Česká myslivost v Africe

Dokázali byste si představit českého myslivce v hubertusu a s jezevčíkem u nohy, jak se plíží africkou savanou za slonem? Asi jen v nějakém vtipu. A co takhle domorodé obyvatelstvo stavící krmelec pro zvěř. Že také ne? V tomto případě jste ovšem na omylu! Tuto činnost bylo totiž skutečně možné vidět, stejně jako řadu dalších na první pohled absurdních situací. Stále ještě pochybujete? Ani se vám nedivím. Samotnému mi chvíli trvalo, než jsem uvěřil, že principy české myslivosti by mohly najít uplatnění v exotické zemi, jakou je africké Maroko.

Česká myslivost má ve světě stále dobrý zvuk. Svědčí o tom řada medailí udělených Mezinárodní radou pro myslivost a ochranu zvěře (CIC) v posledních letech za úspěchy v chovu zvěře, odbornou literaturu a za práci s mládeží. Za zvláštní ocenění naší myslivosti lze považovat žádost Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) při Organizaci spojených národů (OSN) o vypracování pilotního projektu, podle kterého by OSN zvážila možnost obhospodařování zvěře v severoafrickém Maroku. Cílem je především přispět k zapojení lovu a myslivosti do aktivit marockého Státního lesnického programu. Převážná část území Maroka je totiž devastovaná přístupem místních obyvatel k využívání přírodních zdrojů. Protože obživa většiny zdejších lidí je postavena na chovu dobytka, ovcí a koz, tedy zvířat, která spotřebují značné množství rostlinné biomasy, dochází na rozsáhlých územích k poškození ekosystémů a následné erozi všech typů. FAO si proto vytyčila úkol nabídnout domorodému obyvatelstvu alternativní možnosti pro jeho obživu a odvést tak pozornost od dosavadního devastačního využívání krajiny. Proto již v Maroku probíhá řada různých pomocných projektů a další čekají na zahájení.

ZAJIŠTĚNÍ PROJEKTU

Projekt, který česká vláda podepsala 17. 11. 1997, je trojstranný. Vůdčím subjektem je FAO, Česká republika je “dodavatelskou” zemí a příjemcem je Maroko. Celkový rozpočet na tři roky trvání projektu (1998 - 2000) byl stanoven na 6 mil. korun. Zajištěním nelehkého úkolu bylo pověřeno Ministerstvo zemědělství ČR (MZe).

Podle slov Ing. Jaroslava Růžičky z MZe zavládlo na tomto úřadě zprvu “mírné zděšení” z názvu projektu - “Zavedení pilotního lovu v Maroku”. Neinformovaný člověk by si jej totiž mohl vysvětlovat tak, že státní úředníci jezdí za státní peníze do Afriky lovit zvěř. Po několika faxech se však nakonec vše vyjasnilo. Především to, že marocké straně jde v první řadě o předání zkušeností z výkonu státní správy, nastínění možností řízení myslivosti a lovu zvěře v Maroku, zjištění způsobů sběru informací z oblasti myslivosti v místních podmínkách a principů budování řídícího systému na základě určitých segmentů geografického informačního systému (GIS). Partnerem MZe pro zpracování dat z mapových podkladů, tvorbu základních informačních vrstev a budování struktury mysliveckého GIS v Maroku se stal Ústav pro hospodářskou úpravu lesa v Brandýse nad Labem (ÚHUL), kde probíhaly všechny práce tohoto typu.

Teoretická stránka věci však nebylo vše, co marocká strana požadovala. Současně totiž vznesla žádost na zajištění praktického vyústění spolupráce. Konkrétní představou bylo vybudování demonstračního zařízení, ve kterém by věci uvedené “na papíře” doznaly reálné podoby. Česká strana dostala na vybranou, zda se rozhodne vybudovat zařízení k odchovu drobné či spárkaté zvěře. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že Maroko se liší od tradičních evropských států po všech stránkách. Geografické, společenské, ekonomické, přírodní a další podmínky, které jsou v Maroku zcela běžné, představují pro Evropana bariéru často předem bránící úvahám o využití “evropských” principů v místních podmínkách. Pro další rozhodování o směru plnění zadaného úkolu se členové českého týmu ve složení Ing. Miloš Kraus, Ing. Jaroslav Růžička, Ing. František Havránek, CSc., a Dr. René Czudek, který z pověření MZe celý projekt zajišťoval, poprvé vypravili do Afriky. V “týlu”, na ústředí ÚHUL, je zajišťoval Ing. Josef Fryml.

