě sledoval průběh jednotlivých disciplín. Na otázku, jak se mu memoriál líbí a co říká na výkony psů odpověděl: "Memoriál mě nesmírně zajímá i když o něm mám určitou představu, protože jsem u vás již posuzoval. Velmi oceňuji výborné výkony psů, práci rozhodčích i vynikající organizaci. Chodil jsem se skupinou, ve které byla různá plemena a potěšilo mě, že bez ohledu na to, zda jde o německého krátkosrstého ohaře nebo českého fouska, byl výkon vždy stejně kvalitní a také stejně hodnocený.”

Na seznamu startujících bylo dvanáct psů z České republiky, šest ze Slovenska a po jednom zástupci mělo Německo a Polsko. V plemenech tradičně vedli němečtí krátkosrstí ohaři - osm, následovali je čeští fousci - šest, irští setři - tři, pointři - dva a pole startujících plemen uzavíral německý drátosrstý ohař. Naši psi museli projít kvalifikací Memoriálu Richarda Knolla. V případě ostatních psů se žádná kvalifikace nekonala. Dokonce i kolegové ze Slovenska tentokrát neposlali psy na základě výběru z Kadlecova memoriálu, ale nechali na vůdcích, ať se rozhodne každý sám, zda chce či nechce startovat. Všechny určitě potěšilo, že se memoriálu zúčastnil pan Otto Banás, pán, který patří mezi nejlepší evropské vůdce a také pán, který titul Vítěze Memoriálu Karla Podhajského získal v letech 1975, 1979, 1981 a 1986.

63. Memoriál Karla Podhajského probíhal ve dnech 29. a 30. září. Počasí bylo nečekaně příznivé. Nepříliš velké teplo, vlhko a slabý vítr vyhovovaly psům i lidem. Prvním prubířským kamenem soutěže byla ohrádka. Hovoří se o ní jako o typicky výcvikové disciplíně a tentokrát se ukázalo, kdo a jak pečlivě k přípravě přistupoval. Všechny na memoriálu používané lišky byly mimořádně pěkné (dámy asi snily o límcích a čepicích). Liška přidělená po oba dny na ohrádku vážila více než 6,5 kg a dělala některým psům potíže. Jasně bylo znát, který pes si nečekaně těžkou lišku dokáže správně srovnat a bere ji "na plnou mordu” a který způsobem velmi výstižně označovaným jako "pinzeta”. Irský setr z Německa měl smůlu a svoji memoriálovou pouť skončil hned na této první disciplíně. Jemná fenka těžkou lišku pustila do příkopu a se zřejmě nečekaným problémem si nevěděla rady. Korona jen zašuměla a ti zkušenější těm méně zkušeným vysvětlovali, jak je třeba i tuto možnost cvičit a čas od času lišku psovi do příkopu prostě hodit. Prostory určené pro lesní práce byly dobře vybrány. Barvy byly dostatečně, nikoliv však přehnaně dlouhé. Houbaři byli, ale v nijak velkém počtu a byli ochotní počkat, než pes dokončí práci. Rybník, na kterém se zkoušela vodní práce nebyl příliš široký a byl obrostlý středně vysokým a hustým rákosem. Podle ozývajících se zvuků mohla i korona dobře odhadnout, co pes právě dělá. Trochu složitější situaci měli startující, kteří šli dělat "vodu” v neděli. Okolo rybníka panovalo vlhké bezvětří a dohledat pohozenou kachnu nebylo vůbec jednoduché. Potěšením bylo sledovat velké pole. Podle posuzujících rozhodčích bylo zvěře dost a tomu odpovídaly i vesměs výborné výkony. Těžkou zkouškou pro některé psy a jejich vůdce bylo malé pole, hlavně pak vlečka s pernatou.

