Zimní strakoš

Zimní strakoš

Jan RYS

Když jsem mládí zasvěcoval do tajů ptačího světa, často mě cesta svedla za poučením do zastrčených krámků pražských ptáčníků. Tady se dala vždycky zastihnout “odborná” sešlost zkušených chytačů a já se od ní dozvídal empirie o ptácích, které bych nevyčetl z žádného přírodopisu. Také si obvykle mezi sebou vyprávěli o zimních výpravách za lovem opeřenců do okolí Prahy. Někdy jsem dlouho nechápal, o jakém ptáku mluví, když si mnohý z ptáčníků stěžoval, že mu chytání kazil zimní strakoš nebo jindy zase hlaváč. Teprve časem po vysvětlení jsem se naučil rozumět ptačím přezdívkám a navždy si pamatoval, že v obou případech šlo o ťuhýka šedého, který při větší sněhové pokrývce se z hladu věnuje více lovu drobných pěvců.

Ťuhýk šedý je nejmohutnější příslušník ze svého rodu a není u nás zrovna mnoho rozšířen, tudíž ani moc znám. Největší příležitost se s ním seznámit bývá v zimě, kdy naše místní populace posilují jedinci ze severovýchodu, kteří k nám přilétají přezimovat. Svým zbarvením hábitu uniká strakoš pozornosti v černobílé mozaice krajiny a také proto, že jeví před člověkem nadmíru nedůvěřivosti. Na velkou dálku se před ním klidí, ale upozorní na sebe vlnovitým letem nízko nad zemí. Kdekoliv usedne, zaujímá hned pózu lovce. V mřížoví keře není téměř k zahlédnutí. Přispívá k tomu hlavně šedobílé opeření s černou maskou přes oči a nepravidelné uspořádání černých pruhů jak v letkách, tak i v ocase. Jen občasné zakomíhání dlouhého ocasu ukáže kde sedí. Ťuhýk šedý je vášnivý lovec a tak ve starých přírodopisech můžeme hned v prvních řádcích o něm číst, že je lupič nejhrubšího zrna. I ve svém vědeckém názvu Lanius je tím poznamenán; v překladu znamená řezník. Dnes se na něj díváme trochu jinak, když ornitologové dopodrobna prozkoumali jeho jídelníček. Nehodnotí ho záporně, ale posuďte sami. Potravu nehledá jen masitou, v hnízdním období nejčastěji loví hmyz, chrobáky, chrousty, krtonožky a spoustu jiných rovnokřídlých. Pak následují drobní hlodavci, ponejvíce hraboši polní, norníci a myšice. Samozřejmě, když se mu do lovu v trávě připlete mladý skřivan, má smůlu. Stane se jeho kořistí také, protože nezná pardon mezi ním a hrabošem. Takových úlovků však je jen malé procento. V zimní potravě u něho bylo nacházeno až 60 % malých hlodavců; neočekávaně dost semen a plodů rostlin. Vyšší sněhová vrstva ho nutí přežívat na lovu malých ptáků. Nejčastěji se specializuje na vrabce úpolníky, u zaplevelených úhorů. V “myších létech” a nadbytku ulovených hrabošů si je zavěšuje do vidliček větví křovin jako zásobu na horší časy. Málokdy mu tam dlouho ale vydrží. Slídivé oko straky je brzo odhaluje a loupí. Stračí drzost někdy jde tak daleko, že hlídkuje poblíž jeho loviště a snaží se mu kořist ukrást hned. Napínavá bývá podívaná na ťuhýka v místech, kde se pasou úpolníci na semenech lebedy a merlíku. Dlouho při nich posedává na vyvýšeném místě a čeká až ho některý jedinec přehlédne a přiletí blíže. Rychlým letem na něho zaútočí a zvláštním stranovým chvatem ho chytí do zobáku. Obyčejně s ním padne na zem, kde si ho přišlápne a v krátkosti silným stiskem zardousí. Bezvládnou kořist si odnese do křoví a za hlavu pověsí do vidličky větve. Pak po kusech z ní odtrhává maso a polyká. Není to zrovna lichotivý pohled a asi tento způsob konzumace potravy ho přivedl k latinskému názvu Lanius. Jeho počínání ale patří ke zcela přirozeným přírodním jevům a nemůžeme se pohoršovat nad jeho chováním podle lidského měřítka.