Park chce pomoci rozvoji hor

Vrchlabí Krkonoše se Sněžkou patří k nejatraktivnějším územím republiky a pro Hradecký kraj jsou bonbónkem regionální turistické nabídky. Jsou také místem střetu státní ochrany přírody s obcemi a podnikateli, kteří chtějí vylepšovat podmínky pro život lidí nebo rozšiřovat nabídku pro turisty. Ředitel Správy Krkonošského národního parku Jiří Novák však tvrdí, že konfliktů je méně, než by se čekalo, a správa parku má podobný zájem na rozvoji Krkonoš jako tamní obce. Jen chce chránit některá cenná místa stejně, jak to dělají ochránci i v jiných evropských horách.

Nedávná studie o vlivu stavby na životní prostředí ukázala, že výstavba nové lanovky až na vrchol Sněžky je vůči přírodě tou nejšetrnější variantou. Proč je správa parku stále proti?

Správa zastává stejný názor od roku 1994, kdy své závěry předložila první expertní komise, jež posuzovala možný vliv výstavby. Pořád si myslíme, že bude stačit, když se nová lanovka postaví jen na Růžohorky. Odtud dolů povede sjezdová dráha. Z Růžohorek pak turisté mohou dojít několik set metrů pěšky ke stanici na Růžové hoře a pak starou lanovkou na vrchol.

Stará lanovka může sloužit ještě mnoho let. Podle expertízy drážního úřadu lze běžnou údržbou měnit sloupy, lana, motor i převodovku. Nová výstavba by znamenala velký zásah do přírody, proto ji nechceme. Stále nejsem přesvědčen o její výhodnosti. Rád bych například viděl podklady k argumentu, že provoz nové lanovky bude ekonomicky výhodnější, než provoz staré. Vždyť přepravní kapacity jsou stejné.

My jsme například souhlasili s odlesněním osmi hektarů lesa pro plánovanou sjezdovku, i když víme, že je to velký zásah do přírody. Ale chtěli jsme podpořit sportovní aktivity v této oblasti. Na druhou stranu posunutí nástupní stanice do centra Pece bude příznivé pro Růžový důl, kde stojí dnešní stanice. V této oblasti ubude turistů a tím se sníží nebezpečí negativních vlivů. Jsou tam cenné lokality se vzácnými rostlinami a sníží se také nebezpečí eroze.

Někteří lidé v Krkonoších si myslí, že bráníte rozvoji celé oblasti a chcete ji spíše zakonzervovat.

To určitě nechceme. Podílíme se na různých aktivitách, které rozvoj oblasti podporují. Například se Sdružením krkonošských měst a obcí spolupracujeme na analýze a strategii rozvoje Krkonoš. Ale jsme především vázáni zákonem o ochraně přírody a ten určuje, co je možné v jednotlivých lokalitách Krkonoš dělat, a co ne. Nesnažíme se přírodu chránit jen zákazy a příkazy. Věnovali jsme velké úsilí budování vycházkových tras, které vedou kolem zajímavých přírodních útvarů, ale také kolem obcí. Na trasách jsou lavičky, tábořiště i s ohništěm, dětská hřiště. Tak vznikly trasy například v Labském dole, v údolí Bílého Labe, kolem Mumlavy a Janských Lázní. Teď budujeme vycházkovou trasu kolem Pece pod Sněžkou a uvažujeme o Rokytnici. V odpočinkových místech jsou i schránky s anketními dotazy, v nichž se snažíme zjistit, o co mají návštěvníci zájem. Snažíme se nenásilným způsobem dovést návštěvníka tam, kde něco uvidí, kde mu to vysvětlíme, popíšeme. Je to jiná forma regulace návštěvnosti.

Dnes už lidé často jezdí například do Alp, kde je mnoho lanovek a vleků, a zdá se, že tamní ochránci jsou podstatně benevolentnější než v českých horách. Mají tam také tak přísnou ochranu přírody?

Alpy nelze srovnávat s Krkonošemi, ať už velikostí a rozlohou, ale i typem pohoří. Krkonoše jsou podstatně starší a podobných horstev není v Evropě mnoho. Také v Alpách jsou oblasti, a někdy hodně rozlehlé, kde se nesmí lyžovat. V Krkonoších už v dávné minulosti bydleli a podnikali lidé a také se tam lyžovalo to samozřejmě bereme v úvahu. Ale nelze celé hory využít jen pro sportování. Areálů, kde se vždy lyžovalo a stále se lyžuje, je v Krkonoších dost.

Jakým způsobem poškozují návštěvníci v Krkonoších přírodu? Lze nalézt místa, kde je vliv lidí prokazatelný?

V minulosti byla hodně ovlivněna Sněžka, protože tam nebyly v pořádku cesty a lidé chodili, kudy chtěli. V některých místech vyšlapali koridor široký třicet až čtyřicet metrů. Teď jsou tam nové chodníky a schody a návštěvníci nemají důvod vyhledávat jiné cesty. V posledních dvaceti letech nebyly mnohé vysokohorské chodníky v dobrém stavu, ale teď se to výrazně změnilo. V posledních čtyřech letech jsme do jejich oprav vložili asi 25 milionů korun a změna k lepšímu je patrná na první pohled. Myslím si, že to návštěvníci oceňují.

