Racionální přikrmování jelení zvěře v průběhu roku

Hektická diskuse o jelení zvěři v pojetí připravovaného nového zákona o myslivosti ukazuje, že jelení zvěř je nechtěným dítětem, které stojí moc peněz a které brání našemu zbohatnutí. V této tak vyhrocené situaci je víc než kdykoliv jindy naléhavé věnovat potřebám zvěře maximum naší péče. Ne vždy jsme po této stránce splnili své povinnosti, i když jsme jednali podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Velký dluh stále máme v oblasti výživy. Ne vždy poskytujeme zvěři to, co potřebuje, ne vždy to, co potřebuje poskytujeme ve vhodný čas a často z nevědomosti škodíme.

Přiložený graf ukazuje na příkladu intenzity příjmu potravy, látkového metabolizmu a vytváření tukových energetických rezerv, jak jiná je v této sféře jelení zvěř v porovnání s naší nejrozšířenější spárkatou zvěří - zvěří srnčí.

U srnčí zvěře existuje jeden vrchol intenzity příjmu potravy, a to v měsíci listopadu. Od tohoto měsíce se intenzita příjmu potravy rychle snižuje až na její minimum v měsíci únoru. Zkracující se den v měsíci prosinci působí stimulačně na aktivitu epifyzy (nadvěsku mozkového), která svými působky tlumí v mezimozku centrum stimulující chuť k přijímání potravy. Od měsíce března vlivem prodlužujícího dne nastává obrácený proces; intenzita příjmu potravy poněkud zesílí, zůstane však na celkem vyrovnaném stupni až do měsíce srpna, od kterého pak příkře stoupne až na zmiňovaný listopadový vrchol. Nízká intenzita příjmu potravy v únoru je ještě snižována nejnižším počtem bachorových bakterií z celého roku. Přes tento nejnižší únorový počet bakterií a omezený počet bachorových nálevníků dochází kupodivu ke štěpení vlákniny dřevnatějších stonků rostlin, větévek letniny apod. Od února pozvolna se zvyšující množství přijaté potravy je doprovázeno rychle se zvyšující intenzitou látkové přeměny. Na jejím vzestupu se podílí především čilé pomnožení bakterií štěpících cukry mladého rostlinstva. Bakteriální a nálevníkové štěpení vlákniny nemá na zvýšení uvedeného metabolizmu významnější podíl. Díky malému množství bakterií a nálevníků štěpících v bachoru vlákninu srnčí zvěř ani za nejtvrdší zimy nikdy neloupe.

Se zvyšujícím se metabolizmem konce května a začátku června se kupodivu zmenšuje zásoba podkožního tuku. Je to tím, že mladé rostlinstvo má malou koncentraci energie, která nestačí na metabolické nároky plných (březích) srn a parožících srnců. Proto musí za nedostávající se energii z potravy nastoupit energie tukových dep. V důsledku kojení srn a červencové a srpnové říje srnců pokračuje odčerpávání tukových zásob z podkoží. Jakmile se koncem srpna začne zvyšovat množství přijímané potravy, počne se intenzivně ukládat především podkožní tuk. Tzv. strukturální tuk (kolem ledvin, v osrdečníku, v závěsu střev) se zmnožuje poměrně málo. I když se od listopadu začne rapidně snižovat intenzita příjmu potravy, vytváření tukových dep pokračuje až do přelomu ledna a února příštího roku. Tato metabolicky zajímavá situace je dána relativně velkými játry, která jsou v poměru k tělu největší mezi cervidy, a pak bohatým žilným spojením zaživadel s játry, zejména však s bachorem. Nadbytečné živiny z doby hojnosti se pozvolna ukládají do jater, odkud se postupně v průběhu téměř 3,5 měsíce transportují do tukových dep. Při dostatku potravy si statný jedinec srnčí zvěře nashromáždí až 2 kg běli, která mu zajistí přežití i v té nejtvrdší zimě.

Život jelení zvěře je oproti srnčí zvěři energeticky složitější. Uvedené tři složky fyziologie výživy jsou komplikovanější především u jelenů v důsledku zvláštního metabolizmu doprovázejícího říji. Ale i tak je jelení zvěř značně handikapovaná ve své výbavě na zimu v porovnání s některými dalšími zvířaty. Skotští výzkumníci porovnávali v drsných podmínkách Skotské vysočiny připravenost na zimu jelení zvěře a ovce, obojí ve věku kolem 8 měsíců.

