NEZNALOST NEBO ÚMYSL?

Pročítám diskusní články, zejména rozhovor ve Světě myslivosti č. 7/2000 s Ing. Olivou, který považuji za nejdůležitější (za generálním ředitelem stojí velká moc LČR). Všichni hovoří, kromě jiného, zejména o rovnováze v přírodě. Také různí “ochránci” a dokonce i orgány ochrany přírody se zaklínají rovnováhou v přírodě. Novou módou je “konzervátorství” její živočišné složky, vyznačující se diskusemi a nyní již i snahami o reintrodukci původní fauny, zejména velkých predátorů, zpět do současné přírody. Ta jim však bude v dnešním umělém stavu trochu “těsná”.

Mnoho argumentů v článku pana generálního ředitele zní zcela logicky. Také argumenty o rovnováze v přírodě. To vše ale jen do té doby, než rovnováhu v přírodě začneme hledat. Než začneme hledat druhou stranu “vah”. Jestliže na jedné straně těchto vah máme původní faunu, na druhou stranu musíme položit původní flóru! Není zcela jasné v průběhu vývoje země, která zvěř je vlastně tou “původní”. Opravdu je (?) onou zvěří myšlena velká zvěř a velké šelmy žijící na počátku holocénu před přibližně 8000 lety. Postupným žďářením lesů docházelo k odlesnění krajiny a ústupu velké zvěře a velkých šelem. Rozdrobením pozemků v průběhu dalšího historického vývoje po pozemkové reformě a stanovením minimálních výměr honiteb došlo k vytvoření přírodních i zákonem daných podmínek, které umožnily vývoj drobné zvěře. Velká zvěř ustoupila do méně přístupných hor, kde zůstaly zachovány souvislé lesní porosty.

Nově nastupující kapitalismus a zejména technická revoluce s sebou přinesly nejen Marxe a Engelse, ale také požadavky na rovné dřevo pro začínající průmysl. Začaly tak vznikat “dřevoplantáže” jehličnatých monokultur, které jsou na většině našeho území dodnes. Mluvíme-li však o rovnováze v přírodě, chtějme k původní fauně i původní porosty! Potom teprve dosáhneme opravdovou rovnováhu v přírodě. Pro původní zvěř, původní životní podmínky! Pak bude fungovat příroda i přirozená samoregulace. Jak jistě dávno lesní “plantážníci” pochopili, nelze se vrátit k původním porostům. Když pro nic jiného tak proto, že společnost na to jednoduše nemá a nemůže být bez rovného dřeva pro průmysl. K ústupkům od “čistých” jehličnatých monokultur lesníky přinutily až časté kalamity způsobené škůdci, větrem atd.

V posledních padesáti letech došlo, zejména pod tlakem zemědělců, k úplné změně krajiny. K rozsáhlým jehličnatým monokulturním porostům (např. na Českomoravské vysočině) tak přibyla zemědělci “přetvořená” pole do podoby stepí a vznikla lesostepní krajina se všemi důsledky. S vodní a větrnou erozí, ale i s nízkým limitem úživnosti, zejména v zimních měsících. Úživnost v jehličnatých lesních komplexech je v zimě prakticky nulová a úmrtnost zvěře bez pomoci člověka vysoká. Zvěř přežívá na okrajích lesů, kde má určitou možnost “stravovat se” u sousedů. Je-li toto cílem LČR, pak se spolu s vysokým nájmem a s pomocí horší zimy dočkáme prázdných lesů. To bude “rovnováha v přírodě”? Domnívat se, že za této situace funguje přírodní výběr a že ze stále polohladové zvěře vybere ještě větší hlad krásnou, silnou a geneticky kvalitní zvěř, není pravdivé. Opak potvrdily známé pokusy Vogta s kvalitním krmením geneticky kvalitní zvěře.

Opravdová rovnováha v přírodě by nastala tehdy, kdybychom na druhou misku vah proti zvěři položili (jen jako kompromisní řešení proti škodám) povinnost pěstitele lesa zakládat v lesních komplexech (např. nad 1000 ha) a následně udržovat zvěřní políčka, sázet okusové dřeviny atd. tak, aby tato opatření odlákala zvěř od nově vysázených mladých porostů. Ne proto, aby se na těchto místech soustřeďoval odstřel, přestože můžeme připustit, že kvalitně prováděný odstřel na podobných lokalitách by musel být daleko kvalitnější, než na hranici pole - les, kde, je-li tato hranice současně i hranicí honitby, “nevydrží ani pes”. Věřím, že lesníci, kteří v minulosti umožnili přežít v lesích právě zvěři spárkaté (u nás většinou srnčí) v době, kdy obecní honitby s malými výměrami (nyní tak požadovanými) byly prakticky vystříleny, se do historie nyní nezapíší “genocidou” této zvěře. Profesor Komárek nazval muflona “zvěří budoucnosti, neboť jeho chov je málo nákladný a škody v lese daleko menší, než u jiné zvěře kopytnaté”. Opravdu, porovnáme-li škody mufloní zvěře se stavem kořenových náběhů na svážnici po těžbě ... Avšak nebuďme zlomyslní.

Většina běžných nájemců honiteb, kterými jsou myslivecká sdružení, nevyžaduje vysoké stavy zvěře. Vysoké nájmy však mohou být z tohoto pohledu kontraproduktivní, chce-li nájemce z odstřelu uhradit vysoké nájemné. Běžný nájemce se rád dohodne na kompromisu - omezení počtu zvěře, nebude-li štván vidinou nejistoty dalšího nájmu, vyhnanou cenou nájemného od zahraniční konkurence pod nastrčenou figurkou ke všemu ochotného “našince”.

Budoucnost proto vidím v lepší spolupráci mezi LČR a nájemcem (mysliveckým sdružením). Jako jinde, i zde by se jistě vyplatilo věnovat část peněz do prevence škod. Ve spolupráci s nájemci, zejména mysliveckými sdruženími, která stále mají ochotnou pracovní kapacitu z řad svých členů pro potřeby lesa a k udržení optimálních stavů zvěře.

Mlčení k diskusi o tak závažných věcech, které nám vyčítá pan šéfredaktor, není podle mého názoru z nezájmu o věc, ale z šoku! Po přečtení rozhovoru s Ing. Olivou jsem dlouho lapal po dechu a do tohoto psaní jsem se musel rovněž dlouho nutit. Problém je v tom, že LČR (zatím ?) nepřipouští alternativu, kompromis, ani východisko a vidí jen jednu stranu rovnováhy - zvěř. Až ve Světě myslivosti č. 11/2000 mě Ing. Morávek osvětlením požadavků LČR z pohledu “výrobáře” přesvědčil. Nyní věřím, že je dost prostoru na to, aby došlo ke spolupráci LČR s nájemci a že naše (zatím) škodící zvěř přežije i do budoucna.

Pomohu-li tímto “zrnkem do mlýna” obměkčit tvrdý postoj LČR a přivést jejich představitele na myšlenku preventivní spolupráce s nájemci (neboť peníze opravdu nejsou všechno), budu spokojen.

Petr Prosch