„Pestrá krajina je krajina otevřená,“ říká Daniel Pitek

Ví o tom hodně, Daniel Pitek je totiž vystudovaný lesník a nyní léta hospodaří, v podstatě agrolesnickým způsobem. V Parlamentu letos na jaře na agrolesnickém semináři prezentoval výsledky své neutuchající snahy změnit krajinu. Mění ji pod Milešovkou v Českém Středohoří, na „zemský ráj“ nejen na pohled. Na šesti stech hektarech se tam rozkládá krajina dokonale odpovídající ideji projektu Pestrá krajina, který letos vyhlásila Asociace soukromého zemědělství. A právě díky svým zkušenostem a uskutečněným představám byl Daniel Pitek zvolen předsedou hodnotitelské komise projektu.

Smyslem projektu Pestrá krajina je ukázat, že i u nás existují hospodářství, která nejsou v krajině cizorodým prvkem, ale naopak krajinu dotvářejí a utvářejí, a těší sedláky i náhodně příchozí.

Lze ale vůbec v socialismem zničené struktuře zemědělství a hospodaření a dnešními průmyslovými pseudozemědělci doničené krajině dosáhnout nápravy?

Uvedu příklad z tohoto kraje. Po socializaci zemědělství a vzniku družstev se místo sadů a na stráních, ve kterých sedláci trochu polařili či pásli, zakládala pole, tedy na naprosto nevhodných stanovištích. Tomu také odpovídaly výsledky hospodaření. Po roce 1990 odsud postupně družstva a státní statky utekly. Docházelo k přirozené sukcesi a zmíněné pozemky začaly velice brzo přirozeně zarůstat. Rozšířila se třtina křovištní, maliníky, ostružiníky, různé pcháče, začínaly se uchycovat stromy. Tamhle je například i dub, ale většinou to byly jasany, javory, nějaká bříza, olše. Když jsme pozemky kupovali, vše bylo zarostlé. Na rozdíl od mnohých zemědělců, kteří zde po restitucích začali hospodařit a všechno vyřezali, zmulčovali a založili louky, nebo pozemky vrátili do orné půdy, jsem šel jinou cestou. Převedli jsme pozemky do trvalých travních porostů, a tam, kde už byly stromy vzrostlejší a líbilo se mi to, tam jsme je nechali, a to jsou ty soliterně rozmístěné stromy v loukách. Anebo jsme tam nechali remízky. Ono nám to samozřejmě trochu ztěžuje hospodaření, ty stromy musíte objíždět při zemědělských pracích. Ale my nemáme žádné mamutí stroje, jen stroje přiměřené tomuto hospodaření. Vše má lidský rozměr. 

A pastviny se vzrostlými stromy jsou pro dobytek velmi vhodné a prospěšné, najdou na nich stín i lepší podmínky k životu. Zvířata se mají kam schovat, a to je důležité zejména v posledních horkých a suchých letech.

Na místech původních sadů jsme vysadili sady. A tam, kde bylo na čtyřiceti hektarech řepkové pole, jsem založil remízky a nyní zde pasu krávy. Také jsme částečně obnovili nebo znovu založili 40 rybníčků a tůní. Mají vliv na mikroklima. To všechno sice trvá pár let, ale dnes už vidím na příkladech sedláků, kteří se do projektu Pestrá krajina přihlásili, že to jde i v tak extrémně poničených regionech, jako je například jižní Morava.

A našla se mezi hospodářstvími, která jste navštívili s hodnotitelskou komisí, nějaká srovnatelná s tím, co vidíme zde u vás?

Jsou taková, například jsme navštívili statek, co má 570 hektarů, tedy jen o třicet méně, než máme my. Pěstují osm plodin, polovinu pozemků tvoří trvalé travní porosty, je tam rybník, biopásy, chovají zvířata, mají dostatek organického hnojení. Ale i další hospodářství, menší, dvouset nebo třísethektarová, a na takových se již dá dělat něco koncepčního. Myslím si, že projekt Pestrá krajina efekt přinese. Už dnes, v tomto prvním ročníku se při objíždění statků s hodnotitelskou komisí, ukázalo, že se podařilo dát dohromady ohromně zajímavou skupinu lidí. Vzájemné vztahy jsou velmi obohacující, uskutečnila se spousta zajímavých debat a na všech je vidět, jak je to baví, že je to zajímá. Mezi hodnotiteli jsou odborníci i praktici: Ing. Klára Čámská, PhD., Prof. RNDr. Jakub Hruška, CSc., Ing. Radim Kotrba, Ph.D., Doc. Ing. Bohdan Lojka, PhD., Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., Ing. Jana Moravcová, Ing. Martin Novák, Daniel Pitek, Ing. Kateřina Černý Pixová, PhD., Prof. Ing. Petr Sklenička, CSc., Mgr. Ing. Jaroslav Šebek a Ing. Stanislav Rampas.

