Krůček vpřed

Metro 20.12.1999

Krůček vpřed

SLOUPEK

Je to potěšitelné - poslední letošní publicistická sonda do problémů českého zemědělství je v zásadě optimistická: pro zemědělce samotné, pro zpracovatele mléka a nakonec i - a to je podstatné - pro spotřebitele a vůbec všechny daňové poplatníky. V závěru letošního roku, který byl po celý svůj průběh charakterizován v případě komodity mléko neúspěšným hledáním optimálního východiska z "mléčné krize", přijal Státní fond tržní regulace (SFTR) konečně zásady pro fungování vnitřního trhu na rok 2000.

Nejdůležitější je přitom skutečnost, že pravidla regulace trhu s mlékem by se neměla po celý rok měnit, pouze v rámci předem vytyčených mantinelů upravovat. To je oproti letošnímu vývoji, kdy se pravidla oficiálně měnila každý kvartál, fakticky ale také z měsíce na měsíc, velký posun pro celkovou stabilitu podnikatelského prostředí. Další pozitivní změnou pro spotřebitele, ale i konkurenceschopnost tuzemských výrobků vůči zahraničnímu zboží, je snížení takzvané minimální garantované ceny mléka ze současných 7,80 koruny za litr na 7,50 koruny. A konečně třetí dobrou zprávou je, že SFTR počítá v příštím roce s dotováním vývozu mléčných přebytků do zahraničí "pouze" do částky 1,24 miliardy korun, což je méně než letos.

Kromě zmíněných ekonomických faktorů se ovšem stav vnímání mléčného problému posunul i v dalších aspektech. Především spolu zase začali "mluvit" zemědělci a zpracovatelé, neboť jim došlo, že jedni bez druhých nemohou existovat a že k tomu, aby bylo možné nalézt nějaká řešení, musí všechny zúčastněné strany ustoupit ze sta procent svých požadavků. Regulátoři trhu si také včas uvědomili skutečnost, že od prvního ledna příštího roku přestává být závazná norma stanovující kvalitativní parametry mléka, a právě v těchto hodinách tyto parametry nastavují. To je velmi důležité pro nekonfliktní dodavatelsko-odběratelské vztahy.

Systémově vůbec nejpodstatnější je ale myšlenka, která se pomalu začíná prosazovat a podle které cena, za kterou zemědělci prodávají své výrobky, není jejich jediným příjmem za tu či onu produkci. Tato zcela správná teze totiž jinými slovy říká, že by bylo vhodné, aby stát svými mechanismy, například dotačními pravidly, reálné příjmy zemědělců dotvářel, stejně tak, jako se to děje především v Evropské unii. To znamená, že zemědělec dostává od státu finanční prostředky například i za to, že nevyrábí, ale podílí se ve veřejném zájmu na údržbě krajiny, anebo naopak že vyrábí tak efektivně, že si v zájmu své a potažmo národní konkurenceschopnosti zaslouží podporu. Výsledný příjem zemědělce se tak zdaleka neskládá jen z toho, kolik utrží za prodej svého produktu. Konkrétně v našich podmínkách a konkrétně u mléka by to znamenalo možnost dalšího snížení minimální ceny, třeba až k hranici sedmi korun za litr, protože součet příjmů zemědělce za jeho další (ne)činnost by mu zajistila tržby kolem osmi korun. Tím by na jedné straně zemědělci vydělali a na straně druhé by se snížily dotace na export přebytků, neboť výrobky z levnější suroviny by se lépe prosazovaly na trzích.

Popsaný model je zcela v souladu s evropskými trendy a jednoznačně potvrzuje roli zemědělských dotací, které by měly být konstruovány tak, aby bylo zemědělcům nějak zaplaceno za to, co nelze na trhu, alespoň zemědělském, prodat - za úroveň životního prostředí. Právě tohle jsou totiž ty poněkud nesrozumitelně nazývané "mimoprodukční funkce zemědělství", jejichž role v celém světě, zdaleka nejen v Evropě, stoupá. A v tomto duchu by se také měla odvíjet role rezortního ministerstva směrem k prvovýrobě a prezentace odvětví směrem k veřejnosti. Zdá se, že bychom na cestu tohoto poznání mohli v příštím roce vstoupit.

PETR HAVEL, publicista