Realizace transformačního procesu

30.10.2000 | Svět myslivosti

ZÁKLADNÍ PODMÍNKA PRO ÚSPĚŠNÝ ROZVOJ MYSLIVOSTI V ČR NA POČÁTKU 3. TISÍCILETÍ

Je třeba si už konečně přiznat, že se v posledních letech odvětví myslivosti v České republice nachází ve velice špatné pozici. Nahromadění celé řady neřešených zásadních problémů je vážné, ale skutečně alarmující je ta skutečnost, že si v celých devadesátých letech tento stav nikdo moc nepřipouštěl, a ani dnes nepřipouští. Proto je třeba okamžitě začít něco dělat, dokud se ještě něco dělat dá. Co ale dělat? Co je důležité a co nepodstatné? Jak postupovat vůči státu? Co požadovat nejdříve? Zamysleme se trochu nad celou současnou situací odvětví myslivosti, zkusme najít vhodné řešení.

Zastavení propadu úrovně naší myslivosti a dosažení žádoucí dynamiky rozvoje odvětví dnes zásadním způsobem brání tyto negativní faktory:

· zcela nedostatečná pozornost státu i společnosti věnovaná tomuto odvětví (u části společnosti převládají negativní až nenávistné postoje k myslivosti),

· naprostá nekoncepčnost celého odvětví myslivosti (moderní a funkční koncepci nemá ani ministerstvo zemědělství, ani žádný jiný subjekt z odvětví myslivosti),

· dlouhá léta chybějící státní myslivecká politika a dotační myslivecká politika,

· absence finanční podpory myslivosti ze státního rozpočtu,

· zásadní rozklad a propad mysliveckého výzkumu v ČR (v porovnání s rokem 1990),

· neexistující systém mysliveckého vzdělávání,

· zcela nedostatečný systém průběžného vzdělávání myslivců v honitbách,

· alarmující přestárnutí členské myslivecké základny (včetně vedoucích funkcí),

· nezvládání situace v chovech některých druhů spárkaté zvěře; zejména na úseku udržování normovaných stavů,

· pokles kázně a disciplíny, včetně nerespektování tradic v mnoha honitbách.

ANALÝZA SITUACE

Dnes to skutečně vypadá, jako by odvětví myslivosti už samo nemělo ani sílu reálně zhodnotit současnou situaci a zahájit tolik potřebný ozdravný proces. Stav strnulosti a setrvačnosti, v němž myslivost setrvávala po celá devadesátá léta, naprosto nic pozitivního nepřinesl. Naopak všem kritikům myslivosti dal tento stav k dispozici další pádné argumenty pro jejich postup, jehož všechny kroky směřují k postupné likvidaci myslivosti. Celé odvětví se od roku 1990 pohybuje mátožně v bludném kruhu jako starý bezzubý a nemocný medvěd. Některé složky státní správy, řada vrstev občanské společnosti, různé instituce a iniciativy se dnes dívají na myslivost jako na prehistorickou vykopávku, která jen nějakou náhodou přetrvala až do dnešní doby.

Zde je třeba zdůraznit, že většina nejzávažnějších nedostatků je způsobena tím, že ani stát, ani myslivecké organizace neudělaly za celá devadesátá léta nic podstatného pro jejich řešení. Co byla platná práce tisíců poctivých myslivců v honitbách i mnohých vynikajících funkcionářů na okresní úrovni, když přestárlý a nevýkonný ústřední aparát nebyl schopen od roku 1990 vůči státu tvrdě prosazovat zájmy celého odvětví myslivosti. A protože nikdo nebyl schopen prosadit vůči státu nejzákladnější požadavky, ani nebyl schopen myslivost žádoucím způsobem propagovat na veřejnosti, stát i společnost se dnes na myslivost nedívají chápajícím a přejícím pohledem.

Řady znepokojených myslivců si dnes kladou mnohé otázky. Je odvětví myslivosti ještě schopno řešit množství nahromaděných problémů? Proč se tyto zásadní problémy neřeší? Proč se o těchto neřešených problémech už dávno nediskutuje na stránkách našeho odborného tisku? Je vedení naší myslivosti ještě vůbec schopno, či ochotno řešit vše, co nás v honitbách trápí?