EXPEDICE ZAČÍNÁ

Rok 1998 byl první etapou projektu, v jehož průběhu se uskutečnily tři mise. V rámci první mise (28. 2. - 22. 3.) provedli její členové analýzu situace a stanovili zásady programu. K jeho realizaci poskytla marocká strana území, nacházející se v předhůří pohoří středního Atlasu poblíž správního střediska Oulmes (provincie Khémisset) v nadmořské výšce okolo 1100 m. Jde o oblast bohatě členitého reliéfu, rozbrázděnou mnoha hlubokými kaňony. Svahy a údolí pokrývá řídký porost korkového dubu a po většinu roku chudá trávní vegetace. Podoba krajiny je po větší část roku stejná, mění se pouze v období jara, kdy se v průběhu přibližně jednoho měsíce objeví nová vegetace, která však postupně zaniká a je spásána četnými stády dobytka.

Členové týmu diskutovali v první fázi o tom, kterému druhu místní zvěře by bylo vhodné věnovat pozornost. Spektrum druhů, které by z hlediska mysliveckého obhospodařování připadaly v úvahu, je v zájmové oblasti totiž velice úzké. Vyskytují se zde draví ptáci, holubi, orebice a malém množství zajíci. Ostatní druhy zvěře, které zde dříve žily, stačilo místní obyvatelstvo lovem zcela vymýtit. Ze spárkaté zvěře se uvažovalo o založení chovu berberského jelena, gazely dorca nebo antilopy oryx. Z drobné pernaté zvěře o orebici, bažantovi a koroptvích. Nakonec padlo rozhodnutí věnovat se chovu paovce hřivnaté (Ammotragus lervia). Na vyčleněném území se totiž paovce hřivnatá dříve běžně vyskytovala. Dnes ji lze v Maroku nalézt pouze na sedmi odloučených lokalitách. Navíc jde o druh zapsaný v “Červené knize” ohrožených zvířat, což rozhodnutí usnadnilo.

Současně s vytipováním vhodných lokalit k umístění obůrky a rozhodováním nad druhem chované zvěře probíhaly v ÚHUL práce na stanovení zásad mysliveckého hospodaření v Maroku a digitalizace podkladů pro tvorbu segmentů mysliveckého GIS.

Na základě uskutečnění I. mise a jednání se zástupci pobočky FAO v marockém Rabatu a pracovníky Ministerstva vod a lesů Maroka byla provedena úprava původní koncepce projektu, kterou později schválilo naše MZe a centrum FAO v Římě. Schválená změna spočívala v praktické aplikaci zásad mysliveckého hospodaření a v tvorbě segmentů mysliveckého GIS pro zájmovou oblast projektu již během roku 1998. Česká strana tak přijala návrh vybudovat v rámci projektu aklimatizační obůrku pro reintrodukci paovce hřivnaté jako demonstrační a vzorové myslivecké zařízení. Cílů a základní koncepce projektů se tato změna nedotkla.

JAK SE V AFRICE STAVÍ OBORA

Na druhou misi v roce 1998 (20. 8. - 7. 9.) se jelo s již konkrétnějšími představami. Byl proveden definitivní výběr umístění aklimatizační obůrky v terénu (v oblasti Oulmes - Tarmilate) včetně vytyčení a vyznačení jejích hranic. Navíc se podařilo prozkoumat populaci paovce hřivnaté v oblasti Tounfite, která se měla stát základem pro sestavení chovného kmene pro obůrku v Tarmilate.

V rámci třetí mise, která začala již 14 dní po ukončení druhé (21. 9. - 20. 11.), se začalo s výstavbou aklimatizační obůrky. Předem však bylo nutné sehnat pletivo, kůly k oplocení a zajistit pracovní sílu. Po počátečních obtížích a se zjištěním “jak to vlastně v Maroku chodí” se vše podařilo obstarat a stavba mohla začít. Materiál přivážely zprvu nákladní automobily, v místech, kam nemohly zajet - do údolí - se využilo místního osvědčeného druhu přepravy - na mulách. Kůly byly vyrobené z eukalyptového dřeva, pletivo se podařilo zajistit složitou výměnou s jinými podobně zaměřenými expedicemi. Kromě kůlů a pletiva byla dalším stavebním materiálem zde všudypřítomná břidlice. Sehnat pracovní sílu bylo jednoduché, neboť místní obyvatelstvo nemá téměř žádnou příležitost k zaměstnání a získání výdělku.