A krásné je, že všichni ti lidé, které hodnotíme, jsou pro věc zapálení. Kam jsme přijeli, všude se nám chlubili svým hospodařením, všechno nám velmi otevřeně ukazovali, mluvili s nadšením. Bylo vidět, že jde o něco, co naplňuje jejich život, že jejich život je hospodaření, tvorba jejich prostoru, nechci říci tvorba krajiny, to by vypadalo příliš nadneseně. Tito sedláci neprospívají krajině a prostředí v první řadě pro to, že by byli „nějací“ ekologové, ale dělají to jaksi samovolně při svém hospodaření. Neberou péči o své okolí jako prvotní věc, ale naprosto přirozeně, snad i podvědomě, prostě ze srdce. Hospodaří samozřejmě pro to, aby se uživili, a přitom tvoří krajinu. Pro nás bylo velmi důležité, a o tom se vedla velká debata, že lidí, kteří se snaží něco pro krajinu udělat, je po republice relativně dost. Jsou to různé spolky, neziskovky, tedy v naprosté většině to jsou samé chvályhodné aktivity. Ale tady je podstatné, že lidé, které hodnotíme, jsou hospodáři, kteří pracují pro vlastní obživu, a v rámci své práce zušlechťují okolí, jen jako vedlejší efekt.

Vyprodukovat něco pro společnost není až tak důležité, ta si ten produkt může obstarat i odjinud, pro společnost je klíčový ten vedlejší efekt, tedy mimoprodukční funkce krajiny a mezi nimi zejména schopnost krajiny a půdy zadržovat vodu. A právě tito hospodáři funkci krajiny zlepšují, aniž by to byla jejich prvotní snaha. Prostě řádně hospodaří, a tím zlepšují kvalitu životního prostředí.

Když někdo dělá něco obecně prospěšného, třeba pro krajinu, musí na to mít prostředky, ale ty nebývají nevyčerpatelné. A pak najednou může dojít dech. Jenže těm, kteří se zemědělstvím živí, dech nedochází, pokud jim někdo hospodaření neznemožní. Ať už nějakou ošklivou legislativní změnou, nebo dokonce změnou režimu. To jsme už bohužel zažili, když komunisté spojili fungující hospodářství do nefunkčních celků. Sedláci budou hospodařit i v dalších generacích a krajina bude přirozeně krásná. Stačí se podívat na krajinu u nás a v Rakousku, kde se kontinuita nepřerušila. Tam sedláci hospodaří praktiky od nepaměti, nikdo jim nic nevzal, a je to ohromně vidět. A u nás? Ano, máme už ostrůvky pozitivní deviace, oázy v poušti, kde lze spatřit, že ten selský způsob hospodaření se vrací a může být úspěšný i konkurenceschopný. A my se nyní snažíme tyto oázy vyhledávat a ukazovat, že jsme schopni zúrodnit i poušť a z těch oáz udělat souvislou krásnou plochu.

I laik pak vidí rozdíly mezi vysušenou, erodovanou, tvrdě exploatovanou a ničenou krajinou a hospodářstvím konkrétních lidí, zde usedlých…

Ano, každému to je na první pohled zřejmé, na to člověk nemusí být odborník ani doktor přírodních věd. Soliterní stromy v louce, na které kvetou třeba vstavače, lákají k procházce. Stejně jako aleje nebo rybníček. 

Do lánu, kde roste kukuřice nebo řepka, se nikdo procházet nepůjde. A k procházce neláká ani rozlehlé strniště či již podmítnuté vypražené pole, které se táhne do nedohledna.

Zmínil jste Moravu, jako ukázkově poničený region…

I zde ve Středohoří jsou velké lány polí, třeba tamhle, k Házmburku, ale Morava je na tom opravdu úplně jinak. Ohromná pole, která jsou již od července sklizená a holá. Taková krajina je jako varná deska, rozpálená sluncem. Zeleň pohlcuje sluneční energii, kdežto ta holá země na jihu Moravy ji odráží zpět do prostoru, který zahřívá.

Členitá a pestrá krajina je domovem i lesní zvěře. Vedou se diskuse o honebním právu...