Dnes je více než jasné, že komplexní řešení nahromaděných neřešených problémů, které by se mělo projevit na zlepšení všech úseků odvětví myslivosti, nebude vůbec snadnou záležitostí. Řada zásadních problémů, které si myslivost přinesla ještě z období před rokem 1989, byla znásobena nepochopitelnou pasivitou odvětví myslivosti (zejména jejích hlavních představitelů) v devadesátých létech. Tak se dnes odvětví myslivosti dostalo do takového stavu a takové situace, v jaké není žádné jiné odvětví (ať se jedná o zemědělství, lesnictví, ochranu přírody nebo veterinární medicínu). V tomto stádiu “nemoci naší myslivosti” je na nic přikládání obkladů ve formě “mezinárodních výstav trofejí.” Myslivci na tyto akce přijedou, trochu se potěší, ale jejich palčivé problémy z každodenního mysliveckého života v honitbách jim to v žádném případě nevyřeší.

Jediným řešením vážné situace proto musí být radikální hluboký řez ve formě rychlé realizace - transformačního procesu v myslivosti. Jednou z hlavních a nejúčinnějších zbraní na prosazení oprávněných požadavků musí být ofenzivní postup celého odvětví myslivosti jak vůči státu a společnosti, tak vůči nešvarům a nedostatkům uvnitř odvětví. Postup myslivců v průběhu transformačního procesu musí být vždy korektní, věcný a odborně fundovaný, ale zároveň dostatečně ofenzivní a důrazný. Ti, kteří budou jednat a požadavky prosazovat, musí plnou váhou sta tisíc myslivců nekompromisně vyžadovat po státu to, co ostatní odvětví již mají několik roků, tzn. podporu (ať finanční, či morální) státu a respekt i uznání za vykonávanou náročnou činnost.

Na druhé straně je samozřejmé, že požadavky odvětví myslivosti na zásadní změny v postojích státu a společnosti musí být vyváženy pozitivními změnami v celém odvětví. Jedině tak mohou myslivci prokázat upřímnou snahu a vůli po změnách v rámci odvětví, a tím si pro toto odvětví vybojovat odpovídající podmínky. Je třeba mít neustále na paměti to, že nám myslivcům dnes nikdo nedá nic zadarmo (ani stát). Proto musí všichni myslivci počítat s tím, že nás při prosazování i oprávněných požadavků nečeká žádná klidná procházka, ale naopak tvrdý boj doprovázený mnoha problémy.

I přesto je třeba okamžitě zahájit radikální změny v celém odvětví myslivosti a zároveň s tím podnikat kroky směřující k posílení postavení myslivosti. V souvislosti s tím je nezbytné už jednou velmi nahlas konstatovat, že důrazný postup a tvrdé prosazování zájmů odvětví myslivosti není možné očekávat od současného přestárlého a stagnujícího vedení. Do čela myslivosti dnes musí přijít nová čerstvá krev z regionů, která bude mít odvahu prosazovat nové změny, bez nichž naše myslivost už nemůže dlouhodobě fungovat. Budoucí tvář nové myslivosti musí tvořit podle svých představ generace nastupující, a ne generace, které jsou na odchodu. Nastupující myslivecká generace jistě bude poslouchat moudré rady mysliveckých seniorů, ale svou myslivost si musí začít vytvářet a řídit sama. Možná se udělají i nějaké chyby, ale budou to jejich chyby v cestě za lepší myslivostí, a ne chyby generace, která za celých deset let nedokázala pro odvětví myslivosti vybojovat na státu ani ty nejzákladnější podmínky k přežití.

Je jasné, že tato slova vzbudí velkou bouři nevole, zejména ze strany těch, kterých se týkají. Je jasné, že tyto změny budou pro řadu myslivců bolestné a nepochopitelné, ale každý z myslivců musí pochopit, že další pasivita a přešlapování na místě mohou mít velice brzy pro odvětví myslivosti tragické důsledky.

PŘÍČINY NEUSPOKOJIVÉ SITUACE V ODVĚTVÍ MYSLIVOSTI

Jak již bylo uvedeno, hlavní příčinou všech dnešních vážných problémů je absence transformačního procesu v odvětví myslivosti po roce 1989. Všechna příbuzná odvětví (např. zemědělství i lesnictví) musela nutně projít tímto, ne vždy, jednoduchým procesem. Právě v procesu transformace bylo možné na jedné straně přesně definovat to staré, zkostnatělé a nefunkční, tzn. to co je třeba odmítnout. Na druhé straně bylo možné jasně a systematicky formulovat nové cíle i zásady budoucího rozvoje odvětví. Společnost i stát (skuteční iniciátoři transformací) pak akceptovali výsledky tohoto ozdravného procesu, a začali chápat a akceptovat transformovaná odvětví jako např. “nově koncipované moderní zemědělství či lesnictví”. Celá transformace tedy byla v každém z uvedených odvětví ozdravným procesem a příležitostí udělat veřejně pomyslnou tlustou čáru za minulostí.