Výměra vybudované aklimatizační obůrky měla nakonec přibližně 10 ha s délkou oplocení 1300 m. Výška postaveného plotu se pohybovala okolo 2 m a ve výšce kolem 2,40 m napnuli stavitelé drát se zavěšenými větvemi, aby byl plot opticky vyšší. Kromě výstavby samotné obůrky se podařilo vykopat tři metry hlubokou studnu, která byla výchozím předpokladem pro další činnost, a postavit doplňkové objekty k obůrce - napajedla, sklad krmiv a příbytek pro strážce obůrky.

Jakmile stál plot a vrata, jelo se odchytávat paovce do obůrky v Tounfite. Původně se předpokládalo, že odchyt se podaří provést po předchozí imobilizaci prováděné foukačkou, protože pušku na imobilizační střely nešlo provést přes hranice. Imobilizace pomocí foukačky se však nedařila, a tak “lovci” přistoupili k postavení primitivního odchytového zařízení ze zbytků původního oplocení a různého dalšího materiálu. Odchytávání zvěře však nebylo jednoduché a zprvu se rovněž nedařilo. Přestože se zvěř při prvním pokusu o odchyt dostala dovnitř objektu, podařilo se jí prorazit ven a utéct. Nakonec se přece jen zdařilo odchytit celkem 7 kusů paovce hřivnaté. Dalším nelehkým úkolem byla přeprava zvěře z Tounfite do obůrky Tarmilate, kterou zajišťovaly kamiony. Ty však samozřejmě nemohly dojet přímo k obůrce, takže část přepravy bylo nutné zajistit “ručně” pomocí najatých domorodců, kteří přenášeli zvěř v přepravních bednách až do prostoru obůrky. Po úspěšném vypuštění chovného kmene do obůrky následovalo zaškolení strážce a organizační opatření pro správný provoz obůrky.

PREZENTACE PRVNÍCH VÝSLEDKŮ

Na jaře roku 1999 (6. 3. - 7. 5.) proběhla v pořadí již IV. mise. V obůrce Tarmilate pokračovaly práce na dobudování dalšího vybavení. Bylo jím především odchytové zařízení o průměru 12 m s výškou oplocení 2,5 m a s naváděcím šnekovitým systém se čtyřmi odchytovými oddíly, rozdělenými padacími dveřmi, ovládanými pomocí kladek. Pro stálého strážce obůrky byl postaven jednoduchý přístřešek.

K sestavení kvalitního chovného kmene paovcí bylo nutné prozkoumat možnosti získání další zvěře. Z tohoto důvodu členové expedice navštívili oblast někdejší královské obory poblíž města Marakeš s cílem posoudit eventuální převoz několika vybraných kusů do obůrky Tarmilate.

Hlavním cílem mise však byla především prezentace a projednání návrhu zásad mysliveckého hospodaření v podmínkách zájmové oblasti a seznámení zainteresovaných stran s předběžnými výstupy mysliveckého GIS v Tarmilate. Významným dnem byl 24. březen 1999, kdy ve správním středisku Oulmes (provincie Khémisset) proběhlo představení a oficiální předání obůrky Tarmilate. Zde byl prezentován celý projekt, dosavadní stav práce, demonstrační zařízení (obůrka Tarmilate včetně doplňkových zařízení) a další perspektivy. Událost se těšila velké pozornosti marockých médií a zúčastnili se jí kromě jiných i ministr pověřený řízením rezortu vod a lesů, představitelé ministerstva a oblastního ředitelství vod a lesů, zástupce FAO v Maroku, předseda vedoucí politické strany Lidové hnutí, řada místních autorit a rovněž velvyslanec ČR v Maroku. Všichni přítomní navštívili v rámci terénního výjezdu i obůrku Tarmilate, kterou si, stejně jako chovný kmen paovcí, mohli prohlédnout.

Později obůrku navštívil a seznámil se výsledky práce rovněž zástupce FAO v Římě, který byl pověřen dohledem nad celým projektem.

