JAK DÁL V ČESKÉ MYSLIVOSTI?

Setkání vrcholných představitelů českých mysliveckých organizací uspořádal Studentský myslivecký spolek posluchačů Lesnické fakulty ČZU Praha dne 11. 10. t. r. Pozvání do auly ČZU přijali předseda Českomoravské myslivecké myslivecké jednoty Prof. Ing. Josef Hromas, CSc., velmistr Řádu svatého Huberta RNDr. Josef Štych, čelní představitel Safari Clubu International Doc. Ing. Miloslav Vach, CSc., a prezident Asociace profesionálních myslivců České republiky Ing. Libor Řehák, PhD.

Všichni pozvaní dostali v úvodu setkání přibližně čtvrthodinový prostor k představení své organizace a nastínění základních cílů s ohledem na budoucnost. Z vystoupení jednotlivých účastníků jsme se pokusili vybrat zejména skutečnosti, které daná organizace považuje v současnosti za prioritní.

ČESKOMORAVSKÁ MYSLIVECKÁ JEDNOTA

Českomoravská myslivecká jednota (dále ČMMJ) vidí jako hlavní problém současné i budoucí české myslivosti tvorbu nového zákona o myslivosti a skutečnost, že tento zákon musí být vytvořen do konce roku 2002. Důležitou otázkou je postoj státu ke zvěři, která byla dosud klasifikována jako věc nikoho - res nulius. V roce 1995 konstatovali právníci FACE (organizace sdružující myslivecké svazy států Evropské unie a některých dalších evropských států, mezi kterými je i ČR - pozn. red.), že zvěř by měla být překlasifikována na věc veřejnou - res communis. Pak by se o ni měla zodpovědně starat celá společnost. Nový zákon o myslivosti by měl být upraven v prvé řadě pro zvěř, teprve poté pro myslivost a ve třetí fázi v zájmu vlastníků pozemků, příp. myslivců. ČMMJ spatřuje složitou otázku rovněž v chápání přístupu ke zvěři. Pokud bude společnost zvěř považovat za obnovitelné státní bohatství, je potřeba abychom usilovali o vytvoření takových podmínek, které by odpovídaly našim proklamacím. Měli bychom upravit honitby a jejich hranice (zřetelné pro člověka a výhodné pro zvěř), měli bychom přistoupit k větším honitbám v hranicích zřetelných pro zvěř. Přitom by se nemělo jednat o majetkové hranice pole - les. Hranice by měly mít trvalý charakter a neměly by se stále měnit. Z toho by vyplývala i zásada, že by uživatelé honiteb měli mít zákonem podložené opční právo v tom smyslu, že pokud bude v honitbě hospodařit bezkonfliktně, bude mít právo ve stejné honitbě hospodařit dál i v dalších obdobích. Aby se každých deset let neměnil uživatel a cyklicky se nezhoršoval a nezlepšoval stav zvěře.

ŘÁD SVATÉHO HUBERTA

Morálka, etika a partnerství se zvěří je hlavní náplní poslání Řádu sv. Huberta (dále Řád). “Oprášit” tyto vlastnosti a vztahy je jednou ze základních věcí. Zvěř má naprosto stejné právo žít v přírodě jako člověk. Proto Řád považuje tyto otázky za nejdůležitější, a proto vypracoval morální kodex člena Řádu, který zveřejnil. Řád by uvítal, kdyby se s návrhem morálního kodexu seznámila celá myslivecká veřejnost, a považoval by za šťastné, kdyby jej myslivci přijali za svůj. Toto je hlavní poslání Řádu do 3. tisíciletí. Řád se sice bude vyjadřovat i k zákonu o myslivosti, ale nepokládá to za svoji “parketu”. Zákon by měli připravit skuteční odborníci, protože vytvořit vyváženou právní normu bude nesmírně obtížné. V roce 2003 dojde, ať chceme nebo nechceme, k obrovskému třesku a záleží jen na nás, na morálce každého myslivce, jak tento třesk dopadne. Moderní myslivost, která může být krásná nebo naopak pro správného myslivce nepřijatelná, nebudou tvořit politici a sdělovací prostředky, ale my - myslivci.