V odvětví myslivosti nebyl transformační proces státem realizován, a ani samo odvětví nepodniklo žádné kroky k jeho iniciaci. Tím ztratila myslivost jedinečnou šanci nejen veřejně přiznat vše, co je uvnitř jí samé špatné, přežité a zastaralé, ale zároveň veřejně prezentovat, vyzdvihnout, pochválit a hájit vše dobré, co bylo za dlouhá léta myslivecké činnosti uděláno. Stejně tak zůstala nevyužita i šance předestřít státu, veřejnosti i Evropě zásady nové moderní myslivosti České republiky. Je to velká škoda, protože právě v myslivosti jsme státům EU více než rovnocennými partnery.

Vlastní transformační proces v myslivosti nebyl dosud zahájen z několika důvodů. V první řadě myslivost nebyla po roce 1989 tak důležitým odvětvím (jako např. zemědělství a lesnictví), kde by sám stát inicioval zahájení transformačního procesu a dohlédl na jeho řádný průběh. Myslivost tak byla v tomto transformačním období devadesátých let zcela ponechána svému osudu. A tak v době, kdy se ostatní odvětví doslova rvala o svá místa na slunci, o pozornost státu i společnosti, a o co největší finanční krajíc ze státního rozpočtu, odvětví myslivosti sedělo tiše v koutku a čekalo, až si na něj stát a společnost vzpomene. Pochopitelně, že si na myslivost po celá devadesátá léta nikdo nevzpomněl.

Vedení myslivosti za celou tuto dobu nebylo schopné pochopit a akceptovat skutečnost, že v nových podmínkách života společnosti a státu má každý jedinec, organizace i odvětví jen to, co je schopné si tvrdě vybojovat, a toto vybojované si důrazně uchránit. Zásadní chybou pak bylo, že se vedení myslivosti (především mysliveckých organizací) po roce 1990 neopřelo o mohutnou členskou základnu a nezačalo se státem důrazně vyjednávat. A tak zatímco tisíce a desetitisíce zástupců jiných odvětví jezdili v devadesátých letech do Prahy prosazovat své oprávněné zájmy, v odvětví myslivosti se místo bojových demonstrací pořádaly v nejdražších pražských hotelích a sálech monstrózní akce pro zahraniční mysliveckou a loveckou smetánku. Přitom přínos těchto akcí byl pro myslivce v honitbách nulový.

Neblahý vliv na aktivizování myslivecké veřejnosti měly i prezentované názory některých myslivců ve vedoucích funkcích, které pro myslivost prosazovali pozici “mrtvého brouka”. Doporučovalo se nepřitahovat zbytečně pozornost veřejnosti a státu v bláhové naději, že takto myslivost bez úhony přežije hektické porevoluční období transformace společnosti a jednotlivých odvětví. Zatímco tedy ve všech dalších odvětvích rostla v devadesátých létech morální a finanční podpora státu, odvětví myslivosti ztrácelo jednu pozici za druhou (např. podporu státu, výzkum, dotace, uznání aj.). Proto dnes nemá pevný základ ve formě vládou schválené státní myslivecké politiky, proto není příjemcem žádných podstatných dotací. Protože nikdo nenutil stát uznat svou zodpovědnost za své přírodní bohatství, proto dnes musí uživatelé honiteb - myslivci realizovat na své náklady řadu státem vyžadovaných a celospolečensky významných akcí. Proto na své náklady krmí, orálně vakcinují lišky a loví statisíce lišek, toulavých psů a koček, upravují a zlepšují krajinu, jako stráže chrání zvěř i přírodu a realizují další řadu úkolů. Právě proto, že jsme my myslivci, ani naše vedení dostatečně nezabojovali, jsme dnes považováni velkou částí společnosti za méněcennou skupinku “zabíječů zvěře ze záliby”, která musí být při nejbližší příležitosti zrušena. Právě protože nebojujeme, může si do myslivosti v televizi i tisku kopnout každý hlupák, který v porovnání s myslivci pro přírodu neudělal ani to nejmenší.

