FRANTIŠEK PELC O VÁPNĚNÍ

Přestože v 90. letech došlo k velmi výraznému poklesu znečištění ovzduší z průmyslu a energetiky, je imisní zátěž našich horských oblastí v porovnání s pohořími v blízkých západoevropských zemích stále dost vysoká. Poškození horských lesů je spojeno se změnami geobiochemických vlastností půd způsobených nadměrným vstupem acidifikujících látek, které způsobují vymývání bazických kationtů z půdního komplexu, zvýšení kyselosti a poté mobilizaci hliníku z jílových minerálů. Uvolněný hliník pak blokuje příjem nezbytných kationtů, zvláště hořčíku, kořenovým systémem. Dochází k nutriční degradaci půd. Samo lesní hospodaření v minulosti zaměřené na stejnověké smrkové kultury obnovované holosečí přispívá výrazně k acidifikaci půdy, ochuzování živin a snížení ekologické stability lesa. Strom na horách roste do mýtného věku 100 až 150 let a po tu dobu funguje jako pumpa na živiny, které v sobě koncentruje. Po odvezení kmenu na pilu se jich většina nevrací do půdy, která je tak ochuzována. Opad většiny listnatých dřevin i téměř vymizelé jedle naopak zlepšuje kondici půdy. V posledních měsících se diskutuje možnost pomoci horským lesům velkoplošným leteckým vápněním. Masivní, několik málo let trvající vápnění či jiné hnojení imisemi poškozeným lesům však s velkou pravděpodobností příliš nepomůže. Existují četná rizika, že tomu může být právě naopak. Degradace horských půd imisní zátěží a pěstováním smrkových monokultur probíhala 150 až 200 let, avšak relativně pomalu, a tomu se postupně přizpůsobovaly ekologické vazby, jakkoliv tento proces byl negativní. Masivní aplikace vápence, šoková terapie, může způsobit rozvrácení biogeochemických procesů v půdě. V oblastech se zvýšenou depozicí dusíku a nepříznivým poměrem uhlíku k dusíku v půdách, tedy ve většině našich pohoří, intenzívní vápnění podporuje zrychlenou mineralizaci humusu a paradoxně v návaznosti na to i další acidifikaci půd. Letecky aplikovaný vápenec navíc obohacuje pouze svrchní horizonty půdy. Lze tedy lesům pomoci? Vedle dalšího snižování imisí, které však asi brzy narazí na své limity, existuje zřejmě jediné, ekologicky dlouhodobě udržitelné řešení. Postupná změna druhové skladby na lesy smíšené s vysokým a někde i převažujícím zastoupením listnatých dřevin. Ty relativně sníží depozici síry a dusíku, aktivizují rozklad opadu, který je v smrkových porostech inhibován a imobilizuje bazické kationty. V nejvyšších a nejohroženějších polohách je pak racionální pěstovat rozvolněnější struktury lesa a zvážit ponechávání většího objemu dřevní hmoty podporující uzavírání živinných cyklů na místě. Vápnění by se mělo stát pouze podpůrnou součástí komplexu lesnických opatření, přičemž by měla být preferována pozemní aplikace se zapravováním do hlubších vrstev půdy. U letecké aplikace je možné zvážit snad pouze velmi extenzívní způsoby rozložené do několika desetiletí. Nesmíme zapomínat, že dochází k oteplování klimatu, které přináší rizika i pro lesy. Druhově smíšené a prostorově více diverzifikované lesy mají podstatně lepší předpoklady, jak se s tím vypořádat. Cílem samozřejmě není “vyhnat” smrk z hor, ale naopak pěstovat lesy, kde bude jeho existence co nejméně ohrožena, protože v horských lesích má nezastupitelné místo. Před lesníky, ochranáři přírody a přírodovědci se tak ještě naléhavěji objevuje výzva ke společnému postupu v ochraně a ekologicky přijatelném obhospodařování a využívání lesů, které plní řadu funkcí, jež nedokážeme plně zhodnotit.

Autor článku F. Pelc je předseda Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor a ředitel SCHKO.

Podle Hospodářských novin, redakce