Zemi původu potraviny často na obalu hledáme marně

Původ potravin zajímá Čechy stále více. Jeho zjištění však není jednoduchou záležitostí a pohled na etiketu u většiny produktů nestačí. Značení země původu je totiž povinné jen u některých potravinových výrobků.

Obecně platí povinnost jasně označit původ potraviny v případě, kdy by si zákazník mohl myslet, že potravina měla původ jinde, než odkud skutečně je. Tedy jde především o to, aby zákazník nebyl uveden v omyl například grafickou úpravou obalu. Druhým případem jsou produkty, u nichž to přímo stanoví právní předpis. Mezi ty patří vepřové, skopové, kozí či drůbeží maso, hovězí maso, med nebo také olivový olej. Poslední skupinou, kde se původ uvádí, jsou produkty, které jsou držiteli značek kvality potravin - chráněného zeměpisného označení, chráněného označení původu a zaručené tradiční speciality.

Nejen v loňském roce jsme mohli zaznamenat případy, kdy byly potraviny původem ze zahraničí v obchodech umístěny pod nápisem „česká kvalita“ nebo pod českou vlaječkou. Spotřebitel tak logicky mohl nabýt dojmu, že potravina je českého původu. Takové označení však příslušelo pouze potravinám, které byly zcela získány v ČR, nebo na území ČR došlo k jejich poslední podstatné změně.

Od letošního roku jsou pro dobrovolné označení „česká potravina“ podmínky ještě přísnější. Označení je však vzhledem k zájmu spotřebitelů pro obchodníky lákavé. Nově tedy lze jako českou potravinu, případně českou vlajkou, označit pouze potravinu, která pochází ze 100 % z ČR, což znamená, že celá fáze její výroby musí proběhnout na území České republiky. U zpracovaných produktů, které mají více složek, musí alespoň 75 % složení pocházet z ČR. Lze tedy říci, že toto označení může být jedním z nejlepších vodítek pro dohledání původu potravin. Bohužel je však pouze dobrovolné a je nutné říci, že obchodníci se zpřísněním podmínek raději částečně ustoupili od českých produktů k zahraničním.

Jak jsem již uvedl výše, dalšími vodítky (zřejmě i nejjednoduššími, pokud není značení povinné) pro zjištění původu potravin, mohou být různé formy chráněných značek, ať už jde o asi nejznámější národní značku kvality Klasu, regionální potraviny či chráněná zeměpisná označení a chráněná označení původu. Pro udělení těchto značek musí výrobci splnit přísné podmínky a jsou tak zárukou kvality a původu potraviny. Jako slabou stránku však vidím relativně velké množství těchto značek a jejich malou známost v povědomí českých spotřebitelů. Přiznejme si, že většina z nás zná jen pár základních značek, se kterými se setkáváme nejčastěji. Nicméně právě tyto ochranné značky, pokud se s nimi seznámíme, nám mohou o potravinách říci pravděpodobně nejvíce.

Miloš Babiš,

poslanec Parlamentu České republiky