Zkušenosti z přikrmování zvěře

Chtěl bych seznámit čtenáře s některými názory na přikrmování zvěře, získanými za více než čtyřicet let v režijních honitbách bývalého LZ Č. Kamenice. Jedná se o dobu od r. 1952, kdy jsem zde na polesí Studený Vrch začal sloužit.

V letech 1954-1958 jsme byli ovlivněni názory Dr. Antonína Bubeníka, tehdy pracovníka VÚLHM ve Zbraslavi. Dojížděl k nám hlavně pro výzkum adaptace - aklimatizace - v r. 1906 vysazených kamzíků.

Úživné poměry, zvláště v Lužických horách, přiléhajících v naší režijní honitbě k dnešní CHKD Labské pískovce a NP České Švýcarsko, jsou poněkud netypické: ve vegetační době velmi bohaté v části s čedičovými a znělcovými vyvřelinami, které však jsou relativně chudší pro zvěř po prvních mrazech a opadu listí. Zvěř potom přechází do níže položených pískovcových roklí, převážně jehličnatých.

Dr. Bubeník měl některé názory, které se odchylovaly od běžných způsobů a zvyklostí. Měl velké zkušenosti z alpských honiteb, kde byl nuceně nasazen v létech války. A samozřejmě i z výzkumu ve zbraslavské oboře.

Upozorňoval nás na nesprávné způsoby přikrmování zvěře. Doporučoval už tehdy princip, později nazývaný krmné linky a především zdůrazňoval pravidelnost v přikrmování. Spárkatá zvěř - přežvýkavci - musí návštěvu krmelce (resp. krmeliště) zařadit do denního pastevního režimu. Měl originální názory i na příčiny loupání jelení zvěře.

Některé věci se nám zprvu i nezdály. Měl jsem však tehdy personál, který myslivostí žil a při nedostatku financí jsme vymýšleli vše možné, aby zvěř dostala co potřebovala a moc to nestálo.

Uvedu zde změny, které jsme postupně zaváděli:

umístění krmelců - nestavět je v místech, kde mohou vzniknout škody (ne blízko kultur a mlazin). Zvěř stejně nerada jde starším porostem, kde očekává nebezpečí. Krmelce jsme proto umísťovali přímo na louky v lese, na nejpřehlednější místa, často i u budov, kde bydleli naši zaměstnanci. Sám jsem krmil na dvoře lesovny a soused, pan Tichý, u stodoly a stáje.

Touto pravidelností se dosáhne toho, že zvěř v krytu očekává založení krmiv a ihned přichází. Podobně jako v oborách.

Je nutno umožnit zvěři, aby se všechny kusy ke krmivu dostaly. Ideální je, aby přikrmovacích koryt bylo tolik, co kusů zvěře, jinak jsou obsazena nejsilnějšími kusy a slabší, především mladá zvěř se ke krmivu nedostane. Důležité je i to, aby krmivo bylo rozmístěno na "útěkovou vzdálenost", tj. 10 - 15 m od sebe, jinak jsou slabší kusy odbíjeny silnějšími. Nikdy nemůžeme dát nejlákavějšího krmiva tolik, aby zbylo po nasycení silných kusů i na ty slabší (většinou mladé). Musí jít ve volné honitbě vždy o přikrmování, nikdy o krmení. Množství krmiva lze podle zkušenosti regulovat i podle stavu nouze, počasí apod. I pro menší množství bude zvěř pravidelně chodit.

Dobře slouží tomuto cíli mimo většího počtu koryt i rozhoz např. žaludů, kaštanů, za mrazu i granulovaného krmiva, přímo do sněhu. Obavy z plýtvání nejsou na místě. Vše bude beze ztrát zkonzumováno. Plocha bude i za velké vrstvy sněhu doslova udupána a vše vybráno. To se týká i krmiva dužnatého. To se má rovněž rozházet po co největší ploše, aby se opět dostalo na všechny kusy. Hromady dužnatých plodů a bulev kvasí a plesniví a způsobují zvěři zažívací poruchy.

Největší chybou je umísťovat koryta na jádro pod jesle z obavy, že do nich naprší a krmivo se znehodnotí. Při popisovaném denním krmení nebude mít co se zkazit. Vše bude do rána doslova vylízáno, pokud víme - a to musíme vědět - kolik a jaké zvěře ke krmelci chodí.

Koryta se kladou přímo na zem. Žádné vyvyšování neděláme.

