Muflon v lesním prostředí

jeho soužití s vegetací a ostatními druhy spárkaté zvěře

Ing. Jiří Kamler, PhD., RNDr. Miloslav Homolka, CSc., RNDr. Petr Koubek, CSc.

Mufloní zvěř má na našem území za sebou více jak sto let relativně úspěšné existence a za tuto dobu poměrně tak dobře splynula s místním prostředím, že v mnoha honitbách to na první pohled vypadá, jako by zde mufloni byli přirozenou součástí místní fauny. Historie většiny našich mufloních chovů je ovšem poměrně krátká a svědčí o ní zápisy v kronikách mysliveckých sdružení či zbytky aklimatizačních obůrek. V každém případě jde o jeden z mála případů úspěšné introdukce, která vedla ke vzniku dlouhodobě životaschopných populací a relativně bezproblémovém soužití nového druhu se stávajícím prostředím. O prosperitě našich muflonů svědčí mimo jiné mimořádně kvalitní trofeje. Kromě produkce trofejí je na muflonech zpravidla oceňována i nenáročnost na potravu a relativně menší škody na lesní vegetaci než ty, které působí ostatní druhy spárkaté zvěře. Pro většinu myslivců jsou potom mufloni naprosto bezkonfliktním druhem, který si zaslouží jen uznání a podporu. To, že ale i chov muflonů má svoje stinné stránky si ale rychle uvědomíme při bližším nezaujatém sledování oblíbených mufloních stávanišť. Často jde o menší plochy, které mufloni pravidelně využívají a při jejich srovnání s jinými částmi honitby to vypadá, že zde zapomínají na svou potravní specializaci a výsledkem jejich pastvy je nepřehlédnutelné opakované okusování lesní vegetace do podoby bonsají. Přesto je ale muflon díky své potravní specializaci potenciálně málo problematickým druhem, jehož chov může být při řádném obhospodařování málo problematický.

Traviny jako základ mufloní potravy

Z chovatelského hlediska je nejzajímavější vlastností mufloní zvěře její schopnost spásat travní porosty, které ostatní “mlsnější” spárkatá zvěř využívá v menší míře, nebo je zcela opomíjí. Schopnost muflona efektivně zužitkovávat traviny vyplývá z jeho potravní specializace spásače. Přežvýkavci této kategorie, kam patří např. i zubr se vyvinuli později z původních primitivnějších okusovačů a během dlouhého vývoje se adaptovali na konzumaci všude hojné, ale zároveň obtížně stravitelné části potravní nabídky. Traviny se v přírodě sice nachází v téměř nevyčerpatelných zásobách, ale pro vysoký obsah vlákniny jsou pro řadu druhů býložravců obtížně využitelné z důvodu menší schopnosti takovou potravu strávit. Muflon je jediným u nás žijícím druhem zvěře této potravní specializace jeho potrava obsahuje nejvyšší podíl trav. K tomuto účelu má objemný a výrazně rozčleněný žaludek, ve které se přijatá potrava zdrží delší dobu a je důkladně trávena pomocí bachorových mikroorganismů. Všechny ostatní druhy naší spárkaté zvěře mají schopnost využívat trávy menší a jejich nároky na kvalitu potravních zdrojů jsou vyšší. Zatímco jelen a daněk, kteří patří k přechodným typům, ještě dokáží přežít na méně kvalitní potravě s vysokým podílem trav, srnec, jež se řadí k okusovačům trávy prakticky nekonzumuje.

Při výběru potravy je pro muflona důležitější množství dostupné potravy a menší požadavky má na její kvalitu. Z tohoto důvodu se mufloni chovají poměrně “přátelsky” k lesním dřevinám, které jim slouží za potravu v mnohem menší míře než jiným druhům spárkaté zvěře. V době vegetace muflonům postačuje pastva na travních porostech, které často tvoří více než 95 % jejich potravy po celé vegetační období. Trávy ovšem mufloni spásají i v zimě, zejména pokud mají přístup k zeleným ozimům, vegetaci na zamokřených místech, či loukách. Mufloni jsou rovněž schopní využít v době nouze seno průměrné či horší kvality, které až příliš často vidíme v krmelcích pro srnčí zvěř.

Po napadnutí sněhu začíná kritické období, kdy i mufloni začínají intenzivně okusovat lesní dřeviny. Na rozdíl od srnčí zvěře jsou ale schopní využívat i méně kvalitní luční seno v krmelcích.

