Aktuální problémy české ekonomiky

Současné tempo hrubého domácího produktu není nijak povzbuzující

HN přinášejí zkrácenou verzi vystoupení Václava Klause na Žofínském fóru 11. prosince 2000.

Václav Klaus

Praha, 13. 12. 2000

Na první pohled se zdá, že česká ekonomika je tak trochu hádankou, ale možná, že její vývoj až zas tak moc tajuplný není. Důvodem podivného vývoje naší ekonomiky, a to i v roce 2000, je to, že je i nadále natolik zneklidňována zvnějšku, tedy politikou, hospodářskou politikou, blbou náladou, že není důvod, aby dosahovala vyššího ekonomického růstu, než jakého dosahuje. A nejde jen o růst. Ukazuje se, že i náš dnešní nízký růst - a to ještě neznám data o HDP ve 3. čtvrtletí 2000, ale nemám o nich žádné iluze - je doprovázen narůstající vnější nerovnováhou, která jeho další pokračování nemálo zpochybňuje.

Zastavili jsme ekonomiku i inflaci

Ekonomický růst je pomalý proto, že v naší zemi stále ještě funguje určitá »past«, do které jsme spadli v roce 1996. Tehdy jsme chtěli ekonomiku zpomalit, resp. cílem bylo snížení nebezpečně narůstající vnější nerovnováhy, ale stalo se něco úplně jiného: Zastavili jsme ekonomiku i inflaci, ale nezasáhli jsme podstatu příčin vzniku a přetrvávání vnější nerovnováhy. Není to náhoda a pro budoucnost to naznačuje velmi nepříjemné závěry:

R snížení agregátní poptávky působí v krátkém a středním období více negativně na výkon než pozitivně na nerovnováhu

R snížení agregátní poptávky snižuje více a rychleji domácí inflaci než vnější nerovnováhu, což je ostatně pro malou, otevřenou ekonomiku typické.

Nyní se snažíme držet inflaci a vnější nerovnováhu (spíše neúspěšně) na uzdě, ale růst zmizel. Nenechme se mást letošními relativně příznivými čísly o vývoji našeho průmyslu, protože nám jde o HDP jako celek. Průmysl je u nás méně významnou součástí HDP, než tomu bývalo v minulosti, protože dominuje terciární sektor. V první polovině 90. let to byl právě terciární sektor, co drželo HDP před větším poklesem, ale v jejich druhé polovině terciární sektor už tak pozitivní roli nehraje.

Loni v prosinci jsem mluvil o nepříznivé aritmetice, projevující se ve vztahu tempa růstu HDP a vnější nerovnováhy a vyslovil jsem obavu, že díky tomu bude muset být naše rovnovážné tempo růstu velmi nízké, nižší než v jiných podobných zemích. V průběhu celého letošního roku se mi zdálo, že prudce narůstající saldo obchodní bilance (a zhoršující se saldo bilance platební) odráží zrychlující se tempo růstu HDP, že tedy byla moje loňská hypotéza daty potvrzena.

Dnes se mi zdá, že ani to není pravda, že je to ještě horší. Vnější nerovnováha se v roce 2000 prohlubuje, i když HDP roste málo a i když dynamika růstu HDP v průběhu letošního roku klesá. Mnozí to svádějí na ceny ropy, což je i není pravda. Ceny ropy sice vzrostly a s tím nelze z naší strany nic dělat, ale ekonomicky příznivá není adaptace ekonomických subjektů na tuto cenovou změnu. Protože platí zákon »dopočítávání do jedné«, protože existuje nepřekonatelné rozpočtové omezení, musí být zvýšené výdaje na jednu výdajovou položku vykompenzovány snížením výdajů na položky jiné.

Nastavá posun v agregátní poptávce

Jde o to, které položky to jsou. Na první pohled se zdá, že se nic nestalo, že tato adaptace neproběhla. Pak by ovšem byto jediným vysvětlením, že v ekonomice došlo k výraznému vzestupu výdajů cestou poklesu míry úspor. Ani to nám však data nesignalizují. Nezbývá než zůstat u jiného výkladu, u toho, že nastává jiný, strukturálně ne příliš příjemný jev. Nastává posun uvnitř agregátní poptávky vyplývající z toho, že je nízká cenová elasticita poptávky po ropných produktech doprovázena přesunem od poptávky po domácích produktech směrem k poptávce po dovozu. Je-li tomu opravdu tak, pak se dá říci, že růst cen ropy stlačuje poptávku jen po produktech domácí provenience, nikoli po dalších dovozech.

Vývoj naší obchodní bilance, založený na tom, že se za prvních 10 měsíců letošního roku dovoz zvýšil o 30,1 %, zatímco vývoz jen o 23,8 %, přesně toto naznačuje. Loňský celoroční deficit byl 36 mld. korun, zatímco deficit posledních dvanácti měsíců je 122 mld. Letošní deficit za 10 měsíců je trojnásobný než za stejnou dobu loni.

Problémem však není jen dovoz, ale i vývoz a hlavně dovozní náročnost vývozu. Vývoz se za dovozem zjevně opožďuje, jakkoli je jeho růst nesporný. I když máme se sousedními zeměmi EU aktivní obchodní bilanci (protože z nich nedovážíme ropu a další suroviny), ukazuje se, že do zemí, odkud suroviny dovážíme, vyvážet neumíme. Ve vyspělých zemích se zase dostáváme do pasti »eurosklerotických« trhů, poznamenaných byrokratickými regulacemi a státním paternalismem. Žádný průlom nelze v této věci krátkodobě očekávat.

