Soběstačnost a potravinová bezpečnost. Vyhynulé pojmy?

Na dění v agrárním sektoru mají vliv i silné oborové organizace.

Je, či není nynější české zemědělství na okraji zájmu politiků? Patrně jinou odpověď na tuto otázku by mělo ministerstvo zemědělství a jinou zase různá profesní a oborová sdružení, která se tu s větším, tu s menším úspěchem rovněž pokoušejí o ovlivnění vývoje.

O to více, že v současnosti gradují práce na dalším směrování společné evropské zemědělské politiky. Na vyjednaných podmínkách bude záviset rozvoj tohoto odvětví prakticky v celém dalším desetiletí, i když nové rozpočtové období unie zahrnuje formálně jen období let 20132020.

Nepříznivý vývoj

„Je nutné si uvědomit,“ říká předseda Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský, „že do tohoto jednání vstupujeme s nižší produkcí zemědělských výrobků než před vstupem do unie v roce 2004. Další ústup z těchto čísel je pro nás neobhajitelný. Je pro nás nepřijatelná každá varianta, která by vedla k zredukování potenciálu českého zemědělství a míry soběstačnosti v potravinách, tedy k tomu, že stále větší množství potravin budeme dovážet.“ Svaz tedy bije na poplach. A ekonomické ukazatele dávají jeho představitelům za pravdu, především pokud jde o podíl tohoto odvětví na tvorbě hrubého domácího produktu. Ten se sice snižuje ve všech členských státech Evropské unie, ovšem v České republice z nich nejvýrazněji.

V období let 1996 až 2009 poklesl na méně než pětinu původního stavu, zatímco „staré“ členské země unie tedy takzvané patnáctky tento podíl snížily na 53 procent. Výsledkem je, že v roce 2009 dosahoval podíl zemědělství na celkovém HDP České republiky 0,5 procenta, zatímco v „patnáctce“ to bylo téměř dvakrát tolik, 0,9 procenta.

Jak upozorňuje Zemědělský svaz ČR, nejdůležitější otázkou současného českého zemědělství proto zůstává soběstačnost, neboli potravinová bezpečnost.

Podle svazu byla již závažně narušena v sektorech pěstování ovoce a zeleniny, stejně jako ve výrobě cukru a vepřového i drůbežího masa. Ostatně, pod úroveň soběstačnosti se živočišná výroba dostává již celkově, navzdory vyhovujícím klimatickým podmínkám v této části kontinentu. „V 90. letech jsme se příliš otevřeli světu, který se však neotevřel nám. Výsledkem liberalizačních trendů je, že v agrárním sektoru jsme začali vyrábět méně, aby druzí mohli vyrábět víc,“ tvrdí Miroslav Jirovský.

Další postup

I představitelé Zemědělského svazu ČR však dobře vědí, že rozhodování Bruselu o nové společné zemědělské politice bude především politické, nikoli ekonomické. Domnívají se však, že Česko v tomto směru neudělalo ještě vše, co mohlo.

„Potřebujeme takový rozměr zemědělství, který umožní naplňovat soběstačnost v potravinách, které jsme schopni v podmínkách mírného podnebního pásma vyrobit kvalitně sami. Neboť proč dovážet výrobky a s nimi i zahraniční práci, když potřebujeme realizovat domácí potenciál,“ uvádí se v analýze, kterou svaz zveřejnil minulý měsíc. Jeho autoři se vyslovují za dlouhodobý a soustavně zdokonalovaný systém státní agrární politiky, která bude chránit národní zájmy a která posilní domácí podnikatelské subjekty.