Zima je kritickým obdobím, které rozhoduje o početnosti zvěře i škodách na lese

Potravní strategie mufloní zvěře je příznivá jak z pohledu konkurence s dalšími druhy spárkaté zvěře (u nás nežije jiný druh tohoto zaměření), tak z hlediska vlivu na vegetaci v lesním prostředí (menší podíl dřevin než jiné druhy). Bohužel ale v zimním období pravidelně dochází k přechodnému omezení potravní nabídky prostředí (vysoká sněhová pokrývka, snížená pohybová aktivita zvěře i rušení na dostupných pastevních plochách). V těchto případech mufloni z nedostatku trav přecházejí na potravu prakticky totožnou s jelenem či srncem jako jsou letorosty listnatých dřevin a kůra stromů a stávají se jejich přímým potravním konkurentem a zároveň zvyšují škody na lese. Vliv sněhové pokrývky je v tomto pohledu zásadní a zlom v potravním chování muflonů nastává již při výšce přibližně 10 cm. Pokud mufloni nemají na sněhu možnost využívat jiné zdroje potravy (krmelce), tak se jejich potravní nika silně překrývá s ostatními druhy spárkaté zvěře bez ohledu na jejich rozdílné potravní specializace. Poměrně krátké období, kdy napadne sníh, tak může výrazně ovlivnit výsledky mysliveckého hospodaření včetně škod na lese. Zatímco v létě jsou zdroje potravy pro mufloní zvěř prakticky neomezené a prostředí bez viditelných následků snáší i jejich vysoké početní stavy, v zimním období může jejich pastva vegetaci až drasticky poškozovat i při relativně nízkých stavech.

Vyhlídky chovu mufloní zvěře

Chovy mufloní zvěře přinesly výrazné zvýšení atraktivity honiteb, úspěchy v produkci kvalitních trofejí a zlepšily ekonomiku mnoha obor i volných honiteb. Přes tyto úspěchy je ale muflon zároveň druhem, jehož početní stavy v minulosti často překračovaly únosné meze a přispívaly na škodách na lese. Právě zimní okus dřevin je hlavním důvodem redukce početních stavů či úplného zrušení chovů spárkaté zvěře v řadě oblastí. Je pochopitelné, že muflon jako nepůvodní druh přichází první na řadu a zejména v chráněných oblastech je jeho další chov obtížně obhajitelný. Je proto téměř jisté, že časy, kdy lesy na Pálavě či v Podyjí byly rájem muflonů se již nevrátí. Přesto u nás ale zůstává množství honiteb, kde se mufloni mohou dobře uplatnit. Jejich chov by mohl dobře a bez negativních následků prosperovat v rozčleněných světlých lesích s pasekami a s dostatkem travních porostů v okolí. Ani v optimálních podmínkách ale nesmíme zapomenout na skutečnost, že chov mufloní zvěře spolu s dalšími druhy spárkaté zvěře zvyšuje celkové zatížení prostředí a nese sebou řadu problémů. Nejméně problematický je společný chov se srnčí zvěří, se kterou si nejméně konkuruje. Pokud se na jedné lokalitě vyskytují další druhy spárkaté zvěře jsou již konflikty s lesním hospodářstvím dost pravděpodobné. V každém případě je nutnou podmínkou zvládnutého chovu, dokonalá znalost biologie muflona, jeho potravních nároků, úživnosti daného prostředí a především ochota všechny tyto poznatky akceptovat v konkrétní honitbě. Mufloni se zejména v zimním období sdružují do větších skupin a často se zdržují na poměrně malém území, pokud zde nejsou nadměrně rušeni. Tuto vlastnost je možné využít, na vhodném území zajistit zvěři klid a intenzivně ji zde přikrmovat. Samozřejmě je třeba počítat s výraznými lokálními škodami, ale ohrožené porosty je možné na malé ploše intenzivně chránit. Pro efektivní přikrmování mufloní zvěře není nutno ve větší míře nakupovat drahá jadrná krmiva a zejména ve druhé polovině zimy plně stačí předkládat v dostatečném objemu seno průměrné jakosti. Pokud muflonům zajistíme klid na oblíbeném stávaništi a dostatek objemné potravy můžeme očekávat, že se nám odmění minimálními škodami na lese a dobrými trofejemi. Výrazné zmenšení areálu jelení zvěře v posledních letech pak skýtá určitou možnost rozšíření chovu muflonů do oblastí, kde se dnes vyskytuje pouze srnčí zvěř.

Složení potravy muflona (% objemu hlavních složek) v lesním prostředí Drahanské vrchoviny během roku. V období se sněhovou pokrývkou se silně zvyšuje konzumace jehličí a letorostů listnatých dřevin.