VÝMĚNA ZKUŠENOSTÍ

V rámci vzájemné spolupráce strávili na přelomu května a června 1999 dva pracovníci marockého ministerstva vod a lesů týdenní stáž v České republice. Hlavním cílem návštěvy generálního inspektora Ministerstva vod a lesů Maroka a vedoucího útvaru myslivosti, rybářství a ochrany přírody bylo poznání základních složek myslivosti v ČR jako příkladu rozvinutého systému mysliveckého hospodaření se spárkatou i drobnou zvěří, chovu loveckých psů a sokolnictví. Oba pány během jejich stáže přijali představitelé MZe ČR, ÚHÚL, Lesnické a dřevařské fakulty MZLU v Brně a dalších institucí. Diskuse o myslivosti, chovu zvěře, mysliveckých objektech a zařízení, ekonomice a výuce myslivosti a historii a tradicích myslivosti v ČR probíhaly “u zeleného stolu” i v terénu - např. v oborách LČR, s. p., LZ Židlochovice a LZ Hluboká nad Vltavou.

PRÁCE U POČÍTAČE I V TERÉNU

Na v pořadí již pátou misi (18. 9. - 12. 11. 1999) se tým vypravil s cílem prezentovat postup prací na zásadách mysliveckého hospodaření, předvést a instalovat již vytvořené segmenty mysliveckého GIS a stejně tak i počítačový software “Myslivecká statistika” pro potřeby státní správy. Současně se počítalo se zahájením terénních prací na studii pro přechodový projekt po roce 2000, zahájením komunikace se zastupiteli v oblasti Tarmilate (vysvětlení přínosů projektu, popis možných střetových oblastí), odchytem zvěře v obůrce Tarmilate a měřením morfologických charakteristik zvěře. Na programu byl rovněž odchyt, přeprava vybraných kusů z obory v Marakeši a jejich značkování, vstupní měření a umístění do obůrky Tarmilate.

Předem stanovené záměry mise se dařilo plnit. Kromě představení software “Myslivecká statistika” vyvinutého pro marocké podmínky byl sestaven i formulář myslivecké statistiky určený ke sběru dat. V obůrce Tarmilate byl proveden odchyt a měření chované zvěře a z Marakeše se podařilo dovézt dalších deset kusů paovce hřivnaté. Tým stačil prozkoumat potenciální lokality pro reintrodukci paovce hřivnaté v oblasti spadající do správy oblastního ředitelství Vysoký Atlas na severu Maroka.

ROK 2000

Programu pro probíhající rok 2000 dominuje projednání závěrečné fáze projektu, zejména zásady řízení myslivosti a chovu zvěře, se zainteresovanými institucemi v Maroku. Součástí těchto závěrečných prací je proškolení marockých odborníků v práci se segmenty GISu v myslivosti a zpracování myslivecké statistiky. Pilotní projekt by měl vyústit do návrhu rozvoje tzv. “partnerských činností” ve sféře obchodu, služeb, druhotné výroby apod., tj. činností, které neoddělitelně doprovázejí myslivost a které by měly místnímu obyvatelstvu poskytnout pracovní příležitosti.

PODAŘÍ SE ZÁMĚRY PROJEKTU USKUTEČNIT?

Dlouhodobou vizí projektu a využívání aklimatizační obůrky je záchrana vzácné paovce hřivnaté a posílení její kvalitní původní populace za použití výše uvedených zásad chovu. Tyto cíle jdoucí ruku v ruce s již popsanou snahou o přispění k hospodářskému vývoji marockého venkova však mohou narazit paradoxně na nezájem místního obyvatelstva. Jak sám Ing. Jaroslav Růžička uvádí, podobné projekty se místně, za přítomnosti jejich “dodavatelských” států, daří plnit, ale jakmile zástupci mezinárodních organizací ukončí projektové práce a režie projektů se dostane do rukou místních institucí, může hrozit nebezpečí pozvolného navracení předmětných činností do původního stavu. Aby se tomuto u pilotního projektu myslivosti a chovu paovce hřivnaté v Maroku předešlo, zvažuje se možnost založení přechodového projektu po roce 2000. Jednání s oddělením FAO v marockém Rabatu o perspektivách činnosti po ukončení současného projektu začala již v roce 1999, přičemž padlo rozhodnutí o vypracování předběžné studie výstavby větší obory jako krok k rozvoji další činnosti. Cílem studie je sestavení výchozího podkladu pro hledání finančních zdrojů na realizaci tohoto záměru.