SAFARI CLUB INTERNATIONAL - POBOČKA V ČR

Aktivity mezinárodní organizace Safari Club International (dále SCI) vznikaly v ČR již kolem roku 1987. Teprve v roce 1992 však vznikla československá pobočka. Po rozdělení Československé federativní republiky zůstala pobočka pouze v Čechách. Důvodem vzniku pobočky byla snaha přenášet do naší myslivosti moderní prvky chovu zvěře založené na respektování ekologických požadavků zvěře. Tyto poznatky jsou v zahraničí léta ověřené. Týkají se zejména zvěře drobné, ale i spárkaté. Četnými besedami pořádanými pro naše myslivce se podařilo, byť jen lokálně, ukázat cestu chovu zvěře s lepšími výsledky, než tomu bylo dříve. Aktivity pobočky se zaměřily na osvětu a vzdělávání. Významnou prezentací pobočky SCI v ČR byla myšlenka uspořádat u příležitosti třistaletého výročí založení Řádu svatého Huberta mysliveckou výstavu na výstavišti v Lysé nad Labem. Vznik této výstavy s mysliveckou, rybářskou a včelařskou orientací a její dnešní image je kromě jiných subjektů i zásluhou pobočky SCI v ČR. Aktivitou členů SCI je podíl na vydání čtyř odborných publikací pro naše myslivce. Mezi významné aktivity pobočky v současnosti a budoucnosti patří prohlubování konstruktivní spolupráce s mysliveckými organizacemi působícími na území ČR. Česká pobočka SCI se snaží najít prostor pro spolupráci za předpokladu, že se organizace budou vzájemně uznávat, bez ohledu na to, kolik která má členů.

Budoucnost naší myslivosti pobočka SCI spatřuje ve spolupráci všech mysliveckých organizací s orgány státní správy, vlastníky honiteb a správci přírodního bohatství ČR. Myslivci musí ustoupit z pozic, které jsou neobhájitelné, a musí být vstřícní k jednání s lesníky, zemědělci a ochránci přírody. Svůj zájem o spolupráci musí vyjádřit skutky ve smyslu přehodnocení dosavadního trendu umělých chovů zvěře, nevhodných způsobů přikrmování spárkaté zvěře zejména v časovém rozložení a umístění přikrmovacích zařízení v lesních porostech. Musí uznat, že hospodaření se spárkatou zvěří znamená udržování normovaných kmenových stavů, nikoliv stavů vyšších, ale také udržování optimálního poměru pohlaví, zastoupení všech věkových tříd blízké optimu atd. Pobočka SCI předpokládá, že se v duchu konvencí, ke kterým se naše republika hlásí, bude v nedaleké budoucnosti přehodnocovat i chov volně žijících nepůvodních druhů zvěře, zejména zvěře spárkaté. S určitou obavou pobočka SCI vidí přípravu zákona o myslivosti, zvláště otázku minimální výměry pro uznání honitby a možnosti vstupu cizích státních příslušníků do českých honiteb ve smyslu vlastnického nebo uživatelského práva.

ASOCIACE PROFESIONÁLNÍCH MYSLIVCŮ ČR

Asociace profesionálních myslivců České republiky (dále APM) vznikla v roce 1995 jako reakce některých myslivců z povolání na současný neuspokojivý stav v myslivosti. Jejím posláním je sdružování občanů ČR, kteří vykonávají myslivost jako své povolání. APM považuje situaci v celém odvětví myslivosti za krajně vážnou. Řešení neuspokojivého stavu je jen jedno - urychlená příprava a realizace transformačního procesu (viz Svět myslivosti č. 10 - 11/2000). APM nepovažuje tvorbu zákona o myslivosti v současné době za prioritní. Hlavní je donutit stát přijmout jasnou státní koncepci rozvoje myslivosti v ČR, podle které bude vypracována kvalitní státní myslivecká politika. To jsou dva zásadní materiály, které dnes myslivosti nejvíce chybí. Samotný proces tvorby zákona by měl začít až poté, kdy bude samo odvětví myslivosti vědět, jak má přesně fungovat celý jeho systém. Tvorba zákona by se poté mohla opřít o státní mysliveckou politiku a koncepci myslivosti. APM hodlá prosazovat aktivní vystupování vůči státu a současně vnitřní transformaci v odvětví myslivosti. Jednoznačně preferuje vytvoření nového a moderního zákona, který musí být nový ve většině oblastí (např. ve výčtu zvěře, dobách lovu, typologii honiteb atd.). APM je vždy otevřena spolupráci s dalšími subjekty v odvětví myslivosti, neboť jen tak je možno transformaci myslivosti úspěšně realizovat.

