LČR: Je nutné nastolit rovnováhu mezi zvěří a lesem

Jako příloha květnového čísla Světa myslivosti byl zveřejněn výtah ze Směrnice k výkonu práva myslivosti v honitbách LČR (dále Směrnice). Protože se jedná o dokument, jehož praktické naplnění může mít zásadní dopad na budoucnost české myslivosti, požádali jsme o rozhovor na toto téma generálního ředitele Lesů České republiky, s. p., Ing. Jiřího Olivu.

J. Ř.: Mohl byste na úvod charakterizovat koncepci myslivosti u LČR?

Naše koncepce do dalších let se příliš neliší od zásad, které jsme prosazovali do dnešní doby. Současný vývoj nám však dává za pravdu v tom, že postupy jejího naplnění jsou svým způsobem limitovány, jednak současným zákonem o myslivosti, zněním nájemních smluv, atd. Proto by účinnějšímu uplatnění této koncepce do budoucna prospěla i legislativní úprava.

Kdybych měl koncepci jednoduše popsat, tak jde v první řadě o dosažení rovnovážného stavu mezi zvěří a lesním prostředím. Tyto dvě přirozené složky, které k sobě bezesporu patří, musí být v rovnováze a vzájemně se nesmí žádným způsobem existenčně ohrožovat. V praxi to rozhodně neznamená udržování vysokých kmenových stavů spárkaté zvěře a snaha o vypěstování špičkových trofejí za každou cenu. K dosažení takového výsledku musí totiž vždy existovat velmi široká základna. Je to podobné jako např. ve sportu. Když chcete, aby na vrcholu pyramidy stál vynikající jedinec, základna pyramidy musí být co nejširší. Jestliže tento princip uplatníme v myslivosti, nemůžeme pak ale mluvit o rovnováze. V tomto směru budeme prosazovat soustředění intenzivních mysliveckých chovatelských principů do oborních chovů nebo na zvláště vybraná místa, kde myslivost může být intenzivní. Základ naší myslivecké politiky spočívá v dosažení rovnováhy mezi lesem a zvěří, a to i s přihlédnutím k takovým krokům, jako je např. určitá podpora přirozených nepřátel, které spárkatá zvěř v minulosti měla.

Pokud se v lesním hospodářství snažíme přiblížit k přírodě blízkému hospodaření a máme zájem využívat co nejvíce přírodních procesů, nemůže to platit jen pro polovinu ekosystému, a to fytocenózu. I zoocenóza, v tomto případě chov zvěře, se musí řídit přírodními zákony, což je věc, která mnohým myslivcům nebude příliš po chuti. Ale i to je příroda. Proto v současnosti přichází na přetřes rovněž otázky přikrmování zvěře, např. posouzení termínu období nouze, který zákon o myslivosti přesněji nespecifikuje. Nikdo neví, zda je obdobím nouze skutečně každá zima, nebo jestli by se měl tento termín omezit na těžké podmínky, kdy však příroda může být tím nejlepším selektivním faktorem např. ve srovnání s myslivcem, puškou a dalekohledem.

Ohledně vlastního výkonu práva myslivosti bychom velice rádi kladli akcent spíše na kulturně historické hodnoty myslivosti než na kvantifikované ukazatele a výsledky při získávání trofejí ve všech honitbách. Proto vidíme jako jednu ze svých důležitých činností v oblasti myslivosti chov výjimečných druhů zvěře, bílým jelenem počínaje, přes bílého daňka, podporu chovu tetřeva hlušce, podporu kynologie, sportovního střelectví, podporu mysliveckých tradic, kultury a umění. Tím samozřejmě nemyslím barevné jeleny na porcelánových talířích, ale opravdová umělecká díla, která byla s myslivostí v historii vždy spojena.

Ještě se vrátím k rovnováze stavů zvěře a lesa. Jestliže dnes propagujeme přírodě blízké způsoby hospodaření, musí se to dít za přírodě blízkých stavů zvěře a za přírodě blízké stavy zvěře budeme považovat takové stavy, které nebudou bránit přirozené obnově listnatých dřevin a jedle bez následných ochran, vyžadujících obrovské investice do lesa a které jsou navíc v podstatě proti duchu přírodě blízkým způsobům hospodaření. Jen pro informaci bych chtěl říci, že byť došlo k poklesu těchto nákladů, stále se suma vynaložená naším podnikem na ochranu proti škodám zvěři blíží téměř 400 mil. korun ročně.