Ještě důležitější je platební bilance. Její běžný účet vykázal ve 3. čtvrtletí roku 2000 schodek ve výši 19,8 mld. korun, i když se - oproti obchodní bilanci - zlepšuje bilance služeb (a je v aktivu ve výši 32 mld. Kč). Kapitálový účet skončil přebytkem »jen« 7,8 mld. Kč, což znamená. že po několika příznivých čtvrtletích skončila celková platební bilance opět pasívem (za první tři čtvrtletí je však stále aktivní). Důvodem vzniku tohoto deficitu je mírný pokles přímých zahraničních investic (60 % z nich jde do služeb), pokles zájmu zahraničních investorů o portfoliové investice, pokles přílivu dlouhodobého kapitálu a pokračující odliv kapitálu krátkodobého.

Začal jsem tím, že je česká ekonomika zneklidňována faktory pro ni exogenními. Obecná politika u nás je v mnoha ohledech sebezničující. Posedlost části politické a mediální sféry tzv. opoziční smlouvou, která byla jediným možným vyústěním patového výsledku parlamentních voleb z června 1998 a která bohužel nebyla na podzim 1999 překonána přechodem na alternativu supervelké koalice, naši zemi zneklidňuje. Navíc ke střetům politických stran přibývá stále více to, že prezident republiky zesiluje svůj souboj s našimi politickými stranami, a to zejména s těmi, které usilují o uchování standardnosti našeho parlamentního systému, a že se snaží o vychylování moci ve prospěch prezidentské role. Obětí toho je samozřejmě i naše ekonomika. Nemenším problémem je i politika hospodářská a to všechny její dominantní složky

Působení hospodářské politiky ve slepé uličce

Fiskální politika rozsáhlým deficitem státního rozpočtu vysává úspory soukromého sektoru a používá je na výdaje sektoru veřejného. Při všeobecné nejistotě ohledně soukromých podnikových investic náš bankovní sektor dobrovolně (a rád) ukládá svěřené peníze do státních dluhopisů a nepokouší se pro ně nalézt jiné, efektivnější použití. To je pro ekonomiku velké neštěstí. Dnešní rozpočtový deficit je navíc velký, narůstat dále nemůže, a proto žádná expanze do ekonomiky od státních výdajů nepůjde. Vláda rezignovala na hluboké reformy mandatorních výdajů. Ocitla se tak, a my s ní, ve slepé uličce. Měnová politika stále nechce pochopit přirozenou slabost bankovního sektoru transformující se ekonomiky a stejně tak nechce přijmout relevantní výklad naší inflace. Obávám se, že naši centrální bankéři nechtějí pochopit její transformační charakter a tím i její výši, což je vedlo a vede k příliš restriktivní měnové politice a k pokusům o její rychlé potlačení na normální úroveň (evropských zemí).

Stejně tak se ukázalo být zjevně nevhodné pokoušet se o politiku inflačního cílování. Zapomíná se také na to, že inflace v transformační době představuje další transformační polštář, který umožňuje snazší přizpůsobování relativních cen a který umožňuje udržovat relativně nízké mzdové náklady. Naše inflace byla od počátku mezi transformačními zeměmi nejnižší, neboli tento transformační polštář jsme určitě zbytečně nezneužili, ale úplné zbavení se tohoto polštáře v posledních letech je další velkou chybou, které jsme se dopustili.

Přesouvání dluhů na stát

Snad nejvíce problematická je politika vlády v mikroekonomice, její adresné zásahy do jednotlivých firem. Hromadná a rychlá transformační privatizace byla za vlády ČSSD vystřídána »kusovou«, pomalou, ale - což je s tím nutně spojeno - velmi nákladnou klasickou privatizací. Nechápu, proč je to zamlčováno. V dnes přijatém a tolik oslavovaném modelu jsou privatizované banky a podniky oddlužovány a státem nákladně restrukturalizovány (»revitalizovány«), aby mohly být poté snadno a rychle prodány zahraničním investorům, a to za nemalé odměny soukromým zprostředkujícím institucím. Tzv. českou cestu dnešní vláda nahrazuje cestou zahraničních investorů, kterým jsou naše podniky nabízeny za poměrně lukrativních podmínek - na úkor daňových poplatníků a státního dluhu. Navíc jsou tito investoři lákáni investičními pobídkami, o kterých se jenom sní domácím podnikatelům a které jdou opět na úkor poplatníků.

Česká cesta privatizace nebyla privatizací nezodpovědným podnikavcům a dobrodruhům. To nebyla její charakteristika, to byl okrajový jev. Byla privatizací včetně dluhů. Zatěžovala podnikatele, podniky a banky, ale ne poplatníky. Náhlé »zaseknutí« bankovního úvěrování v roce 1996 znemožnilo řadě z těchto privatizátorů splácet dluhy, což zvolenou metodu privatizace úspěšně zdiskreditovalo. Privatizace zahraničním investorům naopak přesouvá dluhy privatizovaných podniků na stát.

Závěr není z řady důvodů příznivý: pomalý růst, přetrvávající vnější nerovnováha zatěžování daňových poplatníků (dnešních i budoucích), zesilující vliv zahraničních firem. Ekonomika však má svou autonomnost, zásahy státu jsou pro ni pouze okrajovým vlivem a nebudou-li mít destabilizační charakter, nenechá se jimi vyvést ze svého samopohybu, který je a bude směrem vzhůru.

(Mezititulky HN)