V roce 1962 se bohužel komunistům „podařilo“ zákonem 23 oddělit myslivost od zemědělského a lesního hospodaření. A je tomu tak dosud. Přitom na pozemcích by měl vykonávat právo myslivosti ten, kdo na nich hospodaří, ať zemědělsky nebo lesnicky. I když, ano, existují výjimky, kde to funguje a sedlák je zároveň myslivcem. Myslivost a zemědělství a lesnictví jsou spojité nádoby, jedno ovlivňuje druhé. Přednostní právo výkonu myslivosti by měli mít vlastníci honebních pozemků, kteří na nich hospodaří. My zde máme 200 hektarů souvislých honebních pozemků, les a pastviny, a já zde vykonávat právo myslivosti nemohu. Honitba totiž patří Lesům ČR, a ty honitbu někomu pronajmou. A mně pak po pozemcích chodí cizí lidé. Navíc ten, kdo si to pronajme, zaplatí peníze Lesům ČR a nemá důvod se se mnou bavit. Zákon je postavený absolutně špatně.Pro pozitivní změnu v myslivosti je zásadní, aby minimální výměra honitby nebyla 500 hektarů souvislých honebních pozemků. Minimální výměru honitby bychom mohli klidně nastavit na prvorepublikových 115 hektarů.

 Argument, že tak nelze chovat zvěř, neobstojí. Dají se přece vymezit chovné oblasti se stejnými podmínkami na rozloze několika desítek tisíc hektarů. Vysoká zvěř má velký akční rádius, takže stejně je nesmysl říkat, že lze smysluplnou genetickou chovatelskou činnost vykonávat na pár stech hektarech. Dají se přece vymezit chovné oblasti se stejnými podmínkami chovu daného druhu zvěře a potom je jedno, jak velkou výměru mají jednotlivé honitby.

Stále přežívá duch lidové myslivosti. Soukromé vlastnictví je pro mnoho lidí stále cizí pojem.

Voda v krajině. Jsme kousek za domem, kde Daniel Pitek bydlí, a ukazuje nám místo, kde jsou ovce ustájeny v zimě. Ohrazené suché prostory s přístřešky, přístup k čisté napájecí vodě…

Vodu jsem z rour socialistických meliorací dostal zase na povrch. Byly zde rybníčky a jsou zde opět, kromě tří tůní, které jsme vybudovali, je prostor pro dalších osm. U lesa je jich dalších pět, celkem jich je čtyřicet a chystáme projekt na dalších osmnáct. A to jsme ve srážkovém stínu Krušných hor, a přesto to lze.

Ale takto hospodařit s vodou se dá i v tak vyprahlých místech, jako je Jižní Morava. Byli jsme zde s hodnotitelskou komisí projektu Pestrá krajina u jednoho hospodáře, který má také tůně, dá se to. Je třeba sledovat, kudy voda v krajině teče, pohyby vody v různých ročních obdobích, v zimě, zjara, aby člověk viděl, kde má voda tendenci být. Pak takové místo vybrat a tam tůň zbudovat. Kde to má šanci, aby se naplnila. A takto lze napravit, co člověk v krajině zkazil. Je dobré sledovat původní porost, dřeviny, které v krajině dříve rostly, a těm dát přednost při obnově. Na každém stanovišti. Člověk změnil krajinu tak moc, že přestává fungovat, proto je třeba jí opět pomoci. Vrátit se nazpátek. A to můžeme dělat.

Vy jste se také vrátil…

Vrátil jsem se sem v roce 2001. Ano, vrátil jsem se, protože jsem zde vyrostl. Odešel jsem na Šumavu, trochu cestoval po světě, v roce 1994 jsem rozjel firmu v Praze a vydělal si, takže jsem si mohl začít plnit sen. Nakupoval jsem pozemky a připravoval se na návrat do přírody. Setkával jsem se kolikrát s tím, že mnozí, kteří zde měli chalupy sotva pár let a tvářili se jako starousedlíci, byli překvapeni, že zde všechno znám, že jsem odsud, ale také tím, že mě viděli na traktoru nebo na ještěrce. Nebo jak vysazuji na stráně jabloně.

Krajinu dotváří i charakteristické stavby

Důležité je, aby se lidé, kteří hospodaří, snažili v krajině obnovovat staré objekty, které jí dávají charakteristický ráz. Je to naše historické dědictví. Obnovili jsme staré stodoly, snažíme se používat přírodní klasické materiály, na střechy bobrovky na šupinu, přístřešky dřevěné, prkna, ohradní sloupy z akátu. Obnovili jsme na našich pozemcích také několik barokních soch, například svatou Annu, svatého Antonína, Josefa a Prokopa.