D. V.: Nyní jste v podstatě nastínil hlavní motiv vydání Směrnice. Nechali jste se při její tvorbě inspirovat zahraničím? Je známo, že v některých oblastech Německa se rovněž upouští od přikrmování a je snaha snížit početní stavy spárkaté zvěře na minimum. Do jaké míry jste spolupracovali s našimi mysliveckými odborníky, případně s kým jste konzultovali jednotlivé body Směrnice a jejich dopad?

Při tvorbě Směrnice jsme využili jednak vlastních zkušeností a jednak zkušeností ze zahraničí, konkrétně např. z Bavorska. Naše zkušenosti spočívaly, jak jsem již uvedl, ve velice obtížném naplňování základního cíle státní lesnické politiky schválené v roce 1994, tedy nastolení rovnováhy mezi zvěří a lesem. Hlavním důvodem jsou již zmíněné legislativní podmínky i omezená pozice při jednání s uživateli honiteb v důsledku desetileté platnosti nájemních smluv. Problematická jsou rovněž jednání s některými okresními úřady při stanovení normovaných stavů, nebo schvalování plánů lovu.

Druhou oblastí jsou zkušenosti ze zahraničí, kde vidíme, že názor a zájem správce honebních pozemků je dominující a státní správa mu vychází vstříc. Je to také vidět na stavu lesa. Např. Státní lesy v Bavorsku nebo v Rakousku mají kolem 70 % přirozených obnov všech dřevin včetně listnatých a jedle, což je pro nás naprosto nedostižná meta, ke které bychom se však rádi přiblížili.

Musím říci, že názor většiny českých mysliveckých odborníků je spíše voluntaristický, tzn. že úroveň myslivosti posuzují podle toho, jak jsou vysoké kmenové stavy zvěře a jakých bodových hodnot dosahují trofeje. Jsme přesvědčeni, že tato cesta není správná a důvod je pouze ten, že tito myslivečtí odborníci ve většině případů nemají za správu státního majetku odpovědnost. Domnívám se, že v případě placení nákladů z vlastní kapsy by se jejich názor velmi rychle změnil.

D. V.: Jaká je podle Vás reálnost dosažení takových stavů zvěře, které již umožní přirozenou obnovu všech dřevin bez nutnosti následné ochrany proti škodám zvěří do 31. 3. 2002? Souvisí to nějak s uzavíráním smluv na nové nájemní období?

Myslíte si, že to je nereálný cíl?

D. V.: Podle mého názoru jsme schopni prudce zredukovat početní stavy spárkaté zvěře, ale za současných podmínek řekněme i třetinové stavy zvěře budou v lese škodit, takže bychom opravdu museli v některých oblastech odstranit veškerou zvěř, a to si myslím je technicky nereálné.

Za prvé v žádném případě nemluvíme o odstranění zvěře. Kéž bychom však dosáhli třetinových stavů. Byli bychom totiž na stavech normovaných, protože například u jelení zvěře je skutečný stav bezpochyby trojnásobkem toho, co si vědomě nalháváme. Stačí se podívat na nelogičnost myslivecké statistiky. Dosažení skutečných, objektivních normovaných stavů by byl vynikající počin a vystřílení zvěře se není třeba obávat. Stačí se podívat k sousedům do Bavorska. I po dosažení přírodě blízkých stavů, za vysoké úrovně přirozené obnovy, dosahuje intenzita odstřelu srnčí zvěře až deset kusů na sto hektarů honební plochy. Přesto zvěř nevystřílí.

Za druhé je podle mého názoru začátkem neúspěchu to, když si o něčem předem řekneme, že to nepůjde. Ani já nejsem idealista, který by si myslel, že v roce 2003 u nás budeme mít stavy, které z našeho pohledu budeme nazývat stavy přírodě blízkými. Ale můžeme v roce 2003 již vidět jednoznačný trend ve vzájemné spolupráci s uživatelem honitby za účelem dosažení tohoto cíle. Naši nájemci nemusí mít panickou hrůzu před naším tlakem na snižování hranice minimální výměry honitby nebo extrémní výší nájemného. Rozhodující bude právě jejich přístup k již popsaným principům. A tento přístup budeme ve zbytku tohoto smluvního období pečlivě monitorovat.

