HLEDÁNÍ OPTIMA BY MĚLO BÝT NAŠÍM PRVOŘADÝM CÍLEM

rozhovor s předsedou ČMMJ prof.Ing.Josefem Hromasem, CSc.

Česká myslivost prodělala v devadesátých letech řadu změn a neustále se vyvíjí. Souběžně s tím se vyvíjejí i postoje k celkovému chápání tohoto oboru. Mnohé ze současných názorů na myslivost se určitě objeví i v připravované novele zákona o myslivosti a potenciální změny, které lze z úhlu pohledu myslivců hodnotit pozitivně i negativně, bezesporu ovlivní další vývoj naší myslivosti. Na jednáních o podobě nového zákona o myslivosti a související problematice zpravidla nechybí zástupce myslivců - Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ). Proto jsme o rozhovor na výše uvedené téma požádali jejího vrcholného představitele - předsedu ČMMJ Prof. Ing. Josefa Hromase, CSc.

Jak byste z pozice předsedy největší domácí myslivecké organizace zhodnotil vývoj české myslivosti v posledních deseti letech?

ČMMJ po roce 1990 iniciovala práce nad novým zákonem o myslivosti. Do příprav jsme šli s poněkud odlišnými představami o podobě zákona ve srovnání s konečnou podobou novely, která byla schválená v roce 1992. Naše názory již tenkrát souvisely s vytvořením právní normy, která by byla prospěšná především pro přírodu a pro zvěř. Nahlížení na zvěř je právě tím středobodem, od kterého odvisí řada dnešních nedorozumění. Přitom nám nikdy nešlo o to, abychom hájili zájmy zvěře na úkor lesního hospodářství nebo zemědělství. Jsme ale přesvědčeni o tom, že zvěř je obnovitelnou složkou národního bohatství a podle toho s ní musíme hospodařit. Jednostranné potlačování početních stavů zvěře může být v určitých ohledech výhodné pro její životní prostředí, ale rozhodně není výhodné pro kvalitu zvěře. Současně však nelze zvěř udržovat v nadměrných stavech, a proto si nemyslím, že bychom měli zvěř nějakým způsobem protěžovat. Měli bychom ji chovat v optimálních stavech, což jsou stavy normované, které bychom měli dodržovat. Skutečnost, že normované stavy nejsou naplněné, však není záležitostí pouze posledního desetiletí, je to záležitost dlouhodobá. Mohli bychom se vracet do historie a zdůvodňovat, proč k tomu docházelo, ale myslím si, že to není podstata Vaší otázky. Jak jsem již uvedl, na zvěř bychom měli nahlížet jako na obnovitelné národní bohatství, které má stejný charakter jako produkty lesního hospodářství nebo zemědělské výroby, a přitom bychom neměli upřednostňovat jedno před druhým. Ekonomicky je v této chvíli samozřejmě zajímavější lesní nebo zemědělská výroba. Tento přístup k problému však znamená, že se na věc díváme jednostranně, přes peníze. Nenahlížíme na věc z dalších pohledů - z hlediska potřeb zvěře nebo s ohledem na mezinárodní smlouvy jako je třeba Bernská úmluva. Podle těchto smluv jsme povinni zachovat určitou biodiverzitu po stránce druhového spektra i početních stavů volně žijících živočichů. Otázkou by proto mělo být nalezení určitého optima mezi jednotlivými složkami přírody, ale ne na úkor něčeho nebo někoho. Ne na úkor lesa, ale také ne na úkor zvěře.

Hledání optima je středem diskusí, které v současnosti probíhají mezi vlastníky honebních pozemků a mezi jejich uživateli. Největší správce lesní půdy - státní podnik Lesy České republiky (dále LČR) - vydal před několika měsíci směrnici k výkonu práva myslivosti (dále Směrnice), která by měla ve vlastních honitbách LČR tuto problematiku řešit. Jaké stanovisko zaujímáte k této Směrnici?