Podíl travin, dřevin (listnaté a jehličnaté) a ostatních složek v potravě srnce, jelena a muflona v lesním prostředí v zimě (leden až březen) a létě (červen až září). Okus dřevin je v zimě pravidelně hlavní složkou potravy srnce, zatímco u jelena a muflona se jejich podíl zvyšuje v závislosti na sněhové pokrývce a možnostech nalézt jinou potravu v krmelcích či travnatých plochách.

Jak obhájit existenci muflonů v pronajaté honitbě?

Tento problém řeší řada uživatelů pronajatých honiteb, kde vlastníci pozemků nesouhlasí s nadměrnými škodami a požadují razantní snížení stavů či zrušení chovu muflona. Zastánci muflonů v těchto případech tahají za výrazně kratší konec provazu a obhajují prakticky neobhajitelné.

Bukové bonsaje jako výsledek dlouhodobého okusu mufloní zvěře na jejím oblíbeném stávaništi. Silně ohrožené porosty na malých plochách je ovšem možno účinně chránit

Pádným argumentem proti chovu mufloní zvěře je její nepůvodnost na našem území, která byla v minulosti předmětem vášnivých debat. V této souvislosti bychom chtěli zájemce o chov mufloní zvěře varovat před zpochybňováním její nepůvodnosti pomocí argumentů, které se objevují ve starší literatuře (např. nejasné kosterní pozůstatky “muflonů” u nás, opětovné rozšíření druhu vyhubeného pravěkými lovci apod.). Tím jen ukazujeme základní neznalosti o tomto druhu. Přestože je zoologické zařazení muflona složité, základní otázky již byly vysvětleny. Připomínáme, že u nás žijící mufloni se nedají zaměňovat s druhy ovcí, které v prehistorických dobách obývaly střední Evropu, kde se žádný druh divoké ovce nevyskytuje již nejméně 50 tis. let. Archeologové přesvědčivě dokázali, že naši mufloni pocházející z Korsiky, nepatří k původní fauně ani na tomto ostrově. Byli sem dovezeni neolitickými pastevci už jako domestikované ovce přibližně před 5 tis. lety. Část populace postupně zdivočela a začala se zde volně rozmnožovat. Po několika tisících let dala základ i našim chovům mufloní zvěře. Tyto závěry podporují i analýzy DNA, které neprokázaly rozdíly mezi muflony a domácími ovcemi. Mufloní zvěř je tedy v našich honitbách nepůvodním druhem a potomkem domestikovaných ovcí, vzniklých křížením několika druhů či podruhů ovcí divokých.

Na základě těchto skutečností je zřejmé, že přes dosavadní úspěchy chovů mufloní zvěře u nás je zřetelná hranice mezi muflony a našimi původními druhy zvěře (nepopiratelná kulturní hodnota jejíž zachování je v zájmu společnosti). Zastánce chovu muflonů bude proto jen těžko hledat argumenty jak obhájit existenci muflonů v rozporu se zájmy vlastníků pozemků a ochrany přírody. Dlouhodobé výsledky sice prokázaly možnost úspěšného (i bezkonfliktního) chovu mufloní zvěře v našich honitbách, ale to neznamená, že jejich výskyt musí být všestranně akceptován. Měli bychom proto i dbát na to, aby ani ostatní subjekty dotčené chovem mufloní zvěře (vlastníci a uživatelé pozemků, ochrana přírody) neměly jediný důvod požadovat zrušení jejich chovu.

Přestože je muflon “druhem” na jehož vzniku a rozšíření se podílel především člověk, je také zvířetem, které se úspěšně začlenilo do současného pozměněného prostředí a za více jak sto let existence prokázalo v našich honitbách značnou dávku životaschopnosti. Mufloni se stali hospodářsky významným a i ze zoologického hlediska jsou velice zajímavým druhem, který si, při troše shovívavosti, zachování v naší přírodě zaslouží. Jejich chov ve vhodných podmínkách a při řádné péči neohrožuje ani původní druhy zvěře ani nepůsobí vážné narušení stability ekosystémů. Uživatelé honiteb však musí pro další chov muflonů udělat především to, že místo zkreslování jejich skutečných stavů či prosazování jejich chovu proti vůli jiných subjektů, přesvědčí vlastníky o tom, že jejich chov může být i pro ně přínosný. Např. tím, že nájemné za honitbu s muflony bude výrazně vyšší než když bude jejich chov zrušen, že uživatel honitby bude muflony v zimním období intenzivně přikrmovat a iniciativně bránit škodám, jejichž kompenzace bude okamžitá apod. V těchto případech se dá očekávat vstřícný postoj vlastníků honebních pozemků a chov muflonů může být reálný i na větší ploše než dosud. Na závěr si dovolíme popřát muflonům dobrou pastvu po celý rok a jejich obdivovatelům hodně vytrvalosti při hledání rozumných kompromisů.