J. Ř.: Asi by bylo dobré hovořit spíše o lokálních odlišnostech. Určitě je rozdíl mezi Krušnými horami, kde jsou porosty a půda těžce poškozené imisemi a zvěř je zde více než limitujícím faktorem obnovy, a oblastí Křivoklátska nebo Židlochovicka. Zabýváte se ve své koncepci diferenciací mysliveckého hospodaření v regionech, ve vztahu právě k poškození lesa, k úživnosti honiteb, k dosažení přirozené obnovy. Někde přirozená obnova ani není možná, protože tam nejsou dřeviny, které by ji byly schopné zajistit a musí se proto vnášet uměle. Pokud se v takových oblastech bude vyskytovat spárkatá zvěř, znamená to další náklady na chemickou ochranu, na oplocení, na individuální ochranu ...

Úživnost honitby je tím základním parametrem, který by měl lesní hospodář posuzovat. Při stanovení normovaných stavů by měla být prioritní právě úživnost honitby, eventuálně překryvy různých druhů spárkaté zvěře na jednom místě. A tady jistě bude případ od případu situace rozdílná. Umím si představit, že v případě úživných honiteb, budou kmenové stavy vyšší, jinde budou muset být naopak velmi omezené. Tou oblastí jsou třeba Krušné hory, kde se skutečně vkládají do obnovy lesa stovky milionů korun a není možno je vynakládat jenom proto, aby výsledky zničila jelení zvěř. V těchto oblastech musí být naše přístupy skutečně nekompromisní.

Víme také, že jedinou spolehlivou ochranou proti zvěři je oplocení. Mimo toho, že stojí obrovské finanční prostředky také výrazně snižuje úživnost honitby. Vyloučí z honitby plochy s buření i melioračními dřevinami, které jsou možným zdrojem potravy. Zvěř se na zbytku plochy více koncentruje a působí ještě větší škody. Je to začarovaný kruh, který rozetne jen snížení stavů.

Jiná řešení jsou iluzí, ale velmi drahou.

J. Ř.: Jaký vztah zaujmete do budoucna k režijním honitbám? Někdy se hovoří, že jde o klasický střet zájmů mezi lesníkem, vaším zaměstnancem a jeho srdcem myslivce. Jak chcete řešit to, aby vaši zaměstnanci přijali za svou filosofii dosažení rovnovážných stavů mezi lesem a zvěří, když lidská touha se přiklání spíše k tomu mít v lese zvěř a svým způsobem i přehlížet škody na lese?

Je třeba říci otevřeně, že podobné problémy, které máme s uživateli honiteb, máme s částí našeho personálu. Můžeme uplatňovat velmi významné motivační faktory, ale nejdůležitější je, že myslivost patří k předmětu činnosti LČR, je pro naše zaměstnance pracovní povinností, součástí pracovní náplně a tím i odpovědnosti, kterou můžeme vyžadovat všemi nástroji ze strany zaměstnavatele.

D. V.: Neobáváte se, že by mohla vzniknout kolize mezi výkladem Směrnice a zněním zákona o myslivosti, který uvádí, že se uživatel honitby nějakým způsobem musí v době nouze starat o zvěř právě přikrmováním? Na základě Směrnice by však z poměrně rozsáhlých území měla přikrmovací zařízení zmizet, aby se zvěř nekoncentrovala např. na místech nezajištěných kultur atp.

V technice přikrmování budeme rozhodně prosazovat zásadní změny. Zákon ukládá povinnost péče o zvěř v době nouze, ale jak jsem již řekl, nijak ji nespecifikuje. Víme, že v posledních letech, až na nějakou výjimku, jsou zimy velice mírné a zvěř během podstatné části zimy potravu v přírodě najde. Přikrmování podle dnešních zvyklostí však začíná v listopadu a končí na jaře. To rozhodně není péče o zvěř, jak bychom si ji představovali a dokonce se domníváme, že tento způsob je i chovatelsky škodlivý, protože působí proti mechanismu přirozeného výběru, který příroda sama nastavila a uplatňovala třeba pomocí predátorů, zimního období atd. Působíme proti biologickému procesu selekce, který je rozhodně objektivnější než myslivec se zbraní. Z toho důvodu chceme krmná zařízení redukovat, nekrmit v oblastech, kde by zvěř svou koncentrací působila škody. Na druhou stranu však musím říci, že krmných zařízení bude v každé honitbě dostatek na to, aby v případě skutečné nouze bylo o zvěř postaráno.