DISKUSE

Po úvodním představení reagovali hosté na otázky z publika. Většina z otázek směřovala na Prof. Ing. Josefa Hromase, CSc., resp. ČMMJ, prostor k reakci však dostali i zbylí hosté, kteří se mohli k otázkám rovněž vyjádřit. Ze slušně zaplněného sálu auly České zemědělské univerzity, kde se setkání konalo, doputovalo k řečnickému pultu více než 30 otázek napsaných na papírcích, které předtím rozdali členové spolku. Bohužel není možné uveřejnit všechny otázky a odpovědi. Proto jsme vybrali podle našeho názoru ty nejzajímavější. V textu je prvním odpovídajícím ten, komu byla otázka položena. Vyjádření ostatních hostů následuje za odpovědí dotazovaného.

Jaký je postoj ČMMJ k názoru LČR na dnešní myslivost a současné stavy spárkaté zvěře?

Prof. Hromas: LČR se v této chvíli starají a starat se budou především o ekonomiku svého hospodaření. Již od padesátých let se ví, že pěstovat stejnověké smrkové monokultury je špatné. Do roku 1990 se s tím nic nedělalo a teprve v posledních letech se začíná se změnou porostní skladby ve prospěch listnáčů, což je dobré pro les i pro zvěř. Bohužel, smrk jsme propagovali přes 200 let, celá řada generací “rostla” na smrku a nyní chceme během poloviny jedné generace rychle přeměnit naše porosty na smíšené. Ono to nejde tak rychle a je logické, že zvěř, která v monokulturních komplexech smrkových porostů nalezne dřeviny jako je např. javor, jasan nebo buk, půjde po těchto dnes uměle vnášených dřevinách jako po pochoutce. Je proto logické, že vzniká určitá nervozita z toho, že se přeměna monokultur v porosty smíšené nedaří tak, jak bychom si představovali. Ještě před dvaceti lety jsme hovořili o škodách ohryzem. Dnes se na konferencích hovoří především o škodách okusem. LČR se k problému staví tak, že cílem je mít zvěře co nejméně a téměř každý další vlastník pozemku se k tomu bude stavět také tak. Proto bych se chtěl vrátit k již řečenému: pokud by zvěř byla majetkem státu, pokud by za ni zodpovídal stát, tak si myslím, že bude prioritou státu hospodařit tak, aby té zvěře bylo optimálně. LČR se však k připravovanému novému zákonu o myslivosti coby největší správce lesní půdy staví myšlenkově jinak a mají zájem na tom, aby se zrušila státní správa myslivosti na okresní úrovni a vlastník honitby by určoval sám, kolik zvěře v honitbě bude a kolik se jí bude lovit. Myslím si, že pokud se tato formulace objeví v zákoně o myslivosti, tak tu zvěř nebude.

Ing. Řehák: Problematika myslivci vs. lesníci je velice citlivá a od roku 1990 se probírá neustále. V některých případech se ukázalo, že myslivci nejsou vždy schopni plně zvládnout situaci, jindy se to nedaří lesníkům. Hlavním problémem těchto vztahů jsou škody na lesích. Proč tomu tak je? V osmdesátých letech, kdy razantně klesaly stavy drobné zvěře a zvyšovaly se stavy spárkaté, si myslivci rychle zvykli na to, že se ročně lovilo okolo 200 tisíc kusů spárkaté zvěře. Všichni zapomněli na to, že v letech třicátých se lovilo pouhých 40 tisíc kusů, ale o to víc se tehdy myslivci věnovali zvěři drobné. Když se dnes odstřel spárkaté začne pohybovat na úrovni 150 tisíc kusů ročně, začínají někteří křičet, že dochází ke genocidě zvěře. Myslím si, že v objektivním přístupu máme my myslivci velkou rezervu. Dalším faktem je, že dnes jsou některé druhy spárkaté zvěře v oblastech, kde by vůbec být neměly - např. muflon, jelen, černá zvěř. Rezervy lesnických subjektů vidím v tom, že přes deklarované představy a plány o tom, co se všechno stane a jak dojde ke změně druhové skladby ve prospěch listnáčů, nebylo vše naplněno. Myslím si, že bychom měli za myslivost jednoznačně požadovat, aby se do lesního zákona dostala pasáž o tom, že zvěř je nedílnou součástí lesních ekosystémů a pro trvalé zajištění potravních nároků normovaných stavů by mělo být trvale vyhrazeno určité procento plochy lesů (pro okusové plochy, lesní políčka, louky, pastviny atd.). Stačí porovnat staré a současné lesnické mapy a zjistíme, že došlo k radikálnímu úbytku lesních luk a pastvin. Kde pak má zvěř možnost získat potravu, když je dnes skoro každý metr čtvereční lesní půdy intenzivně obhospodařován a každé kousnutí a loupnutí normovaných stavů se hodnotí ihned jako škoda. Do budoucna musí obě strany najít nějaký rozumný konsensus.

