Žebračka je unikátní ukázkou lužního lesa

Národní přírodní rezervace Žebračka v katastru Přerova byla zřízena roku 1949 a patří k nejstarším v regionu. Její celková rozloha činí 234, 9 hektaru. Vlastní rezervaci tvoří obdélníkový lesní komplex, ohraničený na jihovýchodní straně Bečvou, na jihozápadě Přerovem, na severozápadě poli přiléhajícími k železniční trati Přerov- Ostrava. Rezervace je rozdělena silnicí Přerov-Prosenice na dvě téměř stejně velké části. Severovýchodní částí protéká umělý kanál - mlýnský náhon Strhanec, který za dobu své existence již získal přírodě blízký charakter. Žebračka reprezentuje unikátní zbytek původně rozsáhlých lužních lesů údolní nivy Bečvy. Dřevinná skladba se blíží v některých částech lesa přirozené skladbě, která by se tam vyvinula i bez zásahu člověka. Zachovaly se tu staré duby, hojná je lípa, javor klen, javor mleč, habr, na vlhčích místech pak jasan, olše, topoly, vrby. Z jehličnanů v Žebračce roste modřín a místy nevhodně zavedený smrk a borovice. Velmi dobře je vyvinuté křovinné patro, v němž je hojná svída krvavá, líska obecná a střemcha obecná. Bylinné patro tvoří typická květena lužního lesa, včetně chráněných druhů rostlin. Nejzajímavější a nejhezčí je jarní vegetace. Ze známějších rostlin v Žebračce nalezneme kyčelnici žlaznatou, plicník lékařský, konvalinku jarní. Nejnápadnější rostlinou celé rezervace, která se nedá přehlédnout, je česnek medvědí, který upoutá pozornost zejména v době květu intenzivní česnekovou vůní. Rezervace má také značný ornitologický význam - jednak jako křižovatka ptačích tahů, jednak jako hnízdiště a místo pobytu řady druhů ptactva. Rezervace bezprostředně navazuje na území města Přerova a slouží současně jako příměstský les pro obyvatele, což s sebou může přinášet určitý negativní vliv na přírodě blízká společenstva. V posledním období lze na společenstvech lužního lesa pozorovat postupný nežádoucí vliv nedostatku vláhy, způsobený na jedné straně vývojem klimatických podmínek, na straně druhé již se nevyskytujícími přirozenými sezonními záplavami, typickými pro lužní lesy. Orgány ochrany přírody proto v současné době usilují o optimalizaci vodního režimu, ovlivněného mimo jiné regulací toku Bečvy. Cílem je získat pro Žebračku v období velkých vod dostatečné množství vláhy. Vzhled rezervace se změnil vlivem snížení hladiny spodní vody po regulaci Bečvy i jinými zásahy, jako pěstováním a těžbou. Geologický podklad Žebračky tvoří štěrkovité půdy, na nichž leží nánosy jílovitopísčitých půd a bahna. Vlhkost se udržuje protékajícím Strhancem a močálovými příkopy, které probíhají napříč lesem a kdysi souvisely s řečištěm Bečvy. Ve vlhkých letech stojí voda v močálech a tůňkách až do podzimu, v sušších jsou všechny prohlubně již zjara bez vody. Pestrost organismů ( druhová diverzita) v rezervaci přímo závisí na stupni znečištění ovzduší a vod a jejich ubývání signalizuje narušení našeho životního prostředí. Ubývání rostlinných a živočišných druhů a změna druhové diverzity vedly v minulosti k vyhlášení chráněných území, která slouží jako biocentra a útočiště pro vzácné druhy rostlin a živočichů. Chráněné území zahrnuje širokou údolní nivu v dolním toku Bečvy s vysokými vrstvami kvartérních náplavů. Je pokryto typickým lužním lesem s výraznou lužní květenou, v níž se stýkají prvky karpatské, středoevropské a panonské. Žebračka patří mezi vlhké doubravy vyrůstající na půdě ještě dnes periodicky zaplavované. A právě záplavy vtiskly Žebračce charakter beskydského lesa. Rozvodněná Bečva s sebou přinášela vyrvané stromy, byliny a jejich semena z Beskyd, jež se tu v tišinách usadily a zakořenily. Tím je Žebračka jedinečným, ba jediným místem svého druhu na Hané. Vývoji a vzrůstu rostlinstva je v Žebračce dopřáno relativního klidu, neboť je tu zakázáno chodit mimo aleje a cesty a nesmí se ani vyžínat tráva, hrabat listí a sbírat klestí. ( autorka je studentkou Gymnázia Jana Blahoslava v Přerově)