J. Ř.: Nezvýší se škody na porostech, když se zvěř nebude přikrmovat?

Nelze jen přestat v některých místech přikrmovat. Všechna opatření musí působit současně, včetně toho základního, kterým je snížení početních stavů zvěře.

J. Ř.: Názor na omezování přikrmování zvěře může narazit na negativní ohlas u laické veřejnosti, která vnímá péči o zvěř jednoznačně pozitivně a mnohdy posuzuje myslivce jenom z toho pohledu, že se starají o zvěř v zimě, tedy v době, kdy strádá.

Je věcí osvěty vysvětlit veřejnosti, jaké vztahy v lese fungují. Současné lesní hospodářství je založeno na ekosystémovém pojetí a ekosystém má dvě složky: fytocenózu a zoocenózu. Ty musí být v rovnováze a musí samočinně fungovat, stejně jako jiné přírodní procesy. Jestliže tento princip ctíme, obě složky musíme udržovat ve vyrovnaném vztahu. Ale pokud si někdo některou z nich vybere jako objekt svého zájmu, udělá z ní svého koníčka, nic proti tomu, musí však splnit dvě zásadní věci: takového koníčka provozovat na svém majetku a za své peníze. To by si měli uvědomit všichni myslivci a určitě to pochopí i laická veřejnost.

D. V.: Do jaké míry hodláte připustit diskusi s uživatelem honitby? Hovořil jste o tom, že je dobré diskutovat o myslivosti, o systému výkonu práva myslivosti mezi uživatelem a vlastníkem, ale otevřeně řečeno, ze své pozice máte de facto uživatele v hrsti a pokud s vámi nebude souhlasit a spolupracovat, tak od nájemní smlouvy odstoupíte.

Myslím si, že to je jedním ze základních práv správce majetku. Jestliže má za správu majetku odpovědnost, tak musí mít také pravomoc ovlivňovat procesy, které na tom majetku probíhají. To není negativum, ale nutnost. Volba způsobu, kterým budeme pronajímat výkon práva myslivosti a s tím související podmínky, patří k základním právům správce, a je to současně nutné pro vyvážení odpovědnosti, kterou za výsledek hospodaření na státním majetku máme.

J. Ř.: Jestliže hovoříte o začátku diskuse, na jakých úrovních si ji představujete? Chcete vytvářet komise nebo nějaký stálý orgán, který by se problematikou zabýval? Dialog hodláte vést s vrcholnými mysliveckými orgány Českomoravské myslivecké jednoty nebo jinými subjekty či s odborníky? Tady příliš nezaznělo, že jde o diskusi. Směrnice byla formulována tak striktně, až vyznívá jako hrozba. Mnozí lidé to tak i pochopili a spíše se stáhli do ulity a zaujali kruhovou obranu, než že by chtěli diskutovat.

Diskuse musí probíhat na několika frontách. V první řadě musí probíhat s naším vlastním personálem, potom s mysliveckou veřejností a s odbornou lesnickou veřejností, abychom nalezli optimální řešení problému. Diskuse však bude muset probíhat rovněž s laickou veřejností, a to pro pochopení věcí, které dosud nebyly obvyklé. Nemyslím si, že Směrnice působí konfrontačně nebo výhružně. Řekl bych, že jednoznačně nastavuje určité parametry, požadavky, trend, který nájemce, pokud si chce pronajmout honitbu za účelem výkonu práva myslivosti, musí respektovat, aby se nedostával do konfliktů. Jestliže si pronajímám dům, tak se mi přece také nezdá divné, že musím přijmout požadavky vlastníka, který mi dům pronajímá, a který mi předem řekne, jak se tam mám chovat. V případě myslivosti se nám to však divné zdá. A to jenom proto, že vlastnické vztahy se v této zemi v letech 1948-1989 výrazně deformovaly. Představíme-li si vztah mezi lesem a zvěří jako určitý dynamický stav, který osciluje kolem rovnovážného stavu, pak jsme toto pomyslné kyvadlo uměle výrazně vychýlili ve prospěch zvěře. Je v naší povaze, že o návratu k normálnímu stavu budeme vášnivě diskutovat a pochopení bude pro někoho i bolestné.

