Myslivci a pytlačící psi

V několika posledních měsících média informovala veřejnost o zastřelení psů myslivci. Majitel usmrceného psa se zpravidla domnívá, že jeho pes byl zastřelen v rozporu se zákonem a dožaduje se nápravy (náhrady škody, trestní oznámení apod.).

Problém "střetu" myslivců a majitelů psů byl, je a zůstane. Tento příspěvek si klade za cíl eliminovat kolize na nejnižší míru.

Na jedné straně majitelé psů mají představu, že jejich miláčkům je vše povoleno. Pes je od přírody šelmou, také se tak chová (zejména ve skupině), a proto odpovědnost za jeho chování zůstává na majiteli. Jsou případy, kdy myslivec nacházející se v honitbě slušně upozorní majitele se psem na možnou kolizi se zákonem o myslivosti, tj. na volné pobíhání. Zhruba v polovině případů si vyslouží hrubé nadávky co si to vůbec dovoluje. Uživatele za pronájem honitby platí, ale majitel psa, který jej venčí v honitbě neuhradil vlastníkům pozemků ani korunu.

Na straně druhé se najde jeden ze sto tisíců myslivců, který kolizi způsobí. Tento jedinec si asi neuvědomuje, co svým neuváženým jednáním způsobí v očích nemyslivecké veřejnosti.

Oprávněn k usmrcování psů v honitbách podle zákona o myslivosti (§ 2l odst.l písm.b) je člen myslivecké stráže. Na jiné osoby vykonávající právo myslivosti v honitbě a mající platný lovecký lístek toto oprávnění může být přeneseno pouze uživatelem honitby. Toto oprávnění je vyznačeno na povolence k lovu. Povolenku vydává uživatel honitby, musí být tedy podepsána statutárním zástupcem, tj. u mysliveckých sdružení předsedou. Bývá samozřejmostí, že ji spolupodepisuje myslivecký hospodář.

K tomu, aby oprávněná osoba mohla usmrtit psa v honitbě musí být splněny následující podmínky, a to kumulativně. Pokud jedna jediná není splněna, jde o porušení zákona o myslivosti a majitel psa může oprávněně požadovat náhradu škody.

l. Pes musí být mimo vliv svého vedoucího. Vlivem lze rozumět to, že pes je schopen a ochoten reagovat na signály svého majitele. Nelze asi připustit to, že pes až na výjimky, poslušně reaguje na povely a signály ze vzdálenosti více než l00 m v otevřeném terénu. V členitém a zarostlém terénu se tato vzdálenost několikanásobně snižuje. Ne všichni majitelé psů mají své svěřence vycvičené tak, aby mohli nezpochybnitelně prokázat (např. zkouškami), že jsou ovladatelní. Jinak řečeno ovlivnitelní zejména v nepřehledném terénu. Kromě toho pes jako šelma, jestliže narazí na stopu zvěře, se velmi nesnadno odvolává. Jestliže tak vedoucí neučiní ihned, nastává problém. Zde je možné hledat zárodek následných kolizí. Vše je v rukou majitelů psů - ve výcviku poslušnosti.

2. Pes se musí nacházet více než 200 m od trvale obydleného domu.

Zákon užívá jednoznačného pojmu trvale obydleného domu. Za takový nelze považovat např. chaty. Zákon již neuvádí, zda se např. jedná i o zahradu (její plot) u trvale obydleného domu. Proto je třeba zůstat při posuzování usmrcení psa u toho, že vzdálenost se měří od domu, nikoliv např. od kůlny nebo stodoly, které nejsou na příslušných výpisech listu vlastnictví vedeny jako objekty k bydlení. Nejedná se tedy o obytný dům, byť je součástí třeba zemědělské usedlosti o několika stavbách (zemědělské usedlosti mají pouze část určenou k bydlení). U této podmínky je rozhodující vzdálenost pytlačícího psa od obydlí, nikoliv střelce, ten se může nacházet i blíže, avšak na honebním pozemku, který je začleněn v uznané honitbě, pro níž má platnou povolenku k lovu. Je tedy možné "pytlačícího" psa usmrtit např. i 5 m od nehonebního pozemku za splnění dalších podmínek. Rovněž tak je rozhodující pro posouzení místo nástřelu, nikoliv místo skonu.

3. Pes musí vyhledávat nebo pronásledovat zvěř, a nebo se k ní plížit. K této podmínce není třeba komentáře. I laik svými smysly bezpečně rozpozná, zda pes reaguje tak, jak je výše uvedeno.

4. Pes se při činnosti podle bodu l - 3 musí nacházet v uznané honitbě. Nelze usmrtit psa na nehonebním pozemku podle § 10 zákona, a to i přestože by např. pronásledoval zvěř.

Současně zákon o myslivosti stanoví, kteří psi nepodléhají zmíněnému oprávnění bezvýhradně. Jde o psy lovecké, slepecké, zdravotnické, vojenské a služební, pokud jako takoví jsou k rozeznání a pokud se při výkonu služby nebo při výcviku vzdálí z vlivu svého vedoucího přechodně.

