Zvěř versus les

aneb jak a podle čeho stanovit optimální početní stavy spárkaté zvěře v lesním prostředí?

Ing. Jan Krčma, Doc. Ing. František Zabloudil, CSc. Středoevropský institut ekologie zvěře VFU Brno

Hledání rovnováhy mezi početními stavy spárkaté zvěře a potravními možnostmi jejího životního prostředí s ohledem na ekonomické zájmy obhospodařovatelů lesních honebních pozemků je úlohou, kterou lze považovat ve vztahu mezi lesním hospodařením a myslivostí, popř. mezi lesníky a myslivci, za prioritní. Tato problematika řešení optimalizace mysliveckého hospodaření vychází především z trojúhelníku člověk, zvěř a životní prostředí zvěře. Z pohledu člověka to znamená optimalizovat stav životního prostředí zvěře a chov zvěře tak, aby co nejvíce vyhovoval jeho zájmům.

Snímek Jaroslav Vogeltanz

Ovšem na druhé straně je pravdou, že současný systém hospodaření se zvěří, založený na minimálních a normovaných stavech zvěře, koeficientech očekávané produkce a bonitaci nejen lesních honiteb, má řadu vážných nedostatků, které vedou k jeho praktické nefunkčnosti. Jedná se zejména o nemožnost zjištění přesných (v celé řadě případů ani přibližných) početních stavů zvěře, chov zvěře v honitbách zařazených do jakostních tříd jejichž základem jsou často kriteria, která na chov daného druhu nemají praktický vliv, uplatňování koeficientu očekávané produkce, který neodpovídá skutečnému stavu v populaci, absence jednoznačně kvalifikovatelných a vědecky doložených kritérií dokládajících stupeň skutečného poškození lesních porostů apod.

Jedním ze zákonných opatření, pomocí kterých se sleduje bezprostřední vliv skutečných stavů zvěře na dřevinnou vegetaci, je zakládání monitorovacího systému párových ploch. Vyhláška č. 101/1996 Sb., kterou se mimo jiné stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa, v § 5 ustanovuje na úseku ochrany před škodami působenými zvěří preventivní opatření, jež k omezení těchto škod je povinen provádět vlastník lesa a to např.: U lesních majetků o výměře nad 50 ha sledovat působení zvěře na nálety, nárosty a kultury pomocí kontrolních a srovnávacích ploch v počtu nejméně 1 kontrolní plocha (oplocenka) na 500 ha. Uváděné opatření vychází především z rakouských zkušeností a slouží zejména ke kontrole početnosti zvěře a jejího vlivu na sledované porosty.

Velikost oplocené plochy se volí většinou 6 x 6 m. Ke každé oplocené ploše se vyznačí pomocí kolíků plocha kontrolní o shodné výměře (36 m2), přitom je třeba evidovat datum založení ploch. Oplocená a kontrolní plocha mají být od sebe vzdáleny minimálně 2 m. Uvedené plochy se zakládají ve fázi obnovy, tj. v případě přirozených obnov pod porosty poté, co se zde objevily první semenáčky, v případě umělých obnov po zalesnění na pasekách. Přitom je nutné, aby pro danou lokalitu byl stanoven obnovný cíl a tomu adekvátní zastoupení dřevin, které musí být na obou ploškách, v době zajištění kultury.

Aby byl monitorovací systém kontrolních a srovnávacích ploch skutečně kvalitní a funkční, musí se jejich síť dokonale navrhnout a musí splňovat určité zásady při zakládání párových ploch. Nejdůležitější zásadou, dá se říct prioritní, je zabezpečení maximální porovnatelnosti a homogenity oplocené a neoplocené části párové plochy, to znamená shodné zastoupení dřevin, jejich četnost a výška. Další zásadou je, aby veškerá péče o kulturu (nálet) hnojení, ožínání atd., probíhala na obou plochách shodně ve stejnou dobu a intervalech. Porovnávají se dvě plochy, ležící v blízkosti sebe a musí mít srovnatelné podmínky tj. nacházet se na stanovišti, kde je shodné působení ekologických faktorů. Zásada homogenity párových ploch je celkem těžce dodržitelná, takže snižuje jejich použitelnost k objektivnímu stanovení vlivu zvěře na obnovu lesních porostů.

