Činy, ne kecy - to je cesta k účelné propagaci českých potravin

O potřebě propagovat a nakupovat skutečně české potraviny v posledních letech téměř všichni mluví, mnozí politici na tom staví svou image a nahánějí politické body. Obecné marketingové teze, které pouze zprostředkovávají nějaké informace, často o anonymních výrobcích, ale skutečné propagaci a faktické prezentaci našich potravin pomohou jen těžko.

Stejně jako u všeho je totiž rozhodující fyzický kontakt spotřebitele s vyprodukovanou potravinou, znalost jejího výrobce a také procesu, jak příslušný výrobek vznikal. Takový recept nabízejí v nejkomplexnějším pojetí již tradiční Selské slavnosti, v letošním roce jako součást projektu Asociace soukromého zemědělství ČR s názvem „Dobré a poctivé z pole na talíř“.

Ty poslední proběhly minulý víkend na Ekofarmě Bošina ve Vernéřovicích, a byly to tentokrát slavnosti s mezinárodní účastí, protože na akci dorazilo značné množství Poláků, kteří to mají na místo, co by kamenem dohodil. O to důležitější akce byla, protože fakticky splnila roli propagace našich potravin nejen pro našeho spotřebitele, ale také v zahraničí. Zároveň ale také – a to je velmi důležité, splnila i klíčový aspekt prezentace místní, chcete-li lokální identity, a to nejen z hlediska zemědělského či gastronomického, ale i z pohledu „strastí a slastí“ tamního, nejen zemědělského podnikání. Důležité proto, že úředníci, spasitelé lidstva a venkova neznalí lidé si začasto myslí, že podmínky k podnikání v krajině jsou v zásadě všude stejné, což se v důsledku promítá i do postoje ministerstva zemědělství, které považuje za správné (a dle jeho názoru spravedlivé) venkovský prostor unifikovat. Tedy „měřit všem stejně“, bez ohledu na to, že každý potřebuje něco jiného, a k tomu zase potřebuje volnost a svobodu ve svém rozhodování. Dokud přitom nedokážeme v přístupu k venkovu a třeba i nastavení dotací lokální specifika vnímat, budou vznikat další a další nespravedlnosti, křivdy či zbytečné evidence, bude se plýtvat penězi a především bude mizet jedinečnost každého místa i podnikání v něm, což je ale nejcennější deviza, kterou venkov ve své pestrosti má.

Těžko třeba předpokládat, že ekonomiku podnikání ve Středočeském kraji budou výrazně ovlivňovat vlci. Jenže na Broumovsku tomu tak je, a to navíc z vůle státu, jehož někteří představitelé jásají nad návratem šelem do naší země. Místní zemědělci ale už tak nejásají, přijít ročně o několik set kusů ovcí a dalších chovaných zvířat není zrovna důvod ke smíchu. Obdobné problémy řeší i chovatelé v jiných horských a podhorských lokalitách, na Broumovsku je ale zřejmě problém největší… ale z Prahy samozřejmě není vidět. Místním specifikem je také nedostatek vodních ploch, i když vůle například k budování rybníků by byla. Jenže – zvláště, když nejde o zemědělskou půdu, je značnou komplikací doprovodné stavební a další řízení, na což trvale upozorňuji, ale ani to není zřejmě z Prahy moc vidět. Tam stačí, že je vypsán dotační titul a čárka v seznamu aktivit je vykázána. V regionu přitom představují vodní zdroje jen řeky Metuje a Stěnava, což není mnoho, a rizika nedostatku či přebytku vody tak rok od roku eskalují. Jaký rozdíl například od Lanškrounska, kde byla v historické minulosti situace podobná (žádná větší řeka), díky prozíravosti našich předků tam ale vznikla soustava několika rybníků, kolem které dnes vede naučná stezka a místo je zařazeno na seznam Evropsky významných lokalit. Taková soustava ale mohla vzniknout jen proto, že k tomu byla nejen lidská vůle, ale i příslušně snadný zákonný rámec.

Do třetice není z Prahy (a hlavně z maloobchodních sítí všeho druhu) vidět, jak se chovají, zpracovávají a především jak chutnají produkty z masného skotu plemene salers, které málokdy vůbec někdo ve skutečnosti viděl, nebo maso z pastevního chovu prasat maďarského plemene mangalicuia. Na farmě Bošinových má přitom návštěvník možnost poznat vše doslova od stáje (respektive od výběhu) po vidličku včetně prodeje finálního produktu ve vlastní, nově zbudované prodejně přímo na místě. Takové řešení nejenže ponechává veškerou přidanou hodnotu v hospodářství producenta, ale samozřejmě vytváří vztah nakupujícího k příslušným potravinám. To prostě není anonymní „Česká potravina“, to je svíčková od Bošinů. A to má mnohem větší váhu v účinné propagaci českých potravin a tradiční gastronomie, i v argumentaci, že naše země není popelnicí Evropy a že nakupovat to „dobré a poctivé“ lze i u nás. I v takových „zapomenutých“ lokalitách, jako je Broumovsko.

Petr Havel