Jelení zvěř Ovce

Živá hmotnost 46 kg 36 kg

Hmotnost proteinu 7,4 - 7,7 kg 4,4 - 5,1 kg

Hmotnost tuku 0,5 - 1,9 kg 5,7 - 7,0 kg

Poměr hmotnosti tuku a živé hmotnosti 0,01-0,04 0,16 - 0,19

Zásoba energie jako protein 170 - 177 MJ 101-117 MJ

Zásoba energie jako tuk 20-75 MJ 224-275 MJ

Energetické ztráty za den 1,8 MJ 1,2 MJ

Zásoba energie 13-52 dnů 233-286 dnů

U stejně starého skotu jsou kontrasty v uvedených hodnotách ještě kontrastnější.

Oproti srnčí zvěři má jelení zvěř dva vrcholy příjmu potravy, a to červen, a pak přelom prosince a ledna. První vrchol je spojen s kulminujícím rozvojem rostlinstva na rozhraní června a července. I jelení zvěř spásá mladé rostlinstvo bohaté na snadno rozložitelné glycidy a bílkoviny, ve větší míře však konzumuje trávy, byliny a keře, tj. potravu bohatou na celulózu, což srnčí nečiní. Kde tuto potravu nemá, hledá náhradní zdroje vlákniny, a proto škodí na listnáčích. Okus v listnatých kulturách, místy i loupání je pro jelení zvěř existenční nutností, neboť při nedostatku celulózy a při nadbytku mladé píce bohaté na bílkoviny, kdy obsah bílkovin v potravě přesáhne 10 - 12 %, dojde po dvou týdnech v důsledku překyselení obsahu bachoru k potlačení bakterií, zejména však nálevníků štěpících celulózu (bakterií a nálevníků celulolytických). Zvýšená kyselost prostředí bachoru má za následek otoky až ruptury papil v bachoru se všemi negativními důsledky pro zdravotní stav jedince. Potřeba celulózy pro udržení života a činnosti celulolytických bakterií a nálevníků není malá; za minimum se pokládá 50 % hrubé vlákniny v zažitině bachoru po celý rok. V oborách s libovolným výběrem potravy ve zdravém lesním společenství činil obsah vlákniny v zažitině bachoru až 80 %.

Červnový vrchol příjmu potravy je rychle vystřídán postupným snižováním množství přijaté potravy, které u jelenů v období říje přejde až v téměř naprosté hladovění. Za touto překvapivou změnou v potravním chování jelenů, kdy nabídka potravy je víc než dostatečná, stojí epifyza. Její vliv tak diskrétní u laní, se uplatní plně u jelenů. Tato malá žláza pod vlivem období nejdelších dnů roku téměř zastaví produkci svých hormonů (zejména melatoninu a arginin vasotocinu). Dosavadní omezená produkce těchto hormonů, v důsledku které bylo stimulováno centrum v mezimozku vyvolávající pocit hladu, posune svůj vliv na dvě centra v mezimozku řídící pohlavní funkce, a to na centrum pro řízení tvorby spermií a na centrum pro hormonální činnost varlat. Především centrum pro řízení hormonální funkce varlat se aktivuje výrazněji. Pod jeho vlivem se přes hypofyzu (podvěsek mozkový) postupně rozvíjí hormonální aktivita varlat. Varletní hormony tak ovlivní chování jelenů. Jeleni mění svá stávaniště, začínají se toulat, stále usilovněji vyhledávají laně, stávají se nevraživými vůči svým sokům.

Doprovodným jevem této změny psychiky je stále se prohlubující snižování příjmu potravy přecházející až v uvedené hladovění, doprovázené nezřídka perverzní chutí. V důsledku hladovění v říji chybí v bachoru substráty ("potrava") pro bachorové mikroorganizmy; počet bakterií říjného jelena klesá až na pětinu jarního stavu přičemž nálevníci téměř zanikají.

Na konci říje je hladina zejména těkavých mastných kyselin v krevní tekutině tak nízká, že příslušná centra v mezimozku uvedou v chod příslušné reparační mechanizmy. Dostaví se velmi intenzivní chuť k přijímání potravy pokračující až k přelomu roku, kdy intenzita příjmu potravy vrcholí. Jeleni po říji neradi opouštějí kryt a zůstávají v blízkosti paše. Kromě potravy bohaté na vlákninu konzumují i potravu bohatou na glycidy (bobule keřů, žaludy apod.), které jim umožní vytvoření tukových zásob na zimu. Má-li jelení zvěř klid, paství se i přes den. Nemá-li dostatek klidu, jak tomu bývá při intenzivním lovu prováděném zejména šoulačkou v lokalitách s předpokládanou přítomností zvěře, kdy dochází k zavětření terénu, zvěř ztrácí pocit bezpečí, zaléhá v tyčovinách zejména jedlových, ve kterých má vizuální přehled o bezpečnostní situaci a ve kterých k utišení hladu loupe.

