Za jeleny do brdských lesů

Dni plynuly jako voda. Blížil se konec září a s ním svátek svatého Václava. Den, který vedou v patrnosti všichni lovci snímků jelení zvěře, protože k tomuto datu se většinou váže nejrušnější období jelení říje.

KAREL HUTR

Avšak podle průběhu počasí v celém roce se může očekávaný vrchol posunout daleko dopředu nebo i opozdit. V ten čas se už vystřídali nebo právě střídají hlavní jeleni u skupinek laní a ti starší se zase začínají chovat opatrněji. Mladší a výbojnější paroháči vycítí šanci, a když jsou staříci znavení, přeberou vládu nad laněmi. Když se v tu dobu vydaří počasí, není o zážitky nouze. Loňského roku, když jsem si zrovna vzal dovolenou před pověstným Václavem, změnilo se počasí, pršelo a bylo poměrně teplo.

Když počasí nepřeje

Jeleni přes den utichli. Brzy zrána, schovaní pod šedivým pláštíkem přicházejícího jitra nebo zdržováni závojem mlhoviny, ještě doprovázeli laně na lukách a mýtinách. Většinou, než slunce prokouklo z mlh, jeleni i se svými družinami nepozorovaně vpluli do lesních úkrytů a čekali na večer. Hodiny prosezené na loveckých kazatelnách a strávené při pochůzkách v lese nepřinášely žádné výsledky. Čekal jsem, že se ochladí a zvěř bude aktivní i za světla. V takovém období si vždycky zazlívám, proč se na to nevykašlu a nejezdím raději fotografovat do obor, kde je přeci jenom větší naděje na úspěch. Zvěř je zvyklá vycházet u krmelišť. Ve volné přírodě má samozřejmě svoje místa, kde se napase a odpočívá, ale často mění čas, kdy přichází a nejčastěji mění místa, odkud a kudy za potravou přijde. Říkám si to už dlouhé roky, proč trávím hodiny a dni v lesích, abych se zrovna trefil do jeleních zvyků. Když je poznám, změní se potom počasí, nebo se zvěř přizpůsobí rušivým vlivům v okolí a vše je ztracené.

Za snímky jenom do přírody

Zalovím-li však v paměti a vzpomenu na okamžiky, kdy mi přálo štěstí a podaří se ulovit snímek plachého tvora, je mi taková "trofej" milejší, protože je z volné přírody. Těch snímků není tolik, ale s přihlédnutím k tomu, jak těžko se získávají, zase dost. S podobnými pocity bezradnosti jsem se vracel první dny loňské dovolené z lesů s jedním filmem bez jediného snímku ve fotoaparátu. Avšak jednoho večera se počasí umoudřilo - pošmourná oblaka se trhala v cáry a s příchodem šera začaly z nebe pokukovat bledé a blikající hvězdy. Po lesní pěšině jsem se hned druhého dne odpoledne přibližoval voňavým modřínovým mlazinám na vrcholu Kočky. Mírný vítr rozvlnil paseky se zralými klásky travin, které se přelévaly ve větru jako mořské vlny. Vysoké smrčiny lehce šuměly, jak v jejich korunách vítr ztrácel sílu, když se předtím s nadějí rozběhl ze strání. Po deštích les voněl podhoubím a blízkým podzimem. Vzpomínám, jak jsem tudy chodíval před lety a pozoroval ruch na říjišti dole na obrovské pasece, která je nyní jednou velkou houštinou. To jsem pokoušel štěstí v sousedním polesí a když jsem šel z čekané, sledoval jsem lačně zvěř dole pod strání, vědom si, že sem nemůžu, neboť nejsem domluvený s lesním personálem. To bylo v čase, kdy se jelení říje odehrávala na obou stranách hory. Nyní se situace díky rychle zarůstající stráni Kočky změnila. Vrátila se sem zvěř, a rád se tu toulám v jakémkoliv období. Tady je jasný důkaz toho, jak fotograf musí neustále hledat místa a zvěř a znát jejich zvyky. Ač se to nezdá, les rychle roste a mění svoji tvář. Po dlouhých letech se potom zase vracím na místa, kde jsem fotografoval ve svých počátcích. A vrchol téhle kouzelné brdské hory je toho důkazem. Je neuvěřitelné, kolik příběhů jsem tady prožil a kolik ruliček filmu nafotografoval na tak malinkém kousku naší země. Jsem tomu rád, že za humny mám takový ráj. Co by za to dali fotografové, kteří musejí dojíždět za snímky spousty kilometrů, když sám vím, jak je to se štěstím ošidné.

Cestou do údolí

Vykličkoval jsem z modříní k vysokému lesu na samém okraji strmé stráně. Zastavil jsem se, abych zrakem prozkoumal okolí posedu, jehož střecha se leskla na slunci dole pode mnou. Západní směr větru byl dobrý, nemohl mě prozradit zvěři, která zcela určitě odpočívá v obrovských houštinách pod posedem a kolem něj. Teprve tady jsem si připravil kameru s teleobjektivem a mohl vykročit do údolí po loveckém chodníčku. Stezka se klikatila mezi stromy a namodralými výčnělky slepencových skal. Sluníčko vysušilo první spadané bukové lístky, a tak jsem dával pozor, abych na ně nešlápl. Opatrně, krůček po krůčku se blížím posedu. Chvilkami se zastavuji a kontroluji zase mýtinu pode mnou. Nechci na sebe upozornit, než se dostanu na posed. Měl jsem jakési tušení, snad šestý smysl za to může, že jsem byl tak napnutý a díky tomu se choval co nejopatrněji, jak jen to šlo. Od žebříku pod posedem mě dělilo jenom pár posledních metrů, když jsem leknutím doslova ztuhnul. Z houštiny proti mně se ozval jelen. Zatroubil krátce, ale silně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo jisté, že jej od světla mýtiny dělí jen malý kousek mlází, možná jenom okrajové závěsy smrčin. Nezradím jej, když teď budu šplhat vzhůru do kazatelny? V tom se ozvala z nitra houštiny odpověď. Neváhal jsem už, protože bylo jisté, že zůstat dole je riskantnější. Po neustálém sledování okolí jsem se konečně usadil a na lavičku položil foťák.

Jeleni jsou na dosah

V okamžiku slyším, jak tělo velkého zvířete kráčí porostem v nitru tmavých smrčin a pojednou se objeví na světle černé, perlené výsady jeleního paroží. Trvalo to zlomek vteřiny, paroh se zase ztratil v zeleni a jelen kráčí okrajem smrčiny blíž hlasu soka, který mu vyhrožoval.

Pokračování za týden

Fotografie:

V jelení říji pod Kočkou.

Foto Karel Hutr