Jak se stavíte k problematice hraničních sporů a chovu zvěře v oblastech?

Prof. Hromas: Před rokem 1993 byla průměrná výměra honiteb asi 1750 ha, v této chvíli je to asi 1250 ha, přičemž 1450 ha mají honitby společenstevní a asi 1000 ha honitby LČR. Od roku 1993 se zvýšily délky hranic o 30 - 50 %, a tak došlo k podstatnému zvýšení případů hraničních sporů. Kdybychom přešli k větším výměrám honiteb, o nichž jsem hovořil, tak hraničních sporů bude méně. Jsme rovněž pro zavedení oblastí chovu jednotlivých druhů zvěře tak, jak to bylo před rokem 1990. Odstoupení od tohoto systému bylo krokem zpět. V Německu se dnes malé honitby slučují do větších komplexů, oblasti chovu tam existují a myslím si, že i my se budeme snažit prosadit to do našeho zákona.

Ing. Řehák: Já tvrdím, že hranice honiteb neděláme pro zvěř, ale pro lidi. Kdyby lidé byli slušní a nenašli by se mezi nimi někteří hamouni a “chtivci na ránu”, tak jsou hranice naprosto nepodstatné. Bohužel jsme “jen lidi”, a tak úspěch chovu záleží na systému řízení myslivosti, který je optimální v rámci oblastí chovu. Důležitá je rovněž disciplína a kázeň samotných myslivců v honitbách. K velikosti honiteb bych chtěl uvést, že např. pro efektivní řízení chovu černé zvěře je potřeba výměry 8 - 10 tisíc ha, aby to mělo nějaký smysl. Tak velké honitby však nikdy nebudou. Znamená to, že v budoucnu musíme plánovat chov spárkaté zvěře v rámci oblastí chovu. Argument, že dnes nelze zřizovat oblasti, je jen pouhou výmluvou. Žádný zákon zřizování oblastí přece nezakazuje! Záleží jen na vůli myslivců. Vždyť některé oblasti chovu, jež vznikly v minulosti, existují dodnes. Jako vzorový příklad bych uvedl chovatelskou oblast jelení zvěře Žďárské vrchy, která pracuje již půl století. Oblasti chovu sice mohou být zakotveny v novém zákoně, jak říká Prof. Hromas, ale pokud to myslivci nebudou sami chtít, nebude to ani přes zákonnou povinnost fungovat. Ve Žďárských vrších to jde, protože se tamní myslivci dohodli, že v tom chtějí pokračovat. Je však nutné, aby oblasti chovu vnímali stejně myslivci i vlastníci honebních pozemků.

Jaký je postoj k pronajímání honiteb zahraničním lovcům, ke kterému by mělo dojít po vstupu ČR do EU a jakou možnost “bránit se” má ČMMJ?