Dále musí být bráno v úvahu, že zvěř se vlivem různých, ať už biotických, či abiotických faktorů koncentruje na určitá území, za vzniku přirozených nebo nouzových stávanišť, kde impakt (působení) na vegetaci musí být náležitě větší. Také celá řada poznatků nejen z okolních zemí, ale i z našeho území poukazuje na to, že jednostranný přístup k problematice neúnosného vlivu zvěře na dřevinnou vegetaci spočívající výhradně v redukci zvěře, i přes krátkodobé úspěchy, nevede k uspokojivému řešení problému. Je pochopitelné, že v oblastech s neúměrně vysokými stavy některých druhů spárkaté zvěře je redukce účelná. Na druhé straně je nutné si také uvědomit, že například jelení nebo mufloní zvěř i v relativně nízkých početních stavech (pouze několik jedinců na 1.000 ha) žije v tlupách, které mají svá přirozená stávaniště a přirozené migrační trasy a na místech, kde se s oblibou zdržují mohou velmi výrazně ovlivňovat obnovu a vývoj lesních porostů

Záměrně je v tomto příspěvku používáno slovo “impakt” nebo “vliv zvěře na dřevinnou vegetaci” a ne v současné době tolik preferované slovo “škody”, které nemusí vždy znamenat ztráty. Např. intenzita okusu sama o sobě není “škodou”, ale pouze indikátorem, kdy při překročení určité hodnoty lze očekávat problémy s obnovou lesa. Ovšem tato hodnota musí být reálně stanovené číslo, které se na jednotlivých územích liší nejen v závislosti na množství a druhovém složení zvěře, ale také na celém komplexu stanovištních faktorů, to znamená, že hodnota by neměla být nulová. Dokonce skousnutí některých dřevin, zejména listnatých, může mít stimulační účinek.

Zákonitým jevem příznačným pro lesní porosty je přirozené prořeďování porostů, které má rozdílný průběh podle druhů dřevin, počáteční hustoty a stanovištních podmínek. Přirozeným vývojem porostů odumírá 80 - 99 % počátečního počtu stromů z přirozených náletů. Proč tedy nepřenechat něco zvěři? Dokud přežívající, potřebné zmlazení dostačuje k obnově lesa, je v principu bez významu kolik stromků následkem okusu zmizí.

Také se ukazuje jako opravdu náročné stanovení doporučených počtů semenáčků příp. obnovních cílů, které by byly nasměrovány nejenom na hospodárnost nebo jednoduše odpovídaly přání vlastníka lesa, ale aby zohledňovaly také poznatky z ekologie lesa. Jestliže není doporučených počtů dosaženo, je třeba příčinu tohoto znovu neustále nově objasňovat. Mezi takové příčiny to může být vedle okusu zvěře také např. nedostatek světla, chybějící sluneční svit (teplo), zastínění bylinnou vegetací nebo chybějící semena.

Z toho je patrné, že ani metoda kontrolních oplůtků není jednoznačným řešením při střetu většiny názorových skupin na řešení tolik diskutované problematiky les versus zvěř. Je sice pravdou, že v celé řadě případů nám metoda porovnání párových ploch i bez číselného vyjádření početních stavů zvěře ukáže, jestli jsou skutečné stavy zvěře únosné nebo ne. Ovšem při mysliveckém plánování bychom pouze s tímto nevystačili, pokud by nebyly k dispozici také potřebné údaje alespoň o přibližných početních stavech jednotlivých druhů zvěře a o struktuře jejich populací. Proto je nutné použít i jiné metody, které by nás o této skutečnosti informovaly.

Zjištěné údaje z monitorovacího systému párových ploch nemohou proto jednoznačně sloužit k určení reálných stavů zvěře. Mohou pouze podat informaci zda je na sledovaných lokalitách zvěře málo nebo hodně. A také v jakém časovém období se porosty s různými druhy dřevin jsou schopny s okusem vyrovnat.

Hlavním cílem tohoto příspěvku je zejména poukázat na to, že největší slabostí v obhospodařování některých druhů lovné zvěře je absence nezpochybnitelných argumentů, jako je stanovení únosných početních stavů zvěře a kriterií únosného vlivu zvěře na dřevinnou vegetaci, a proto v této choulostivé otázce je nutné nadále vyvíjet a ověřovat metodiky, které mohou být následně použitelné v lesnické a myslivecké praxi při řešení problematického vztahu les zvěř.