Vzteklina lišek a její tlumení v ČR

Vzteklina volně žijících zvířat se začala šířit po druhé světové válce a v padesátých létech zasáhla většinu evropských zemí. Významnou úlohu při tom sehrály lišky. Jejich mimořádná vnímavost k nakažení vzteklinou a značné přemnožení zejména v pohraničních lesnatých a hornatých oblastech napomáhalo udržování nákazy a jejímu šíření na nová teritoria.

Historický vývoj

V Čechách byla první vzteklina lišky laboratorně diagnostikována v březnu 1947 v tehdejším okrese Broumov na česko-polské hranici. Ve stejném roce se vyskytly další případy v okresech Jeseník a Jindřichův Hradec. V následujícím roce 1948 již bylo registrováno 146 případů vztekliny, z čehož na lišky připadlo 106 případů (74 %). V padesátých letech význam lišek nadále narůstal a liška obecná se stala hlavním vektorem a rezervoárem vztekliny u nás i v celé Evropě.

Vzteklina domácích zvířat a hlavně psů výrazně poklesla zejména po zavedení povinného očkování psů v roce 1953. U lišek bylo naopak nadále diagnostikováno až několik set případů ročně. Nejvyšší výskyt nákazy byl po řadu let lokalizován do pohraničních oblastí západních Čech a Moravy. Ve druhé polovině šedesátých let se vzteklina rozšířila z pohraničí do vnitrozemí. Migraci nakažených lišek ze západního pohraničí nezastavila ani řeka Vltava a nové případy byly zjištěny i na východním břehu v místech přemostění a tam, kde tok v zimním období zamrzal.

V osmdesátých létech dosáhla vzteklina maximálního geografického rozšíření. S výjimkou několika okresů byla ohniska nákazy registrována na celém území ČR. Rekordní výskyt byl zaznamenán v roce v roce 1984, celkem 2232 případů, z toho 2052 bylo zjištěno u lišek. Přes určitý pokles počtu případů v dalších létech byla situace nadále nepříznivá.

Průběh a příznaky choroby

Liška obecná (Vulpes vulpes, L. 1758) je jedním z nejcitlivějších druhů k viru vztekliny. Snadno se infikuje a k jejímu nakažení postačí 5 myších infekčních dávek. Lišky dosahují v podmínkách střední Evropy vysoké populační hustoty. Nemají u nás téměř žádných přirozených nepřátel při relativním dostatku potravy. Jeden liščí pár s mláďaty obývá teritorium 0,2 - 10 km2. Mláďata, kterých bývá 4 - 6 i více, opouštějí rodiče ve věku 6 měsíců a následně vyhledávají vlastní loviště. Většina z nich (asi 3/4) zůstává v okruhu 5 km, 15 % nové populace migruje do vzdálenosti 25 km a 10 % i dále. Byly uloveni jedinci ve vzdálenosti 140 km od místa značení. Tato migrace spolu s vysokou populační hustotou jsou hlavními předpoklady šíření a udržování nákazy.

Období od nakažení do propuknutí nemoci trvá zhruba 4 - 6 týdnů. Vzteklé lišky nápadně mění své chování. Ztrácejí přirozenou plachost, přicházejí k lidským obydlím, napadají psy, drůbež a jiná domácí zvířata i za bílého dne. Postupně vykazují pohybové poruchy, labilní chůzi a ochrnutí. Následuje agonie a úhyn. Celý průběh nemoci trvá 4 - 7 dní. Nemocné lišky téměř ve 100 % vylučují slinami velké množství infekčního viru. Ten zde může být přítomen i několik dní před nástupem prvních příznaků, kdy ještě nejsou patrné změny chování. Z hlediska ohrožení člověka je toto stadium velmi nebezpečné. Nákaza se přenáší nejčastěji právě průnikem infekční sliny do čerstvé rány např. při kousnutí.

Tlumení nákazy

Snahy o potlačení či likvidaci zdrojů vztekliny sahají hluboko do historie. Většinou bylo úsilí zaměřeno na likvidaci klinicky nemocných a podezřelých zvířat, popř. na preventivní redukci hlavních vektorových druhů, později pak i na jejich preventivní očkování. Masivním rozšířením vztekliny lišek vyvstal velmi obtížný úkol - tlumení vztekliny ve volné přírodě. Většina používaných metod směřujících k potlačení nákazy se tedy zaměřovala na lišku obecnou.

Kontrolní opatření uplatňovaná u nás v šedesátých létech v souladu s trendy v okolních zemích směřovala ke snižování početních stavů lišek. Vycházelo se ze zjištění, že snížení počtu lišek na hustotu 1 liška na 500 ha může vést k přerušení kontinuálního šíření vztekliny. Za tímto účelem bylo zahájeno v roce 1969 vyplácení stokorunové prémie za každou lišku odevzdanou veterinární službě. Celá akce měla zvýšit zájem o lov a zajistit materiál k laboratornímu vyšetřování pro odhalování nových ohnisek a k upřesnění topografie a dynamiky nákazy. V roce 1977 bylo zástřelné zvýšeno na 150 korun a zároveň bylo zavedeno vykuřování nor v období vrhu mláďat dýmovnicemi. V roce 1979 se postupně přecházelo na plynování nor pomocí preparátů uvolňujících fosforovodík. Přes veškerou snahu nebyly výsledky uspokojivé. Trávení liščat plynem nebylo v souladu s etikou ani s mysliveckou tradicí a mělo jen lokální a dočasný vliv na potlačení vztekliny. Redukce početních stavů lišek dosahovaná na malých teritoriích přispívala naopak ke zvýšení migrace při opětném osídlování a znovu zavlečení nákazy. Dočasně povolené kladení strychninových návnad se také minulo účinkem. Navíc bylo neselektivní a ohrožovalo i jiné volně žijící druhy včetně člověka. V zahraničí byl zkoušen odchyt lišek s následným očkováním a vypouštěním, prováděny experimenty s hormonální a chemickou sterilizací atd. Žádným z postupů se však nedosáhlo výrazného a trvalého útlumu liščí vztekliny.