Pokud jde o to, abychom dostali stavy zvěře na stavy optimální, tedy normované, tak proti Směrnici nelze nic namítat. Já však cítím v podtextu citované Směrnice něco jiného. Podle mne se jedná především o posílení vlastnických práv v tom smyslu, že vlastník honitby by měl určovat jak vysoké budou v jeho honitbě stavy zvěře, jak vysoký bude plán lovu a odstřel, jak se bude se zvěří hospodařit. V tom vidím něco neobvyklého, protože, jak jsem již uvedl, zvěř je národním bohatstvím a měl by se o ní starat stát. Jestliže se o zvěř bude starat vlastník honebních pozemků, může dojít k tomu, že mu nikdo nezabrání v tom, aby početní stavy zvěře utlumil až na minimum. Zvěř mu na jeho pozemcích totiž nebude škodit teprve tehdy, když tam žádná nebude. Zvěř se musí v přírodě něčím živit a my jí v této chvíli potravní základnu bohužel spíše zmenšujeme. V místech, kde je nejvíce potravních zdrojů, stavíme oplocenky a tam, kde oplocenky nestavíme, provádíme totální likvidaci buřeně, která je pro zvěř potravní základnou. Jestliže jsou zdroje potravy omezené, dochází ke spásání lesních dřevin v mladších věkových stupních. To ale nikdo z nás nechce. Je rovněž otázkou, zda vynakládáním velkých částek na mechanickou a chemickou ochranu proti zvěři, děláme to správné. Máme celou řadu biologických metod, jak se bránit proti škodám zvěří. Podle mého je ale nevyužíváme. S tím souvisí i otázka, kterou se Směrnice LČR rovněž snaží řešit - otázka přikrmování. Kdybychom zvěř nepřikrmovali, tak ji nebudeme mít tak kvalitní jako dnes. Je samozřejmé, že musíme vzít v úvahu vlastnosti a kvalitu krmiv, jejich časové předkládání a další související záležitosti. Nemyslím si však, že zlikvidováním krmelců pomůžeme zvěři nebo lesu.

Ze Směrnice LČR a zejména z rozhovoru s generálním ředitelem LČR Ing. Jiřím Olivou, otištěném ve Světě myslivosti č. 7, lze cítit snahu o ústup od dosavadního intenzivního mysliveckého hospodaření v řadě oblastí České republiky ...

Od intenzivního mysliveckého hospodaření se u nás ustoupilo v roce 1990, kdy tehdejší státní lesy prosadily zrušení oblastí chovu zvěře. To byl ústupek, ke kterému se však dnes LČR hlásí, avšak s tím, že se bude hospodařit v daleko menších honitbách, než se hospodařilo tehdy.

Podle mého znamená intenzivní myslivecké hospodaření z pohledu LČR hospodaření s dnešními stavy zvěře a požadavkem je snížení těchto stavů. Pak by ovšem bylo nutné změnit celý dosavadní systém hospodaření se zvěří založený na určitých chovatelských principech.

Nemyslím si, že podstata chovu zvěře spočívá pouze v chovu “olovem”. Do péče o zvěř sice skutečně do značné míry patří otázka početních stavů zvěře. Patří sem však také otázka poměru pohlaví, který máme dnes zcela špatný, otázka věkové struktury, péče o zvyšování úživnosti honiteb, krytových a klidových možností, přikrmování, ochrana před škodlivými činiteli a chorobami zvěře. Směrnice LČR však prezentuje pouze ono “olovo”.

LČR současně s vydáním Směrnice vybízejí k diskusi nad vztahem vlastníka honitby a jejího uživatele, nad stavy chované zvěře. Jako předseda ČMMJ jste se jistě jednání s LČR zúčastnil.

Ani ne. Společně jsme jednali na půdě Ministerstva zemědělství (dále MZe) o novém zákoně o myslivosti, ale k diskusi mezi ČMMJ a LČR nad Směrnicí zatím ještě nedošlo. My sice známe názory LČR a máme svá stanoviska, ale zatím jsme nad nimi nikde společně nejednali. Osobně bych diskusi uvítal, protože je vždy užitečná a rozhodně je užitečnější než vymyslet nějaký direktivní příkaz a ten tvrdě prosazovat u svých zaměstnanců, kteří se nemohou při současném nedostatku pracovních míst bránit. Těžko se někdo odváží prosazovat jiný názor, než je názor jeho zaměstnavatele.

Představy ČMMJ a vedení LČR jsou poměrně odlišné. V čem myslíte, že lze hledat kompromisní stav?

Rozhodně si myslím, že by měl být zachován státní dozor nad mysliveckým i lesnickým hospodařením. V tom bych viděl jednoznačný přínos. Neméně důležitou otázkou je nalezení hranice únosnosti škod zvěří v lesích na jedné straně a optimálních stavů zvěře na straně druhé. Musíme se na lesnictví, zemědělství a myslivost dívat z jakéhosi nadhledu, protože každá z těchto činností má v systému péče o krajinu své místo. Mrzí mne, že druhá strana vidí priority pouze v ekonomice. Protože musíme počítat s tím, že pokud budeme nějakou zvěř ve volné přírodě chtít chovat, budou vznikat určité škody. Škody však mohou vznikat rovněž na zvěři. Ty ovšem půjdou na vrub vlastníka honitby, který bude chtít mít v honitbě zvěře co nejméně a bude pro to dělat všechno možné. Jde o záležitost, na kterou musíme nahlížet ve více rovinách. Není to pouze záležitost priority lesa, musíme vidět i roli zvěře. V tom bych viděl určitý názorový posun, který by měl nastat. Když bych to měl říci nadneseně, tak nelze jen z pozice síly říkat, že les přináší peníze a zvěř nic, a proto tam nebude. Tímto způsobem to samozřejmě nikdo přímo neřekne, ale ve svém důsledku k tomu dochází.

