Dřevařští samouci již zvládli výrobu koryt

Starousedlíci ve Volarech, kde generace jejich předků pracovaly se dřevem, postupně odkládají motorové pily a alespoň občas se vracejí k nástrojům pradědečků. Chybí jim však jejich zkušenosti a ty nyní musí znovu získat. Na víkendových Volarských slavnostech dřeva se ale mnozí návštěvníci mohli přesvědčit, že jim to jde. "Tuhle teslici mi půjčil před osmi roky kamarád železničář a už jsem mu ji nevrátil. Tak mne práce se dřevem chytla, že ji musel oželet," ukazuje sekyru v podobě motyky sedmačtyřicetiletý Karel Fürbach, který jinak strojvůdcuje šumavskou lokálku na volarské trati. Ve volném čase se učí už několik let dlabat dřevěná koryta. Zdatně mu při tom sekunduje o rok starší kamarád Zdeněk Jícha, který se živí vyrobou dřevěných plotů a sněhového značení k silnicím. Oba umějí udělat i dřevěný okap či vodovodní rouru. To předvádějí pomocí třímetrové obdoby nebozezu, která se musí nasadit pěkně na střed rovného kmene. "Jdou s ním udělat až šestimetrové roury. Ty se potom sesadí, a když jimi proudí voda, zatáhnou se do sebe tak, že neuteče pomalu ani kapka," popisuje Jícha systém šumavských vodovodních řadů minulých staletí. Správné koryto by mělo být z olšového dřeva. Kubík olše ale stojí tři tisíce korun, a tak na předváděcích akcích tesají ze smrku. "Je to pro nás zábava, takže si účtujeme jen za materiál. I tak je kvůli ceně obtížné takový výtvor prodat. Zájemci jsou většinou z Německa," říkají. Na příštích Volarských slavnostech dřeva by oba amatérští tesaři chtěli vyrukovat s novinkou - dřeváky. "Už je zkoušíme, docela se daří, ale fortel ještě chybí. A když se na nás někdo bude dívat, tak to musí oku lahodit. A dřeváčky musí padnout jako ulité, netlačit, být hebounké, nohu pohladit a klapat. To prostě není jen tak ledajaká věc. Třeba Holanďani je dělají z vrby, ale tady byl na ně tradiční materiál borovice. Ale my se to přes zimu naučíme," slibuje za oba strojvůdce Fürbach.