Jako šéf správy parku máte velký vliv na to, co se bude v Krkonoších stavět. Přitom Krkonoše lákají hodně bohatých investorů. Není nebezpečí, že neměříte všem stejným metrem?

Máme několik dokumentů, kterými se při naší práci řídíme. Jsou to například zákon o ochraně přírody a plán péče národního parku. Jsou to pravidla, která jasně říkají, kde a co je povoleno, případně za jakých podmínek. Například o hospodaření ve 3. zóně se říká, že by mělo sloužit rozvoji a zlepšení turistického ruchu. Tak se snažíme podnikatelské aktivity směrovat právě tam. Se všemi aktivitami ale nesouhlasíme. Pokud rozhodneme, a někomu se to nelíbí, vždy má možnost se odvolat k vyšší instanci. To je vlastně náš kontrolní mechanizmus.

Máte nějakou vizi, jak budou či jak by měly Krkonoše v budoucnu vypadat? Měl by to být ostrůvek krásné přírody bez lidí, nebo místo s co největší nabídkou sportu a rekreačních služeb?

Chceme, aby se zejména rozvíjelo pět nejvýznačnějších středisek Harrachov, Rokytnice, Špindlerův Mlýn, Janské Lázně a Pec pod Sněžkou. Tam by se měla soustřeďovat hlavní rekreační aktivita a měly by se tam zlepšovat služby pro zimní i letní rekreaci. Doprava ve střediscích by měla být jednotná, to znamená, že by se turisté přepravovali skibusy z centrálních parkovišť. A také věřím, že návštěvníci budou čím dál ukázněnější.

Říkáte, že podporujete rozvoj služeb, ale to jsou většinou investice, které jsou často spojeny se zásahy do krajiny. Jak to myslíte?

Je pravda, že rozvoj dopravní infrastruktury a sportovních aktivit znamená často rozsáhlou výstavbu, ale jen uvnitř měst a obcí. Ty by měl podchytit územní plán. Parku by se to nemělo dotknout. Například vloni se dohodli majitelé významných skiareálů se starosty a správou parku na údržbě krkonošské lyžařské magistrály z Harrachova až po Malou Úpu. To byl první krok k tomu, aby skiareály, které vydělávají, dávaly peníze i na nevýdělečné aktivity, jež rozšiřují sportovní aktivity a návštěvníci je ocení.

Kolik návštěvníků může Krkonoše ročně navštívit, aby to bylo únosné pro přírodu?

Počet návštěvníků asi těžko ovlivníme. To závisí na různých okolnostech, na počasí i módních vlnách. Před rokem 1990 se uvádělo, že Krkonoše ročně navštíví tak 8 až 10 milionů lidí, v současné době je to pět až šest milionů. Optimální by bylo asi nynější množství. Určité limity rozvoje území by měl stanovit nový územní plán Krkonoš. Jeho zpracování však musí zadat kraj. Územní plán by měl určit limity ubytovacích kapacit, které by se měly dodržovat. Pokud se dodržovat nebudou, porostou s lůžky i nároky na počet vleků a sjezdovek, a to pro přírodu nebude dobré.

Jaký byl největší střet mezi ochranou přírody a jinými zájmy?

Zřejmě to byl případ letního provozu lanovky na Lysou horu. Provozovatel chtěl navzdory původním podmínkám, aby lanovka fungovala i v létě, my jsme s tím nesouhlasili. Odvolací orgán, který spor posuzoval, nám dal za pravdu. Důvody byly jednoznačné. Horní stanice lanovky je totiž umístěna v první, tedy nejpřísněji chráněné zóně. Provozovateli jsme zase vyšli vstříc tím, že jsme souhlasili s umělým zasněžováním na hřebeni, aby se v této části kopce prodloužilo období lyžování.

Co se vám ve vaší funkci povedlo, na co jste nejvíce hrdý?

Za úspěch považuji to, že s pomocí holandské nadace FACE, která v letech 1992 až 2000 přispěla na obnovu lesa 380 miliony korun, se skutečně podařilo narušené ekosystémy v Krkonoších obnovit. Pomohla tomu změněná skladba dřevin, v porostech je nyní více listnáčů a jedlí.

Druhým úspěchem pro mne je změna systému práce terénní služby. Jejím posláním už není zakazovat a přikazovat, ale vysvětlovat a být v užším kontaktu s návštěvníky. S tím souvisí i budování vycházkových tras a úkrytů pro turisty. Podařilo se také obnovit mnoho vysokohorských chodníků, které byly značně zanedbané.

Co vás naopak trápí?

Mrzí mne, že se ve státním rozpočtu nenašly peníze na opravu povodňových škod. Například jen z poslední povodně dosáhly škody 12 milionů korun. Ministerstvo životního prostředí nám ihned uvolnilo 5 milionů korun na nejnutnější opravy, to bylo dobré, ale tím to skončilo.

Ostatní škody musíme napravovat z vlastních zdrojů, takže bereme z peněz, které jsou určeny na ostatní naši činnost.