Počínaje nástupem nového roku se pod vlivem zvyšující se aktivity epifyzy začne snižovat intenzita příjmu potravy. Nastoupí i regresivní změny ve stavbě předžaludků, zejména bachoru. U jelení zvěře v daleko větší míře než u zvěře srnčí dochází ke zmenšování náplně bachoru potravou (z původních průměrných 25 l až na 13 l), k početní i velikostní redukci bachorových papil a k redukci počtu mikroorganizmů. I toto všechno se podílí na snížené intenzitě příjmu potravy jakožto důsledku sezónních vlivů a nepochybně tzv. vnitřního časovače.

S intenzitou příjmu potravy je přímo spojeno i vytváření energetických zásob v podobě tuku (běli) a to především v podkoží, méně již v podobě strukturálního tuku kolem některých orgánů v útrobách. Ukládání tuku u jelení zvěře má dva vrcholy. První je lokalizován do měsíce srpna a přímo souvisí se zvýšenou intenzitou příjmu potravy bohaté na snadno stravitelné rostliny s vysokým obsahem glycidů, bílkovin a zejména vlákniny trav a bylin, které umožní rychlé pomnožení celulolytických mikroorganizmů. Ruku v ruce jde s těmito změnami i rychlá rekonstrukce především bachoru, změněného zimní regresí jeho sliznice. I u jelení zvěře je vrchol vytvoření tukových dep opožděn oproti vrcholu příjmu potravy, a to o dva měsíce do měsíce srpna. Oproti srnčí zvěři je doba vrcholení ukládání tuku kratší téměř o 1,5 měsíce proto, že játra jsou oproti velikosti těla poměrně malá, přičemž zpracovávají menší kvantum živin. V průběhu srpna však dochází ke dramatickému poklesu tukových zásob u jelenů. Je zde nepochybná souvislost s poklesem intenzity příjmu potravy. Zvýšená pohybová aktivita jelenů a jejich vyšší psychická vzrušivost v období říje je doprovázena rovněž zvýšeným vylučováním adrenalinu, který přivodí štěpení tuku v tukových depech. Uvolněná energie v podobě volných (neesterifikovaných) mastných kyselin je však nad rámec energetické potřeby organizmu. Nespotřebovaná energie je ukládána do jater. Přijímá-li organizmus s potravou dostatek bílkovin, v játrech dojde ke sloučení nadbytečného tuku s bílkovinami potravy na lipoproteiny. Takto vzniklé sloučeniny jsou pak transportovány zpět do tukových skladů. Hromadění lipidů v jaterních buňkách omezuje metabolickou aktivitu jaterních buněk a při větším nahromadění tuků v jaterních buňkách dochází až k jejich poškozování; dochází ke ztukovatění jater (steatóze). I když je steatóza jater proces vratný (reverzibilní), v rozvinutém stupni může vést až k selhání jater a k uhynutí.

Druhý vrchol v množství deponovaného tuku se téměř kryje s druhým vrcholem příjmu potravy na přechodu prosince v leden. Poté následuje postupné snižovaní příjmu potravy následované i poklesem tukových zásob až do měsíce března, kdy je množství depotního tuku minimální.

Intenzita látkového metabolizmu má u obou cervidů shodný průběh, je však u srnčí zvěře intenzivnější. To má nepochybnou souvislost s vyšší energetickou potřebností srnčí zvěře. Vrcholu intenzity nabývá metabolizmus u obou druhů na vrcholu jara (květen-červen). Tento vrchol látkové přeměny je v nezpochybnitelné souvislosti s mechanizmy, o kterých bylo již hovořeno na začátku. Chceme-li přijmout účelové vysvětlení, děje se tak proto, aby došlo k obnově sil ztracených v energeticky náročném období roku a k vytvoření podmínek v organizmu k úspěšné reprodukci druhu. Od vrcholu jara látková přeměna postupně klesá až do konce února, kdy nastane její renezance.

Z předchozího dlouhého výkladu o průběhu příjmu potravy, vytváření energetických zásob a o průběhu metabolizmu během celého roku a jejich porovnání mezi srnčí zvěří a zvěří jelení je možné vyvodit užitečné závěry pro celoroční přikrmování především jelení zvěře, které respektuje její fyziologické potřeby. O přikrmování srnčí zvěře bylo totiž již nesčetněkrát pojednáváno na stránkách tohoto časopisu. Není nutné se tedy k němu znovu vracet.