V podstatě se dnes odvětví myslivosti nachází v situaci, kdy bez ohledu na význam obrovského objemu práce realizované myslivci v přírodě a pro přírodu, nemá dostatečnou podporu státu ani společnosti, nemá vlastní odborné řízení, nemá dotační politiku, téměř přestal existovat státem garantovaný myslivecký výzkum a začíná se snižovat i rozsah výuky myslivosti na univerzitách. Protože vedení myslivosti není celá léta schopno důrazné akce, začínají si dnes mnohé subjekty na myslivost velice agresivně “dovolovat”. Je kritizována nadbytečnost základních chovatelských zásad pro jednotlivé druhy zvěře, začíná se zpochybňovat význam kontroly a hodnocení výsledků lovu, kdy jsou tyto činnosti (i dle názorů nejvyšších státních orgánů) činnostmi zbytečnými a dokonce útočícími na základní lidská práva. V řadě případů se objevují požadavky na celoplošnou likvidaci některých populací spárkaté zvěře (z důvodu působených škod), aniž by těmto požadavkům předcházelo snížení početních stavů na stavy normované. Subjekty ochrany přírody se rozlézají po honitbách a ve jménu vyššího zájmu, bez povolení příslušného orgánu státní správy myslivosti, a bez vědomí uživatelů honiteb provádějí odlovy rysů, kormoránů a medvědů. A tyto jasné nelegální lovy (naplňující prokazatelně skutkovou podstatu trestného činu pytláctví) jsou klidně realizovány, aniž by se myslivci, či jejich mohutná organizace zmohli na pádnou odpověď.

Když se dnes občan - myslivec zamýšlí nad stavem celého odvětví myslivosti, musí si položit otázku, proč došla celá situace tak daleko. Těžko se hledají odpovědi i na to, proč jsou vztahy státu a společnosti vůči myslivosti takové, když myslivci nedělají nic jiného než to, co jim umožňuje, či lépe řečeno přikazuje a stanoví zákon. Proč je vztah státu i společnosti takový, když myslivci dobrovolně na své náklady dělají navíc i mnoho celospolečensky významných činností, které ani zákon nestanovuje? Nebo si velkého množství o obrovského významu těchto mysliveckých činností stát a společnost neváží právě proto, že je někdo dělá dobrovolně, zdarma, a jaksi samozřejmě?

Dalším ze základních omylů myslivců i vedení myslivosti v průběhu devadesátých let je pasivita spojená s akceptování názoru, že v odvětví myslivosti se vše musí dít tak, jak to připraví a rozhodnou ústřední orgány státní správy. A tak se čekalo, co stát vymyslí. Pak zaznívaly nářky, že za všemi nedostatky myslivosti se skrývá “zlé” ministerstvo: tzn. je špatná novela zákona o myslivosti - může za to ministerstvo, je špatná prováděcí vyhláška - může za to ministerstvo, nejsou žádné dotace - může za to ministerstvo. Přitom se však skromně zamlčuje pasivita odvětví myslivosti při předkládání a prosazování lepších návrhů. Pro celou řadu zemědělských a lesnických podnikatelských subjektů i organizací je tento pasivní přístup nepochopitelný, protože tyto subjekty velice důrazně prosazují vůči státu své představy a požadavky. A právě proto mají ostatní odvětví svou oficiální státní politiku, vlastní systém řízení, mají dotace, mají i uznání a respekt státu a společnosti.

A co má dnes myslivost? Na tuto otázku si může každý z myslivců odpovědět sám.

ZÁVĚREM

Myslivci v honitbách již dnes, kromě vlastní honitby, nemají co ztratit. Vše pro zvěř a přírodu dělají sami, vše pro zvěř a přírodu financují sami.

Stát řekne:

· krmte zvěř; a myslivci jdou a poctivě na své náklady zvěř krmí,

· orálně vakcinujte lišky; a myslivci poctivě roky na své náklady vakcinují,

· chraňte zvěř, honitby a celou přírodu; a myslivci jdou, a ve svém volnu a na své náklady ve dne v noci stráží přírodní bohatství státu,

· likvidujte toulavé psy a kočky; a myslivci jdou a na své náklady a ve svém volném čase dělají státu “antoušky” (za což sklízejí urážky a odsouzení).

Stát poručí a myslivci jdou a pracují, bez ohledu na čas i náklady. Myslivci jdou a plní na své náklady státem požadované úkoly bez ohledu na to, že vlastní tržby z honiteb rapidně klesají a provozní náklady letí trvale nahoru.