Prof. Hromas: Pokud bychom měli být realističtí, tak si musíme přiznat, že celou řadu našich honiteb již dnes “sponzorují” myslivci ze zahraničí. Na Jižní Moravě jsou to Rakušané, v západních a severních Čechách Němci atd. To je skutečnost. Otázkou je, zda to umožnit i zákonnou normou. Při jednáních ministerské komise ohledně novely zákona o myslivosti nás přesvědčovali, že musíme náš zákon novelizovat před vstupem ČR do EU, abychom umožnili cizincům pronájem honiteb. Já si myslím, že tomu tak není, protože EU nám nebude hovořit do podoby zákona o myslivosti. Ve Štrasburku na jednání FACE nám potvrdili, že zákon o myslivosti je záležitostí každé členské země, jejích tradic, jejích přírodních podmínek atd. Není tudíž zájem, abychom měnili nějakým zásadním způsobem náš zákon o myslivosti. Nizozemci, když vstupovali do EU, si vymínili, že určitý počet let a teď přesně nevím, jestli to bylo šest, nebo deset let, si cizinci nebudou moci pronajímat jejich honitby. Takže nevím, proč nám stále někdo hrozí právními normami EU, a myslím si, že je to jen otázka našeho postoje, jak se k těmto otázkám postavíme.

Dr. Štych: Měl jsem možnost seznámit se podrobně se systémem lovu v Kanadě - v Britské Kolumbii. Tam si nemůže nikdo pronajmout honitbu, lovit mohou všichni. Ale co je důležité, že cizinec zaplatí za ulovení zvěře daleko více než občan Kanady. Takže vidíte, že i tady rozdíly jsou a podle mého názoru to není nic proti demokracii.

Doc. Vach: Nemyslím si, že se to týká jen ČMMJ. Přístup cizinců k vlastnictví nebo k pronájmům honiteb se může dotknout myslivců obecně. Vidíme zde nebezpečí z toho, že přílišná vstřícnost naší administrativy směrem k EU může tyto problémy nastolit. Přitom EU nikdy takový požadavek na naší republiku nevznesla.

Ing. Řehák: Myslím si, že by tomuto problému i celé myslivosti pomohlo, kdyby došlo směrem k veřejnosti k jasnému oddělení fenoménu lovu od fenoménu myslivosti. Fenomén myslivosti by byl chápán jako management volně žijících druhů zvěře tzn. péče o zvěř a její zdravotní stav, aplikace chovatelských zásad, ochrana myslivosti atd. Z tohoto rozdělení by pak vyplynulo, že výkon práva myslivosti není možné pronajmout cizinci, neboť péči o přírodní bohatství státu by měli zajišťovat lidé, kteří dokonale znají krajinu a jsou v dosahu honitby. Můžeme polemizovat o tom, zda myslivec např. z Holandska nebo z Rakouska je schopný a ochotný vykonávat celou řadu náročných úkolů na úseku péče a ochrany zvěře, když k nám jezdí především lovit. Osobně si myslím, že takto pojatý výkon práva myslivosti by měl být svěřen místním subjektům, protože to je podle mého i nejlepší způsob. Myslivci z regionu, kde se nalézá konkrétní honitba, s dokonalou znalostí místního terénu, se znalostmi podmínek chovu zvěře, odvedou práci nejkvalitněji. Až následně se můžeme bavit o pronájmu lovu nebo o poplatkovém lovu.

Prof. Hromas: Osobně si myslím, že poplatkový lov je demoralizující záležitostí pro naše myslivce. Jestliže se celoročně starám o honitbu a poplatkový lovec pouze jednorázově přijede a zaplatí si odstřel jelena nebo srnce, tak mu dělám pouze sluhu. Myslím si, že poplatkové lovy by se daly vyřešit zcela jednoduše a to tak, že bychom se postavili čelem ke snížení nájemného. Za co vlastně platíme nájemné? Za to že chodíme do lesa, za to že lovíme, za to že krmíme a chováme zvěř? Vždyť do lesa může jít každý. Mám za to, že kdybychom odbourali nájemné, nebo kdybychom platili nějaký poplatek, který by byl odvozený od výše úlovku, dostali bychom se někam jinam.

Jakým způsobem chcete propagovat myslivost na veřejnosti?