Nejprve ke "kategoriím" psů. FCI - Mezinárodní kynologická federace ve svém členění psů nezná pojmy (plemena) slepecké, zdravotní, vojenské a ovčácké. Jde pouze o psy k takovým výkonům vycvičené. Myslivec může rozeznat s určitou pravděpodobností o jaké plemeno jde, ale nemůže v žádném případě vědět, že pronásledující pes je např. vojenský (není oblečen do vojenského stejnokroje). Jistým problémem zůstává pojem psy lovecké. Lépe by bylo užívat pojem lovecká plemena. Podle mého názoru pes se stává loveckým až při dosažení lovecké upotřebitelnosti. Ale opět si nedovedu představit jak takového psa rozeznat. Na čele to napsané nemá. Totéž platí i o psech zdravotních a slepeckých. Tito psi jsou zpravidla viditelně označeni pouze při výkonu. Co si lze vysvětlit pod pojmem přechodné vzdálení? Snad to, že jakmile vedoucí zjistí, že nemá vizuální kontakt se psem na ovladatelnou vzdálenost, nejde již o přechodné vzdálení. Je to diskutabilní.

Neposuzujme proto čas, po který není pes pod vlivem, ale vzdálenost.

Znění zákona o myslivosti (§ 2l odst. 3) jednoznačně stanoví majitelům psů a koček zákaz nechat je volně pobíhat po honitbě. Lze odvodit, že volné pobíhání znamená, že pes není veden na vodítku, nebo nejde u nohy vedoucího. Na straně druhé zákon nestanoví sankce, jestliže majitel uvedený zákaz poruší. Doufejme, že případná novela zákona na tento problém nezapomene. Lze předpokládat, že finanční újma by radikálně změnila chování majitelů psů v honitbách.

Rovněž neobstojí tvrzení některých majitelů, že psa cvičí. Je třeba poukázat na to, že výcvik psů všech plemen je možný pouze po předchozím souhlasu uživatele honitby (vyhl. č.l34/l996 Sb. § l0 odst.3) Jestliže uživateli honitby není známo, respektive nedal osobě souhlas k výcviku psa v honitbě a dojde k jeho usmrcení nelze již posuzovat takové běhání za přechodné vzdálení se v průběhu výcviku.

Dojde - li přesto k tomu, že myslivec usmrtí v souladu se zákonem psa a majitel požaduje náhradu škody, musí nepochybně prokázat, že střelec porušil některou z podmínek shora uvedených. Důkazní břemeno je tedy na majitelích psů.

Každý chovatel psů je povinen zabezpečit takové podmínky, aby nedocházelo k poškození zdraví zvířete (§ l3 zák.č.246/1992 Sb.).

Majitelé si jsou vědomi toho, že porušením zákona o myslivosti, tj.ponechají-li psy volně pobíhat, mohou jim způsobit poškození zdraví, následné utrpení, ale zpravidla jeho smrt. Zde vystupuje otázka: Kdo je více nezodpovědný za případnou smrt psa? Majitel psa a nebo myslivec, který jej za splnění zákonných podmínek usmrtil? Odpoví si každý sám.

Majitelé psů si musí uvědomit, že vlastnictví zavazuje. Výkon vlastnických práv nesmí poškozovat přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (Čl.ll Listiny základních práv a svobod). Všichni se snad shodneme na tom, že zvěř a samozřejmě myslivecká činnost nedílně k přírodě patří (viz § l zákona o myslivosti).

Všechna zvířata mají právo na život, tedy i zvěř. Uživatel honitby má povinnost vytvářet pro zvěř příznivé životní podmínky a účinnou ochranu (viz § 20 odst.l a 2 zákona o myslivosti).V některých případech nezodpovědné chování majitelů psů jim jejich úsilí (zákonnou povinnost) přinejmenším ztěžuje.

Nelze rovněž pominout tu skutečnost, že některé osoby záměrně využívají psů jako nástroje k páchání trestné činnosti - pytláctví. Proto i pojem pytlačící psi a kočky v zákoně uvedený je nepřesný. Zvířata škodlivá myslivosti sama o sobě nemohou spáchat trestný čin pytláctví.

Příspěvek si klade za cíl apelovat na obě strany. Majitelé psů by si měli osvojit znění příslušných pasáží zákona o myslivosti a chovat se v souladu s ním. Na druhé straně by myslivci měli zachovat maximální zdrženlivost a rozvahu při výstřelu na psa, který podle jeho názoru škodí myslivosti. Výstřel již nikdy nelze vrátit zpět a drtivá většina myslivců se nemine. Hledejme oboustranně nejdříve způsob jak takovým situacím předejít! Jsem přesvědčen o tom, že naprostá většina myslivců v případech setkání se v honitbě s bezprizorním psem hned nepoužije zbraň, ale snaží se věc řešit jinak, s ohledem na zachování jeho života. Zejména v případech, kdy se s ním střetne poprvé. Sami myslivci chovají značné množství psů a především pak lovecká plemena.

Pes nezná právní předpisy, ale je škoda, jestliže ztratí život v důsledku selhání lidského faktoru.

JUDr. František KOLLÁR