Pozitiva odkladu kvót

Petr Havel

Na první pohled je rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení regulace domácího trhu s cukrem prostřednictvím kvót spíše formální - v okamžité reakci na nález ÚS se ostatně nechalo slyšet Ministerstvo zemědělství, že ještě letos kvóty zavede stejně. Přesto má odklad kvotace cukru řadu pozitiv a navíc je zřejmé, že soudci rozhodli správně.

Z hlediska spotřebitele se dočasné uvolnění tuzemského trhu s cukrem promítne díky oživení konkurence do stagnace nebo dokonce mírného poklesu ceny cukru. To však překvapivě není nejdůležitější. Podstatné spíše je, že šanci prokázat oprávněnost své existence na trhu znovu získali všichni výrobci, a byť je tato šance opravdu jen dočasná, zcela nepochybně poskytuje prostor k možným restrukturalizačním krokům. Ty by se měly odehrát především ve dvou rovinách - v další koncentraci zpracovatelských kapacit a v jejich profilaci.

Na paměti je totiž třeba mít skutečnost, že cukrovarů, stejně jako třeba mlékáren nebo průmyslových pekáren je na našem potravinářském trhu hodně. I státem původně určená direktiva deseti zpracovatelských podniků na cukr je perspektivně nereálná, konečný stav bude zřejmě oscilovat mezi třemi až pěti výrobními podniky - a tečka. I sousední Rakousko má například cukrovary tři, z toho jeden v zásadě "záložní", který prakticky nevyrábí.

Ona oscilace bude pak nejspíše vycházet z toho, jak se dokáží jednotlivé cukrovary na našem trhu specializovat, neboť je zřejmé, že budou-li všichni nabízet stejné typy výrobků, bude zpracovatelských podniků méně, dojde-li naopak k jejich výraznější profilaci, může i do budoucna přežít cukrovarů víc.

To vše přitom rozhodnutí Ústavního soudu umožňuje. Ale nejen to. Zmíněné rozhodnutí je i varováním před přijímáním takových pravidel hry, pro která neexistuje legislativní opora - v době přijetí takzvaného "cukerního pořádku" ještě neexistoval zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu, který zákonný nástroj pro zavedení kvót jakéhokoli typu poskytuje. Také proto nebude mít pravděpodobně nález Ústavního soudu vliv na odklad kvotace domácí produkce mléka, i když i proti té existuje v Brně protest iniciovaný Asociací soukromého zemědělství ČR.

Kardinální otázkou je ovšem budoucnost českého cukrovarnictví ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě. V porovnání s efektivitou a cenou cukru v Evropské unii vychází naše produkce docela konkurenceschopně, jenže cukr se nedělá jen z cukrovky a ne jen v Evropě.

Nejnovější evropské trendy ekologizace zemědělství budou navíc působit proti zvyšování intenzifikace a tedy výnosů cukrovky, což ovšem bude znamenat zvýšenou možnost expanze cukru původem z cukrové třtiny. Ta má přitom oproti cukrovce řadu nesrovnatelných výhod. Už jenom to, že třtina se pěstuje v daleko příznivějších klimatických podmínkách, čímž se minimalizují intenzifikační náklady, a skutečnost, že v řadě oblastí produkce třtiny jsou nízké náklady na pracovní sílu, působí na příznivější finální cenu cukru z třtiny.

Připočteme-li vyšší manévrovací prostor v regulaci operativní nabídky třtiny na straně jedné a rychlejší produkční cyklus této plodiny na straně druhé, nevypadá to s perspektivami cukrovky nejlépe. Ta má oproti třtině snad jen jedinou systémovou šanci: nalézt na základě specifických vlastností cukru z cukrovky takový typ uplatnění na trhu, které nebude cukrovou třtinou nahraditelné.

Jako pouhý zdroj surového cukru je totiž cukrovka v nevýhodě - a i tuto skutečnost by si měli uvědomit její domácí producenti, kteří dnes usilují o to zůstat na trhu nebo se na něj zpět dostat. V tuto chvíli to není problém - ale na jak dlouho?