Stezka džunglí

Metro 24.1.2000

Stezka džunglí

SLOUPEK

Návraty do doby Mamutíka připomínají v poslední době stále více obchodní vztahy v jednom z nejvíce podkapitalizovaných odvětví našeho hospodářství - agropotravinářském průmyslu. Úporná snaha některých podniků o přežití a katastrofální platební morálka odběratelů ústící do druhotné platební neschopnosti dodavatelů totiž z uskutečňovaných kontraktů téměř vymazaly pojem peníze.

V praxi se potom řada obchodů uskutečňuje v zásadě směnným obchodem systémem něco za něco a je otázka, kolik takových dodavatelsko-odběratelských vztahů je podchyceno v účetnictví. Pomineme-li možné daňové úniky, je dalším z důležitých důsledků takového stavu skutečnost, že "papírový" výkon rezortu neodpovídá realitě, protože množství výkonů není nikde podchyceno. Výsledkem je pak navenek horší stav, než jaký je stav skutečný, což celé odvětví poškozuje například v zahraničí - o podílu agropotravinářského rezortu na šedé ekonomice ani nemluvě.

Téměř všichni podnikatelé se přitom shodují na jedné zásadní příčině - opožděných platbách za dodávky svých výrobků a povinnosti státu tuto situaci řešit. Z čistě liberálního hlediska to příliš standardní není - standardní by totiž bylo: Tomu, kdo neplatí, zboží prostě nedodávat. Bohužel - kvůli dědictví předlistopadového režimu se ve standardním podnikatelském prostředí prostě nenacházíme, a tak je asi opravdu zapotřebí zvolit řešení netradiční - tedy stanovení příslušných mantinelů prostřednictvím státu. Kultivace podnikatelského prostředí je naprosto nutná, a to nejen jako ochrana korektních podnikatelů před spekulanty, ale zejména ve vztahu k zahraničním investorům a pro celkovou image domácího trhu.

Novela obchodního zákoníku, kterou před časem přijala česká vláda a která stanovuje u takzvaného vysokoobrátkového zboží povinnost zaplatit za odebrané zboží do jednoho měsíce, je tedy přes svou spornost potřebná. Je samozřejmě smutné, že je třeba sahat k takovému opatření formou zákona, jenže tuzemský trh po celých deset let ochranu poctivých podnikatelů nezajistil. Z celé výrobní potravinářské vertikály by přitom uvedené opatření pomohlo zejména článku, stojícímu na samém počátku tohoto procesu - zemědělcům. Možná víc než jakékoli dotace. Prvovýrobci jsou dosud v řadě případů doslova rukojmími svých odběratelů - snad největším extrémem v tomto směru byl postoj odběratelů cukru v loňském roce, kteří hodlali zemědělcům za dodávky suroviny plně zaplatit až za dva roky! Zatímco obchodník může pozdržet platbu výrobci potravin a výrobce potravin zemědělci, prvovýrobci se již od nikoho nechat úvěrovat nemohou - jedině od půdy, kterou dostatečně neošetří, nebo v živočišné výrobě tím, že nebudou investovat do zlepšování genetického potenciálu. Důsledkem je ovšem jejich snížená konkurenceschopnost.

Potřeba zkvalitnit úroveň obchodních vztahů se samozřejmě zdaleka netýká pouze agropotravinářského sektoru a připravovaná novela zákona je pouze drobnou snahou o řešení problému, které musí být systémově pojato stanovením jasných pravidel týkajících se zákona o konkurzu a vyrovnání. Právě proto se však naskýtá otázka, zdali by nebylo vhodné rozšířit novelu na širší spektrum podnikatelského prostředí než pouze na potraviny. Fakt je, že je v praxi zřejmě rozdíl v nezaplacení za produkt, který se řádově ve dnech či dokonce hodinách prodá v obchodu, a v nezaplacení za dodávku zboží, které leží ve skladech a tržby za jeho prodej nejsou na účtu. V principu jde ale o totéž, takže státem stanovená povinnost zaplatit by měla také platit pro všechny - třeba s možným odlišením podle typu zboží. Jako stezka podnikatelskou džunglí by totiž mohla do obchodních vztahů vnést přece jen kousek světla, byť možná trochu růžového.

PETR HAVEL, publicista