Pravidelnost zakládání je nutná, neboť přestávky zvěř odrazují. Způsoby, kdy je zvěři zakládáno v týdenních intervalech do mála koryt jsou přímo škodlivé. Vyvolávají zažívací poruchy u kusů zvěře, které takto předkládané krmivo najdou a mohou ho vzít, po delší přestávce, velké množství.

Otázka objemových krmiv je rovněž často špatně chápána. Došli jsme ke zkušenosti, že seno z lesní louky, i dobře usušené a hned dané do zásobníku krmelce, bývá do doby, kdy ho má zvěř brát, znehodnoceno. V malém objemu dostatečně neulehne, vniká do něj vlhký vzduch za podzimních plískanic spolu se všudypřítomnými spórami plísní, které zkázu sena dokončí. Projeví se to ztrátou barvy a vůně. Prostě se z něj stane "věčné seno".

Proto jsme seno sváželi do velké stodoly, kde slisované zachovalo své vlastnosti a rozváželi, až když ho zvěř potřebovala. Jak mi kdysi řekl starý hajný: Vůni sena musíš proti větru navětřit na sto metrů, jinak ho vyhoď! Jsem si vědom toho, že dnes je asi velmi těžké a hlavně drahé organizovat takovéto způsoby přikrmování. V naší tehdejší režijní honitbě o třech tisících hektarech sloužilo zvěři (většinou při pracovním pobytu v lese) trvale a denně sedm lidí a pomáhali nám i dělníci, z nichž část byli myslivci, jako se říkalo, "pravodatní". Zorganizovavána byla i levná doprava (při ostatním rozvozu a dopravě se vždycky nechalo "přiložit"). Měli jsme např. dohodnuto se zaměstnanci rumburské "Zeleniny", že nám nevytížený vůz doložili např. levnou odpadovou mrkví. Na dohodnutém místě ji složili, a zadarmo! - "...vždyť je to pro zvěř...".

Stejné to bývalo i s jablky a dokonce i s cibulí, citrony a banány... Dnes je to asi horší.

Ke krmelcům a krmelištím chodili ve dne kamzíci a srnčí, navečer vysoká a v noci zbytky dobírala nevybíravá černá zvěř.

Pokud jsou dnes honitby pronajaty, při organizačních změnách je asi všechno jinak. A v režijních honitbách je jeden výkonný zaměstnanec na 1600 ha a vše je zkomercializováno, především je drahá doprava.

Tento denní způsob přikrmování velmi usnadnil veterinární péči o zvěř, organizovanou OVS v Děčíně - jmenovitě MVDr. Jiřím Kučerou - která se nakonec stala i akcí celostátní.

Největší podiv vyvolávalo to, že jsme takto "naučili" brát z krmelců i kamzíky.

Myslím si, že můj bývalý spolužák z Vyšší lesnické školy v Trutnově, Ing. Milič Blahout (specialista na výzkum kamzíků v Tatrách), neuvěřil do své předčasné smrti, že kamzíci pravidelně krmelce navštěvují. Tvrdil, že se s tím nesetkal nikde, kde kamzíky sledoval (Alpy, Pyreneje, Kavkaz). Neměl jsem už možnost ukázat mu snímky - velmi amatérské - které přikládám.

Měli jsme s tím potíže i s ředitelem Lesního závodu, který v literatuře vyčetl, že ...kamzík je velice skromný a přikrmovat nepotřebuje...". Nepřidělovali nám proto prostředky na krmivo pro kamzíky, dokud jsme je nepřesvědčili a nedosáhli uznání kamzičí oblasti.

Doufám, že zkušenosti, tehdy získané a dodnes v režijní honitbě praktikované, prospějí těm, kteří vědí, že naše poměry vyžadují zvěř přikrmovat. Vyskytly se totiž i názory, že je to špatné, "...v Kanadě také nekrmí...". My však nejsme v Kanadě!

O "vnadištích" (nový výraz pro újeď na užitkovou zvěř), sloužících k odstřelu (prý jen) černé zvěře v noci je škoda psát. Stejně tak o pomůckách k "nočnímu vidění" a hranicích les-pole při malých honitbách.

Zákon o myslivosti prý původně měl účel zvěř zachovat. Naučme veřejnost rozlišovat ušlechtilou myslivost a myslivce od plničů kapes a mrazáků a od zabíječů po nocích! Zakažme lov v noci úplně, aby se nemohlo tvrdit, že je stříleno na lišku nebo černou. Rehabilitujme mnohem humánnější nátlačky za účasti skutečných myslivců, kteří nestřílejí na vše co vyleze. Lze je i snadno kontrolovat. Samozřejmě, pořádejme je jen tehdy, když už nestačíme s klasickým šouláním a čekáním v zákonné době.

J. FRIML