Jaké principy prosazuje ČMMJ při jednáních o novele zákona o myslivosti a v čem se liší od názorů ostatních zainteresovaných subjektů?

Na těchto jednáních se v zásadě rozcházíme na věci, o které jsem již hovořil, tedy v názoru, že vlastník honitby by měl určovat stavy zvěře a předepisovat odstřel. Také si nemyslíme, že by myslivecký hospodář měl být poplatný vlastníkovi honitby, ale že by to měl být především zástupcem uživatele honitby a prodlouženou rukou státní správy. Další záležitostí je otázka minimální výměry honitby. Jestliže chceme zvěř skutečně chovat, nikoli ji pouze lovit, tak bychom měli mít vyšší minimální výměru honiteb, než je současná. To je další věc, se kterou se neshodujeme s vlastníky honebních pozemků. Teď nehovořím o LČR, ale o vlastnících pozemků obecně. Třetí oblastí, nad kterou se diskutuje, je chápání pojmu zvěř. My prosazujeme, že zvěř je státním bohatstvím, a měl by proto existovat státní orgán, který by se zabýval dohledem nad hospodaření se zvěří. V tomto případě by neměla být dána zcela volná ruka vlastníkovi honitby, který si podmíní její pronájem striktním dodržováním svých příkazů. Další otázkou je délka nájemního období. Současně platná desetiletá nájemní lhůta má řadu výhod, protože teprve po několika letech můžeme očekávat výsledky své chovatelské práce v honitbě. Kvalitu jakéhokoliv druhu zvěře v žádném případě nezlepšíme během roku. Myslíme si, že v zákoně o myslivosti by mělo být rovněž zakotveno opční právo. Dobrý uživatel honitby by tak měl mít přednostní právo na pronájem honitby v dalším nájemním období. To jsou základní principy, se kterými na jednání chodíme, ale na nichž jsme se zatím nedohodli.

V loňském roce byla iniciována schůzka našich největších mysliveckých organizací - ČMMJ, Asociace profesionálních myslivců, Řádu svatého Huberta a české pobočky Safari Clubu International s cílem sjednocení vzájemné spolupráce. Postupujete při jednání o přípravě nového zákona o myslivosti společně? Asociace profesionálních myslivců již před časem deklarovala přípravu vlastní verze zákona o myslivosti ...

V srpnu loňského roku jsme se se zástupci ostatních mysliveckých organizací sešli v Dobříši s představou, že v tomto ohledu společně vykročíme kupředu. Rozešli jsme se s tím, že každá organizace vypracuje své návrhy na spolupráci, nad kterými poté budeme diskutovat. Návrhy však nakonec ve stanoveném termínu vypracovala ČMMJ. Ostatním organizace své návrhy dosud nepředložily.

MZe a LČR uvádějí, že stav mezi lesem a zvěří byl dosud vychýlen ve prospěch zvěře. Domníváte se, že tomu tak skutečně je?

Nechci se ohlížet do historie, ale neubráním se tomu, protože toto vychýlení vzniklo v minulosti. Podobně jako se v lesním hospodářství před lety propagovalo pěstování smrku nebo borovice, tak se svého času z určitých důvodů zvyšovaly i stavy zvěře, zejména jelení. A tvrdím, že to nebyla myslivecká sdružení, ale především státní organizace, které umožňovaly odstřel zvěře prominentům tehdejšího režimu. Všichni tehdejší prominenti lovili ve vyhrazených a státních honitbách. Nelze hovořit o tom, že myslivci zavinili současný stav.

Myslíte si, že ono vychýlení rovnovážného stavu ve prospěch zvěře trvá i dnes?

Je faktem, že normované stavy zvěře nejsou u některých druhů zvěře splněné. Podstatné snížení početních stavů mufloní a jelení zvěře je však rovněž skutečností. Netroufám si tvrdit, že jsme na stavech normovaných. Myslím, že současné stavy spárkaté zvěře jsou vyšší.

Ing. David Vaca, PhD.,