Výkony psů byly memoriálové, tedy někdy vynikající a někdy poznamenané únavou psa nebo nervozitou vůdce. Důvody k neúspěchu byly různé. Některý pes prostě na tak těžkou soutěž neměl, některého opustilo memoriálové štěstí. Do druhé kategorie patří případ českého fouska Dara z Tiské hájenky. Prvním dnem memoriálu prošel bez problémů. Nadšení vyvolala jeho práce na velkém poli, kde se rozhodčí nemohli shodnout nikoliv na zadávaných známkách, ale na tom, zda tak kvalitní práci viděli naposled před deseti nebo patnácti lety. Nadějně "rozjetý” memoriál skončil pro psa i jeho vůdce v lese na vlečkách. Může být větší smůla než potkat na vlečce s liškou lišku živou? Celkem dokončilo memoriál třináct psů. V I. ceně běželo sedm psů, ve II. ceně čtyři psi a zbylí dva jedinci ve III. ceně. Stejně jako na memoriálu Richarda Knolla i tady potěšily výkony českých fousků. Korona opět vysoce hodnotila jejich chuťovou práci, temperament a vytrvalost. Chváleny byly i výkony obou pointrů. Trochu smutní odcházeli příznivci irských setrů, protože žádný ze zástupců tohoto plemene memoriál nedokončil. Tradičně výborné byly výkony německých krátkosrstých ohařů. Naši psi neprokazovali svoji kvalitu jen na popisovaném memoriálu, ale velký úspěch slavili i na předcházejícím

IKP v Rakousku, kde jsme ve všech pěti startujících skupinách zvítězili.

O prvním místě na 63. Memoriálu Karla Podhajského rozhodla výborná fyzická i psychická kondice a vyrovnanost výkonů vítězného psa.Velkou roli hrála i schopnost jeho vůdce udržet po celou dobu memoriálu se psem úzký kontakt. Je ale třeba říci, že právě udržení potřebného kontaktu nebylo v tomto případě problémem a že bylo jasně vidět, že pro vůdce i jeho psa je to normální stav. Titul Vítěz 63. Memoriálu Karla Podhajského a čekatelství mezinárodního i národního šampionátu práce CACIT a CACT si odnesl německý krátkosrstý ohař Or Afoli, vůdce Ing. Jiří Formánek. V žádné disciplíně neobdrželi jinou známku než 4 a vynikající výkon pes předvedl i tam, kde jiní příliš neuspěli. Z vleček i z dohledávky se vracel v době kratší než 1 minuta a vlečka v jeho podání byla opravdu vypracovanou stopní dráhou, nikoliv volným hledáním. Mimo celkově prvního místa si Or Afoli ještě odnesl ocenění za nejlepší polní práci a nejlepší barvu a celkově dosáhl 496 bodů. Druhé místo s počtem 487 bodů patřilo dalšímu z německých krátkosrstých ohařů , nenápadně, ale velmi stabilně pracujícímu Feďo Sejalovi. On i jeho vůdce Štefan Macák přijeli na memoriál ze Slovenska a odvezli si rezervní čekatelství šampionátu práce r. CACT . Třetí místo, nejlepší les a CACT pro nejlepšího v I. ceně běžícího českého fouska vybojovala s počtem 485 bodů Alma od Tří stromů, vůdce Jiří Hanč. Nejlepší vodní práci ukázal pointer Archie z Mešinské hájovny. I on získal čekatelství šampionátu práce CACT a celkově se s počtem 474 bodů umístil na šestém místě. Vůdcem tohoto psa byl Miloš Knotek.

Memoriál, to nejsou jen výkony psů, ale také setkání lidí spojených stejným zájmem. Vůdcům i koroně v čase mezi skončením poslední disciplíny a slavnostním vyhlašováním výsledků v Kulturním domě ve Chvaleticích téma k rozhovoru určitě nechybělo. V souvislosti se stále se zhoršujícími podmínkami pro výcvik loveckých psů se často hovoří o budoucnosti memoriálů a také o kvalifikaci na Memoriál Karla Podhajského. Diskuse začínají již nad prvním stupněm kvalifikace, tedy nad přístupem k všestranným zkouškám, pokračují přes nutnost absolvování Memoriálu Richarda Knolla až po ustanovení, které říká, že obou uvedených memoriálů se pes může zúčastnit pouze jednou. Názory mohou být různé, ale lze říci, že požadovaná kvalifikace má své výhody jak z pohledu ověření schopností psů, tak z hlediska určité memoriálové praxe, kterou psi a někdy i méně zkušení vůdci potřebují. Často bývá Memoriál Karla Podhajského stavěn na stejnou úroveň s Velkou Pardubickou u koní. Je otázkou, zda by nebylo rozumné si z ní vzít příklad a otevřít jednotlivým psům možnost kvalifikovat se na naší nejvyšší soutěž ohařů vícekrát. Otázkou ale také je, zda by možnost opakované účasti neznehodnotila neopakovatelnou jedinečnost memoriálu.

Vladimíra TICHÁ