Je velmi dobré navázat na to, jak hospodařili naši předkové, nechat se inspirovat šlechtou, to byli krajináři, kteří krajinu utvářeli, aby byla funkční, ale i krásná. A malí sedláci se od šlechty inspirovali. A mnohdy šlo opravdu o to, co dnes nazýváme agrolesnickými systémy.

To všechno, co zmiňujeme, to jsou kritéria pro hodnocení projektu Pestrá krajina. Co si od něj slibujete?

Především ukázat, že to, co každý obdivuje v Rakousku, Itálii, Francii či Bavorsku, je možné i u nás. Vždy když odborníci třeba z akademické sféry státním úředníkům ukazovali příklady z ciziny, naposledy jsem toho byl svědkem s bývalým ministrem Jurečkou, následovala odpověď: Nojo, to je Rakousko, Francie, to u nás není možné.

Je to možné. Dnes již máme argumenty, že taková hospodářství existují, máme je zdokumentovaná. Argument, že ministerstvo se snaží, že podporuje tzv. greening, se ukazuje jako nefunkční, jen došlo k administrativnímu zatížení sedláků. Jsme dnes schopni dokázat, že přes přetržení kontinuity vlastnictví a způsobu hospodaření jsme schopni dosáhnout takových výsledků, funkčnosti i krásy jako třeba v sousedním Rakousku.

To byl důvod pro vyhlášení projektu Pestrá krajina. Dosáhnout efektu dobrovolně, bez dotací. Chceme ukázat, že to jde. A nebudeme vyhodnocovat prvního, druhého, třetího, ale představíme všechny sedláky, kteří splní podmínky, a budeme je používat jako příklady, všichni obdrží certifikát o takovémto způsobu hospodaření. A projekt budeme medializovat.

Dotace jsou dnes nástrojem, zejména kvůli nezastropování, který prospívá především průmyslovým zemědělcům, a přitom byly myšleny jako pomoc právě rodinným farmám, aby mohly lépe obstát v konkurenci s  velkými agropodniky, které mají zisk ze své velikosti.

Zastropování zemědělských dotací a vyšší platba na první hektary jsou důležitými nástroji, jak vytvořit pestřejší podnikatelské prostředí v zemědělském sektoru, tudíž i pestřejší venkov a také pestřejší zemědělskou krajinu. Zemědělské dotace jsou důležitým nástrojem, jak ovlivnit vzhled, strukturu krajiny, kvalitu půdy, úroveň biodiverzity, množství a kvalitu vody v krajině. Jsou to veřejné prostředky, vybrané z daní, a mají být vydávány ve veřejném zájmu. Tím není zvyšování zisků mamutích zemědělských podniků, ale právě pestrost venkova, zdravé životní prostředí, pestrost krajiny a podpora všech jejích funkcí důležitých pro celou společnost. Jednou z těch funkcí je schopnost zadržovat vodu. Tato schopnost krajiny a půdy nabývá vzhledem ke klimatickým změnám klíčové důležitosti a naše krajina vlivem špatného dlouhodobého zemědělského hospodaření tuto schopnost ztrácí. To musíme urychleně napravit a změnit systém dotací.

Na jednu stranu se tvrdě kontrolují sedláci, zda plní podmínky podmíněnosti hospodaření na trvalých travních porostech nebo třeba v ekologickém zemědělství. Některé podmínky určené státem jsou nesmyslné, jako například nastavení intenzity dobytčích jednotek na trvalých travních porostech. Dnes je již zřejmé, že na mnoha místech nebudou sedláci vlivem sucha a neúrody pícnin schopni takové stavy udržet. Na druhou stranu státu nevadí, že velké agrární podniky hospodaří na ohromných půdních blocích bez jakékoliv zeleně, kde točí stále stejné ekonomicky nejvýnosnější plodiny. Pole hnojí často jen průmyslovými hnojivy, nedávají do půdy žádnou organickou hmotu a tím likvidují schopnost půdy a krajiny zadržovat pro nás všechny tak důležitou vodu. Vytváří tímto způsobem rozsáhlou vodní a větrnou erozi. Projekt Pestrá krajina má ambici pomoci změnit tento špatný stav a vrátit nám zpátky krajinu živou a pestrou, plnou života, na které se uživí pracovití lidé. Dlužíme to jak našim dětem, aby jim po nás nezbyla mrtvá poušť, tak také našim předkům, po nichž jsme pestrou a živou krajinu zdědili.

U lidí, kteří se přihlásili do projektu Pestrá krajina to tak funguje. Hospodaří diverzifikovaně, mají dobytek, pěstují krmení, jetel, vojtěšku. Ani mezi těmi, kdo měli jen pole, nebyl jediný hospodář bez živočišné výroby.

