Za jeleny do brdského lesa

Čtrnácterák se náhle objevuje v úzké mezeře mezi smrčky. Zatroubí a poohlíží se po svém harému, který se mu mezitím, co se nechal svést dole k souboji, pěkně rozběhl po stráni. Ale nikterak nepospíchal.

Nenápadný sok v houštině

Smrčky husté houštiny se pojednou rozhrnuly proti jelenu a objevila se jedna lodyha mocného parohu. V houštině byl po celou dobu schovaný další jelen, aniž o sobě dal vědět. Ani teď se nesnažil vyjít na světlo. Čtrnácterák znovu zatroubil a když došel k vyčnívajícímu parohu, ležérně si do něj žďuchnul svojí zbraní, jako když si "otrkával" situaci a zjišťoval, jak je pro něho tento sok nebezpečný. Tohle naprosto výjimečné chování jelenů jsem viděl poprvé. Paroh se po několika úderech, bez většího zjevného úsilí jakéhokoliv souboje zase vnořil do houštiny a vládce stráně v Kočce se vůbec nesnažil jelena prohnat. Zdali jelena viděl on, nevím, ale já jej nepoznal. Alespoň si to myslím. Toho dne rozhodně ne. Čtrnácterák se otočil a blížil se k laním. Když byl nedaleko posedu, odkud jsem jej pozoroval, rozběhl se se skloněnou hlavou a supěl jako lokomotiva. Prohnal nejbližší laň a zase zmizel v přítmí mlaziny.

Vládce si odvádí harém do luk

Jeho přítomnost v říjné tlupě zvýšila nervozitu a laně se postupně přibližovaly houštině a jedna po druhé do ní vklouzla. Věděl jsem, že pro dnešek je konec podívané. I tahle družina se svým vládcem pospíchala s blížícím se večerem do luk pod horou. Sbalil jsem stativ a fotoaparát a těšil jsem se samozřejmě na další den. Cestou k autu mě provázela ozvěna troubících jelenů ze záběhelských luk.

Mlhavé ráno, zářivý den

Následující den jsem se probudil do zamlženého jitra. Do lesa jsem vyrazil za světla. Nad rybníky se převalovala bílá mlha a její roztřepené konce sahaly vysoko nad kotlinu a razily si cestu přes Palcíř na jedné straně a zubaté vrcholky Kočky naproti. Po loveckém chodníčku jsem tiše našlapoval a blížil se ke korytu potoka. Z houštin u potoka se ozývaly znavené hlasy jelenů po noční serenádě v lukách, jak laně zatahovali na svá denní stávaniště a paroháči je doprovázeli, aby jim byli nablízku. Sedl jsem si na posed v okraji podlouhlé zarůstající mýtiny. Vlhký a studený vzduch se nepříjemně vtíral pod kabát a chvílemi se tu jako přízrak zjevily cáry mlhy a pokryly celou světlinu bílým pláštěm. Občas ještě líně zatroubil jelen proti posedu, ale odpovědi se už nedočkal. Zvěř odpočívala. Nad lesem vesele zaskřehotal ořešník, když si v zobáku nesl ukradený ořech. Čekání zpříjemnilo hejno sýkor, které štěbetalo při hledání potravy v okolí posedu. Ani bych si nevšiml, díky drzým sýkorám, které na mě občas pokukovaly přímo z okének, že mlha pomalu ustupuje a na obloze se objevuje velký, prosvítající kotouč podzimního slunce. To už se špičky smrků rozzářily v milionech krůpějí vody, jak se o ně otřela studená mlhovina. Pojednou se otevřela obloha a zlatavý paprsek slunce zalil mýtinu a uháněl porosty až k jejímu druhému konci. Sluneční žár zachvátil nažloutlé listoví vtroušených břízek a dodal jim podoby hořících pochodní. Krásné babí léto se vyklubalo z nepříliš nadějného šedivého jitra. Protože zvěř odpočívala a mě zlákala tak závratná změna počasí, nedokázal jsem sedět už ani minutu. Vracel jsem se nazpět po chodníčku a těšil se na oblíbený travnatý palouk pod Kočkou. Už jsem viděl zlaté trsy vysokých třtin a žluté modříny poseté mikroskopickými kapkami vody. Cestou mezi ještě voňavými koberci mateřídoušek a miniaturním lesem vřesovišť kráčím do míst, která si nenechám ujít v žádném ročním období.

Dokončení za týden

Fotografie:

Tento záběr zdánlivě nesouvisí s jeleny. Lesníku ale neujde, jak je smrček sestřižen zuby zvěře. Příroda bez přemýšlení vytvořila skvostný bonsaj.

Foto Karel Hutr