Prof. Hromas: Snažíme se využívat našich prostředků, především časopisu Myslivost. Na druhou stranu víme, že v tomto případě přesvědčujeme přesvědčené. Na II. sjezdu ČMMJ, který se bude konat zanedlouho (konal se 21. 10. 2000 - pozn. red.), chceme předložit nový myslivecký řád a některé myšlenky, jakým způsobem se prezentovat na veřejnosti. Jednou z nich bude i otázka většího působení na mládež. To je základ, protože jestliže si člověk v mladém věku vytvoří na určitou věc kladný názor, má jej téměř na celý život. To je jedním z důvodů, proč jsme umožnili patnáctiletým zájemcům skládání zkoušek, protože právě v tomto věku se člověk rozhoduje, kterou cestou půjde. Dále chceme prostřednictvím našich OMS oslovit učitele přírodopisu a biologie na základních a středních školách a umožnit jim bezplatné absolvování kursů myslivosti. Myslíme si, že se tak budou moci seznámit s problematikou, o kterou nám jde, a to je také cesta k oslovování veřejnosti.

Dr. Štych: Velký prostor je v regionálních sdělovacích prostředcích - regionálních novinách nebo televizních vysíláních. Na okresní úrovni se totiž nestává tolik skandálních událostí, které by dokázaly médiím zabrat všechen prostor, a proto jejich redakce rády akceptují i informace z prostředí myslivosti. Když se např. v zimě o Vánocích napíše o období nouze, nutnosti přikrmování a péči o zvěř, velice rádi to otisknou, protože i to si lidé rádi přečtou.

Doc. Vach: Cestou oslovení veřejnosti jsou i myslivecké výstavy. Jako příklad bych uvedl každoroční myslivecké výstavy pořádané v Lysé nad Labem, zvláště pak letošní výstavu Natura Viva 2000, kde mohla veřejnost vidět, že myslivost nejsou jen trofeje, ale komplexní péče o přírodu. Na výstavách tohoto typu mohou lidé vidět vše, co myslivec pro zvěř a pro přírodu dělá, a seznámit se se sbližováním myslivců s rybáři, ochránci přírody, zahrádkáři, zemědělci, lesníky i včelaři. Zainteresované subjekty vědí, že nátlaky a blokádami se naše příroda nepřemění. Proto na výstavách prezentují spolupráci a snahu zlepšit stav naší přírody prací a investováním prostředků tam, kde je to nejvíce potřeba. A výsledky jsou již hmatatelné.

Ing. Řehák: APM v rámci propagace myslivosti spolupracovala na projektu zaměřeném na školní děti. Právě v dětech vidíme perspektivu pro myslivost. První díl projektu byl věnován naší zvěři. Do škol jsme dodali brožury “Naše zvěř” s popisem většiny u nás žijících druhů. Součástí projektu byla i soutěž, které se zúčastnilo na 20 tisíc dětí z celé republiky. Učitelé odhadovali, že se do akce zapojilo přibližně půl milionu dětí z našich škol a v 80 % z nich tyto materiály o zvěři slouží jako učební pomůcka pro přírodopis. Kromě toho APM v rámci propagace myslivosti iniciovala a připravila návrh na vydání emise poštovních známek s mysliveckou tematikou pod názvem “Myslivcův rok”.

Jaký názor máte na ostatní subjekty fungující v naší myslivosti?

Prof. Hromas: Spolupracujeme a máme celou řadu shodných názorů. Myslím si však, že jít vně myslivosti cestou boje není směr, kterým bychom dosáhli toho, co chceme. Můžeme sice organizovat nějaká shromáždění, ale obávám se, že to může vyvolat animozity zrovna tak jako demonstrace, které probíhaly při zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Nikdy nelze zaručit, že se mezi klidné demonstranty nevmísí provokatér, který začne házet dlažební kostky. Jsem toho názoru, že řada věcí se dá vyjednat, bojové otázky, myslím, nejsou vhodné.

Dr. Štych: Podle mne máme velice dobré vztahy. Dokonce to je dáno i našimi stanovami, kde je přímo řečeno, že člen Řádu může být členem kterékoliv jiné myslivecké organizace.

Doc. Vach: Členové SCI mají zato, že udržování napětí v myslivosti často nereálnými revolučními myšlenkami, není zrovna teď nejvhodnější. Veřejnosti musíme spíše ukázat vnitřní jednotu všech mysliveckých subjektů a shodný názor na zásadní otázky koncepce české myslivosti. Z posledních společných jednání mysliveckých organizací je zřejmé, že se tento záměr naplňuje a vztahy jsou velmi dobré.