U jelení zvěře se však vytváří ve výživě nová a ne právě příznivá situace. Většina honiteb s jelení zvěří nesplňuje z celé řady hledisek potravní nároky jelení zvěře. Svědectvím této skutečnosti jsou značné škody na lesních porostech. Náprava tohoto stavu není snadná, především není rychlá tak, jak by bylo třeba a někdy není ani dostatek dobré vůle. Nezbývá proto nic prospěšnějšího, než po dobu celého roku věnovat racionálnímu přikrmování jelení zvěře mnohem více sil.

V režimu přikrmování musí platit zásada, že zavedením nového druhu krmiva je nezbytné přejít na potřebnou denní dávku minimálně během 14 dnů, neboť tato doba je potřebná k adaptaci bachorových mikroorganizmů na nový substrát.

V přechodném období zimy v jaro (březen-duben) je vhodné přikrmovat trochu bílkovinné směsi vzhledem k plným laním a parožícím jelenům. Tam, kde je nízká úživnost prostředí, je důležité dát zvěři k dispozici kvalitní senáž jako prevenci okusu listnáčů. Vysoké dávky bílkovinných směsí jsou nevhodné vzhledem k nízkému počtu proteolytických bakterií v bachoru. Od měsíce května je naprosto nežádoucí přikrmování jadrnými (glycidovými) krmivy ani krmivy ve formě briket, neboť tato tukotvorná krmiva jsou výchozím materiálem pro vytváření zbytečně velkých tukových depozit v těle jelenů před prvními známkami blížící se říje již na začátku srpna. Z těchto tukových dep se během předříjového období, kdy se podstatně zmenšuje intenzita příjmu potravy, získává energie, jejíž přebytečná část se deponuje v játrech, v nichž pak vyvolává ztučnění (steatózu). Vznikající steatóza je o to masivnější, o co je předříjové nashromáždění tuku rozsáhlejší. Ztučnění jater u jelenů v říji je běžný jev, který podle svého rozsahu více nebo méně zatěžuje metabolizmus jedince; ojediněle vede u jelenů k uhnutí.

Nezkrmování tukotvorných krmiv jeleny již 3 měsíce před říjí je opatření zcela oprávněné a analogické s prevencí steatózy u vysoce užitkových plemenic skotu, neboť je vážným onemocněním těch nejlepších plemenic. Zkušení chovatelé nezkrmují těmto plemenicím 6 týdnů před porodem (při tzv. zaprahnutí) a 6 týdnů po porodu energeticky bohatá krmiva, pouze lehce stravitelná nízkokalorická krmiva. Součástí této prevence je i podávání speciálně upravených léčiv, jejichž součástí je aminokyselina methionin, která má výrazný ochranný účinek na játra. Proto by stálo za pokus dát jelenům v období kolem říje k dispozici omezené množství bílkovinné směsi s vyšším obsahem této aminokyseliny.

Vzhledem k malé schopnosti jelenů vybavit se na zimu dostatečným množstvím zásobní energie, je nezbytné poskytnout jim ihned po říji dostatek glycidového krmiva spolu s nejkvalitnějším senem nebo nejkvalitnější siláží nebo letninou. Bylo by žádoucí, aby tato krmiva měla minimální stravitelnost 60 % a v sušině alespoň 17 MJ/kg. Toto množství energie je vzhledem úživnosti většiny honiteb s jelení zvěří nezbytným požadavkem, neboť málokde má zvěř přirozený zdroj krmné dávky v této výši. Takovéto krmen í musí pozvolna skončit kolem vánoc, neboť pozvolna nastávají regresívní změny na sliznici bachoru a postupně se snižuje počet mikroorganizmů v bachorové šťávě.

Základním předpokladem snížení škod na lesních porostech je péče o jelení zvěř založená na nových poznatcích o výživě. Takováto péče je zároveň opatřením umožňujícím přirozenou obnovu lesa bez nákladných biotechnických zásahů. Musí však jít ruku v ruce s vytvářením dostatku pastevních možností (dostatek luk, okusových dřevin a bylin) v blízkosti stávanišť zvěře. V zahraničí máme dostatek poučných příkladů (Švýcarsko, Rakousko).

Zcela nepochopitelný, zarážející a vysloveně škodlivý je názor některých správců lesního majetku, že přikrmování zvěře v období strádání je chovatelsky škodlivým opatřením, které působí proti přirozené selekci. Selekce hladem a strádáním je prý účinnější a rozhodně objektivnější než selekce olovem. Je těžko říct, má-li tato argumentace zastřít snahu o ušetření nákladů za přikrmovaní nebo je-li tento názor součástí vyhubení jelení zvěře. V každém případě je to názor krajně primitivní a zavádějící, s e kterým nelze souhlasit.

Jaroslav HINTNAUS