Obyčejní poctiví myslivci dnes opravdu nemají co ztratit, protože jejich vedení již toho svou přeuctivou a pokornou politikou vůči státu ztratilo za posledních deset let více než dost. Proto musí transformaci myslivosti zahájit a realizovat již nové vedení myslivosti, které bude jednat vůči státu sice solidně, ale když bude třeba i dostatečně důrazně. Je třeba, aby si každý myslivec uvědomil, že se v nejbližším období bude pro odvětví myslivosti rozhodovat o všem. Buď něčeho dosáhneme, nebo skončíme. A právě pro tuto dobu je třeba mít takové vedení myslivosti, které se nebude bát na podporu oprávněných požadavků odvětví svolat před ministerstvo zemědělství pár desítek tisíc myslivců, kteří státu i společnosti důstojným způsobem dokáží, že myslivci sice mlčky celá desetiletí pro stát poctivě pracují, ale když vznesou své oprávněné požadavky, tak to myslí vážně.

Nikdo z myslivců se již nesmí nechat ukolébat sliby státu, že změny se připravují a zlepšení je již na dohled. Nikdo z myslivců se již nesmí od aktivního postupu nechat odrazovat názory některých čelných mysliveckých funkcionářů, že by odvětví myslivosti dnes nemělo “vydírat chudý stát” svými požadavky.

Musí být již jednou jasně řečeno,

· že myslivci pasivním čekáním dnes nemohou dosáhnout ničeho převratného; ani se žádné pozitivní změny se nepřipravují,

· že se naopak uvažuje o tak zásadních změnách, které mohou destabilizovat činnost celého odvětví myslivosti (radikální omezení či likvidace systému mysliveckého plánování chovu a lovu zvěře, omezení či likvidace systému kontrol a hodnocení ulovené zvěře aj.),

· že myslivci nejsou žádní zločinci zabíjející pro potěšení zvířata a vydírající stát svými nezřízenými požadavky,

· že kdyby byl stát jen trochu solidní, již dávno by se sám iniciativně podílel na profinancování celospolečensky významných úkolů, jejichž realizaci po myslivcích požaduje,

· že odvětví myslivosti dnes nezbývá už jiná možnost, než si své místo na slunci vybojovat,

· že v tomto období boje musí nastoupit do čela myslivosti na všech úrovních noví a energičtí lidé, kteří budou mít vůli i schopnosti prosadit oprávněné požadavky myslivosti,

· že vedení myslivosti po roce 1990 selhalo tím, že za celých deset let nebylo schopné vybojovat pro odvětví myslivosti základní podmínky jak pro zajištění pevného postavení, tak k zabezpečení dynamického rozvoje (musí být hodnoceno to čeho bylo dosaženo, nikoliv to co se dělalo).

· že odcházející generace mysliveckých funkcionářů bude velice platná v rolích moudrých rádců v honitbách, ale je již k ničemu pro role důrazných bojovníků a moderních vyjednávačů v Praze.

Byl bych rád, aby byl tento návrh transformace považován za příspěvek do široké diskuse o potřebnosti změn v odvětví myslivosti. Protože jsem se v přírodě narodil, žil i pracuji, protože myslivost mám rád a myslivost je mým povoláním i životem, proto považují za samozřejmé a nezbytné se otevřeně vyjádřit k některým problémům celého odvětví myslivosti. Přece není možné, abychom my myslivci na počátku 3. tisíciletí nechali dojít situaci až tak daleko, že je ohrožena už i sama podstata naší myslivosti. Té myslivosti, v níž generace našich předchůdců, hrdých a statečných myslivců zemí koruny České, po cela staletí chránili a chovali zvěř.

Pevně věřím, že se v odvětví myslivosti najde dost poctivých myslivců, kteří už mají dost tohoto stylu myslivecké činnosti, mají dost nezájmu státu a mají dost i nedůstojného postavení myslivců ve společnosti. Myslivců, kteří chtějí dělat myslivost moderně s citem vůči přírodě, a kteří jsou schopni svou činností v honitbách prokázat, že myslivost nejsou jen rekordní trofeje na zdi. Myslivců, kteří budou schopni svou činností v honitbách i svým solidním a odborným jednáním na veřejnosti znovu dobýt ztracenou prestiž a postavení tohoto starobylého a ctěného řemesla.

Najde se ještě pár tisíc hrdých mysliveckých bojovníků nebo nenajde?! To je to, oč tu běží!