D. V.: Jaká je právní vymahatelnost požadavků Směrnice v případě nedohody s uživatelem honitby?

Jsme si vědomi, že za platného zákona o myslivosti je právní vymahatelnost velice diskutabilní a znovu opakuji, že se jedná především o pochopení vzájemných stanovisek a zahájení diskuse. To je hlavní účel Směrnice. Je to pokus o navázání kontaktů, naladění na společnou strunu a Směrnice je zcela úmyslně striktně laděna proto, aby z ní vyplývala vážnost situace, protože situace skutečně vážná je. Když se podíváme na škody zvěří, jejich obtížnou vymahatelnost, obrovské náklady na ochranu proti zvěři, na opakovanou obnovu, je nad slunce jasnější, že i zde se stát bude muset chovat jako rozumný vlastník, který jistě nebude brát myslivcům právo na provozování jejich zájmu, ale dá mu jasná pravidla. Je to v souladu se zvyklostmi, které platí v EU, kde každý vlastník, v tomto případě vlastník honitby, určuje zásadní parametry mysliveckého hospodaření. V případě státního majetku musí tato pravomoc příslušet správci, protože ten má také odpovědnost. Řekl bych, že Směrnice navozuje trend, který budeme prosazovat a který bezpochyby přijde, byť by byl myslivecký zákon postaven jinak. Třeba dnešní myslivecká veřejnost přesvědčí parlament o opaku, ale pokud by se to povedlo, pak bezpochyby jen dočasně. Námi prosazované principy platí všude ve světě a budou dříve, nebo později platit i u nás.

J. Ř.: Ing. Krchov v rozhovoru uveřejněném v Lesnické práci č. 6/1999 uvedl, že posláním státního podniku je mimo

jiné zajištění mysliveckého vyžití veřejnosti. Tedy nejen

finanční efekt, ale rovněž poslání ve vztahu k veřejnosti, k zajištění využití volného času, pokud o to má veřejnost zájem. Není to poněkud v rozporu s popsaným vztahem k uživateli honitby, s tím pomyslným bičem, který se vznáší nad jeho hlavou? Nejsem si jistý, zda by poslání státního podniku nemělo spočívat také v obhospodařování stavů zvěře, které by zajišťovaly myslivecké vyžití.

Já si myslím, že myslivost není o tom, jak a kolik si kdo zastřílí. Myslivost je celá řada činností a lov je jen jednou z nich. Dalšími věcmi, kterými je možno se vyžít, je péče o zvěř, tradice, kultura, která byla s myslivostí vždy spojena. To, že jsme začali posuzovat kvalitu myslivosti podle toho, jak si kdo zastřílí, přivedlo kmenové stavy na dnešní neúnosnou výši. Je to dědictví doby nedávno minulé a k tomu bych se rozhodně nechtěl vracet. Proto necítím mezi zájmem LČR a veřejným zájmem nějaký rozpor. Jsme ochotni a připraveni poskytnout myslivecké veřejnosti pronájem našich honiteb i do budoucna s tím, že musíme společně dosáhnout přírodě blízkých stavů zvěře. Taková myslivost jistě není o množství ulovené zvěře a pokud to chápeme jinak, nehrajme si na myslivce.

J. Ř.: Položil bych otázku ještě trochu jinak. Lze myslivost, či péči o zvěř, chápat jako veřejný zájem, jehož naplnění zajišťuje státní podnik Lesy ČR? Hodně se hovoří o veřejných zájmech, o zajišťování veřejných zájmů na lesích, vydali jste Program 2000, ale tam myslivosti není věnována příliš velká pozornost.

Program 2000 jako program zajištění cílů veřejného zájmu u LČR myslivost neobsahuje, protože to je činnost, která není provozována všeobecně, věnuje se jí určitá vyhraněná, asi stotisícová skupina lidí. Je spojena s užíváním zbraně, je pro ni nutná kvalifikace. Program 2000 se týká těch funkcí, které může využívat celá společnost bez rozdílu. Nicméně nelze nepřipustit, že i myslivost patří mezi prvky veřejného zájmu a také ji tam naleznete, např. v péči o biodiverzitu.

J. Ř.: Myslivost je péčí o zvěř a zákon definuje zvěř jako národní bohatství ...

Jistě. Je však součástí nepoměrně většího bohatství, které se jmenuje les a na to nesmíme zapomínat.

Děkujeme za rozhovor

Ing. David Vaca, Ing. Jan Řezáč