Ing. Řehák: Znovu bych rozlišoval dva aspekty. Tady zazněla narážka na bojové myšlenky. Bojové myšlenky uvnitř, mezi jednotlivými mysliveckými subjekty, nemá nikdo. Možná, že někdy zazněla kritika z jedné nebo z druhé strany, ale o boji nemůže být ani řeči. Názorové rozdíly jsme si již ujasnili. Já jsem však zastáncem boje či důrazného postupu směřujícího vně odvětví myslivosti. Jsem naprosto přesvědčen, že dnes odvětví myslivosti dosáhne pouze toho, co bude schopné si důrazně vybojovat, a vybojované trvale uchránit. Myslivci se mohli za deset let přesvědčit o tom, že slušností, uctivostí a pokorným jednáním vůči státu nebylo dosaženo naprosto nic. Jedním z typických příkladů je problematika odstřelu toulavých psů a koček. Stát zákonem uloží myslivcům, aby je na své náklady a ve svém volném čase likvidovali, a když dojde k několika přehmatům a myslivci očekávají podporu státu (např. od veterinární správy) nikdo se jich veřejně nezastane a vše se nakonec v médiích obrátí proti celé myslivosti. Vzhledem k tomu, že se situace celého odvětví stále zhoršuje, je třeba při prosazování oprávněných požadavků myslivců velice důrazně přitvrdit. APM je pro boj - důrazný postup odvětví myslivosti při prosazování svých požadavků a vybojování si svého nezbytného prostoru.

Jaký názor máte na dotace do myslivosti?

Ing. Řehák: Odvětví myslivosti se v nejbližší budoucnosti musí stát příjemcem dotací. Pokud se tak nestane dojde ke kolapsu, protože myslivci v honitbách nemohou trvale dělat na své náklady celou řadu činností, které požaduje stát. A myslivcům by nemělo jít pouze o dotace ze státního rozpočtu. Do ČR plynou obrovské prostředky z EU. Řada subjektů např. z oboru ochrany přírody již začíná tyto dotace čerpat. My myslivci nejsme schopni o ně ani zažádat, ačkoliv na řadu mysliveckých aktivit by se tyto dotace daly čerpat. Myslivecké organizace by měly myslivcům v honitbách více pomáhat, tzn. připravit vyškolené osoby, které by byly schopné pomoci uživatelům honiteb při podávání žádostí o dotace.

Souhlasíte s vývozem trofejí do zahraničí?

Prof. Hromas: ČMMJ před několika lety předložila na Ministerstvo zemědělství návrh ohledně evidence trofejí a jejich vývozu do zahraničí. Nepředpokládám, že bychom tuto věc dotáhli tak daleko, jako v Maďarsku, kde se plomba umísťuje nejen na běh každého uloveného kusu spárkaté zvěře, ale také na lebku. V Maďarsku totiž evidují a měří veškeré trofeje. Podle našeho názoru by každá trofej získaná zahraničním lovcem měla mít svoji hodnotitelskou tabulku a od určité bodové hranice by se trofej neměla vyvézt do zahraničí.

Doc. Vach: Vývoz trofejí do zahraničí nelze zakázat, protože je to jedno z práv lovce, který vstupuje do lovecké turistiky proto, aby si přivezl trofej z jiné země, a tedy i od nás. Snaha toto právo omezit by se dotkla i českých lovců, kteří jezdí lovit do zahraničí a trofeje si chtějí přivést domů. Rozhodně by se však měla upravit legislativa k vývozu trofejí a jejich evidence tak, jak je to v jiných státech. Dva členové SCI v roce 1999 zpracovali pro MZe návrh na řešení tohoto problému, který se v praxi začíná ověřovat.

Ing. Řehák: Jsem přesvědčen o tom, že věci jako je “plombování” ulovené zvěře a označování trofejí průkazy původu, by měly být bezpodmínečně realizovány. Jen pro zajímavost mohu uvést, že při dílčím monitoringu úrovně vyvážených trofejí z ČR prováděném neformální spoluprácí s celníky - myslivci na vybraných přechodech bylo konstatováno, že republiku opouští více než 50 % trofejí z chovných jedinců. Z důvodů zlepšení kvality chovu by měly být povinné kontroly kvality u každého uloveného kusu spárkaté zvěře, a to u zvěře samčí i samičí. Hodnotitelské tabulky a fotodokumentace vyvážených trofejí měly zůstávat uložené na okresech nebo oblastech chovu.

redakce