Povinnost by měla platit pro všechny, aby správně nehospodařili jen ti, kdo to dělají ze svobodné vůle, protože vidí, že to je potřeba. Jedině ekonomický tlak může průmyslové velkozemědělce donutit ke změně a ten ekonomický tlak v podstatě může vyvinout jen stát. 

Ekonomický tlak musí být především na motivační bázi. Kdo chce prostředky od státu, musí splnit tyto a tyto podmínky. A podmínky musí sloužit cílům, které společnost má, a mezi ně patří zdravé a i krásné životní prostředí. Pestrost krajiny souvisí i s pestrostí venkova. Venkov se stále vylidňuje a v důsledku toho zde ani není pestrá společnost. Proto se také velkým akciovkám podařilo dát dohromady tak velké celky, koupí či pronájmem od malých vlastníků. Ti žijí kdovíkde a nezajímají se o osud svých 10 hektarů, které pronajali.

V tom vidím také cíl Pestré krajiny, podnítit zájem více lidí hospodařit, vytvářet pestrou společnost a narušit to postsocialistické velkozemědělství, jehož důsledkem je devastace krajiny a půdy. A je krutý paradox, že tuto degradaci půdy platíme z našich peněz, právě formou dotací.

Kdy a kde budou představeni ti, kdo pracují na zlepšení pestrosti krajiny?

Bude to při příležitosti vyhlášení Farmy roku. Projekt Pestrá krajina není o pořadí. Všichni, kdo splní podmínky, obdrží certifikát a my je představíme jako příklady dobrého hospodaření.  Toho správného, a vlastně normálního, které by mělo být běžné na celém území republiky. Pojďme je následovat. Jsou to hospodáři, kteří se tímto způsobem uživí a zároveň pracují pro veřejnost, protože ty jejich plochy jsou vlastně tou pestrou krajinou, kterou všichni potřebujeme, aby všechny funkce krajiny, které jsou důležité pro společnost, byly zachovány, nebo se dokonce zlepšovaly. A tito lidé to plní.  A navíc chceme poukázat na soběstačnost těchto farem.

Soběstačnost je dnes pojem, který se stále omílá kolem dokola. Že je potřeba uživit národ, být nezávislí…

Potravinovou soběstačnost je třeba vidět trochu z jiné perspektivy. Obecně lze koupit potraviny levněji, než je vyprodukujeme doma v našich klimatických podmínkách. Ale ono těm, kteří se soběstačností ohánějí, nejde o nic jiného, než o pokračování ve velkozemědělství s cílem dosahovat co největšího zisku. Kdyby o ni šlo doopravdy, dopustilo by ministerstvo, aby velkozemědělci pěstovali energetické plodiny na 20 % půdy? Cílem je dosahovat co nejvyšších výnosů za pomoci chemie, bez organického hnojení, kdy půda přestává být půdou. Je to přístup krátkozraký a krátkodobý. Nejzávažnějším úkolem je dnes dokázat zadržovat v krajině vodu. Důsledky klimatických změn jsou opravdu drsné. Ale leccos se dá změnit rozumným hospodařením v krajině a v lesích.

Jedině hospodaření, zaměřené na zlepšování kvality půdy a s větším podílem pícních rostlin a luk a pastvin, dokáže půdu nejen uchovat, ale do jisté míry ušetřit na dobu, která může přijít, až ty dosud na trhu levné potraviny podraží a budeme si je muset pěstovat sami. Abychom pak měli kde!

A jsme zase u Pestré krajiny

Tímto projektem chceme ukázat cestu, jak může a má hospodaření vypadat, a co je potřeba, aby se to stalo normou, aby nešlo o nějaké výjimky, o výjimečné lidi, kteří hospodaří jinak než ostatní. Jenže právě zde by měl napomoci stát, vláda, úřady. Jak? Stanovením správných cílů a podmínek. Správně nastavit podmínky pro dotace. Jakákoli dotace je sice popřením volného trhu, ale jsou obhajitelné, když pomáhají, aby volný trh netlačil vše jen k těm velkým a ještě větším ziskům.

Pustit se do takového hospodaření je dobrodružství, do kterého nelze jít bez rozmyslu, ani sám. Danielu Pitkovi je oporou jeho paní, na jejíchž bedrech jsou především obchodní záležitosti. Nu a na traktor do lesa, tisícovku ovcí a stovky krav a čtyři koně, na to je on a další spolupracovníci. A odměna? Nádherný pohled na vlastní pestrou krajinu. A to všechno jsme mohli vidět z okýnek terénního auta i při vycházce. Děkujeme.

 

Josef Duben

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2018), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.

Tisk

Další články v kategorii Venkov

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info