Orální vakcinace

Výrazný posun v tlumení vztekliny volně žijících zvířat přinesla orální imunizace lišek. Tato originální metoda zavedená na prahu osmdesátých let ve Švýcarsku a v Německu se později rozšířila i do dalších zemí západní a střední Evropy. Princip spočívá v podání očkovací látky ukryté v plastikové ampulce uvnitř vhodné návnady. Při konzumaci návnady a prokousnutí plastikového obalu přichází živý očkovací virus do styku se sliznicí dutiny tlamy a hltanu a navodí stav imunity.

Očkovací návnady se vykládají 2x ročně (jaro - podzim) v množství 16 - 20 dávek na km2. Kladení návnad provádějí buď myslivci manuálně, nebo se k jejich distribuci používají letadla a vrtulníky. U nás se používá tuzemská očkovací látka vyvinutá v Biovetě Ivanovice na Hané ve spolupráci s Univerzitou v Bernu. Návnadová hmota je složena z rybí moučky a tukových substancí. Navíc obsahuje biomarker (tetracyklin), který se po požití ukládá dlouhodobě v kostech, a tím lze určit procento lišek, které návnadu konzumovaly.

Projekt orální vakcinace lišek proti vzteklině byl v ČR zahájen v roce 1989 v okresech Klatovy, Domažlice a Tachov ve spolupráci s německou stranou. V průběhu dalších kampaní bylo vakcinované území postupně rozšiřováno. V roce 1993 bylo ošetřeno celé území ČR s výjimkou okresů již nákazy prostých. V dalších létech byla strategie orální vakcinace založena na dvou hlavních zásadách:

· důsledném ošetření okresů zamořených vzteklinou,

· provádění vakcinace nejméně ještě dva roky po výskytu posledního ohniska.

Většina našich myslivců má vlastní zkušenosti s pokládáním vakcinačních návnad a osobně tak napomohli ke zlepšení nákazové situace. V posledních létech se začíná i u nás více používat letecká distribuce. Letadla využívají GPS systém pro určení směru letu a letových drah. Létají v liniích dle konfigurace terénu s odskoky letových drah 500 m. Rychlost letu se pohybuje kolem 150 km/hod. a výška letu cca 150 m. Počet shazovaných dávek na km2 je obvykle 20 - 30, neboť se počítá, že část vakcín se může poškodit při dopadu na skály, stromy atp. Při tom se vynechávají vodní plochy, města, silnice a osady. Letecký shoz je sice dražší, ale mnohem účinnější. Ošetří se tak i těžko přístupné terény a vylučují se případné chyby způsobené lidským faktorem. Letadlo typu CESNA naloží přes 3000 dávek a za půl hodiny letu ošetří asi 35 km2. Ručně se pak klade vakcína jenom doplňkově v okolí měst a sídlišť, v různých parcích a na nehonebních pozemcích.

Jako další doplňková metoda může být použito kladení vakcinačních návnad k norám v období těsně před tím, než mláďata opustí noru. Tím, že již sami konzumují potravu, je lze předložením vakcíny úspěšně imunizovat. Metoda však vyžaduje znalost honitby, lokalizaci nor a přesné načasování, aby přinesla požadovaný efekt.

Od jara 1989 do podzimu 1999 bylo u nás aplikováno více než třináct milionů vakcinačních dávek.

Vývoj nákazové situace

Od zavedení orální vakcinace v roce 1989 měl výskyt vztekliny v ČR výrazně sestupnou tendenci. Již v roce 1995 poklesl celkový počet pozitivních nálezů o 88 % ve srovnání s výchozím rokem. V roce 1996 byl registrován mírný nárůst o 59 případů oproti předchozímu roku a na stejné úrovni zůstala nákaza i v roce následujícím. V roce 1998 byl naopak zaznamenán nejnižší výskyt za posledních třicet let, pouze 85 případů. Úplná eradikace nákazy se však stále nedaří. Navzdory pokračujícím vakcinačním kampaním přinesl rok 1999 opětné zvýšení celkového počtu případů. Vzteklina byla diagnostikována ve 214 případech. Volně žijící zvířata se podílela na pozitivních nálezech 97,7 %, přičemž na lišky samotné připadlo 192 případů, což představuje 89,7 % z celkem pozitivních. Dále byla vzteklina prokázána u kun (6), srnčí zvěře (4), jezevce (4), netopýra (2) a daňka (1). Z domácích zvířat se vzteklina vyskytla ve třech případech u kočky a po jednom případu bylo zaznamenáno u psa a ovce.

Navzdory k poměrně výraznému nárůstu počtu případů nedošlo k podstatnému územnímu rozšíření nákazy. Ohniska zůstávají omezena na několik dlouhodobě zamořených oblastí. V Severočeském kraji je to zejména oblast území okresů Litoměřice, Česká Lípa, Děčín a Ústí nad Labem a ve Středočeském kraji je to území na západ od Prahy. Třetí oblast koncentrace ohnisek je na hranici jižních Čech a jižní Moravy v okresech Pelhřimov, Jihlava, Jindřichův Hradec a Třebíč. Několik sporadických případů bylo zaznamenáno v okresech při jižní části moravsko - slovenské hranice. Naopak velmi příznivá je situace v západních a východních Čechách a severní Moravě, kde se nevyskytla žádná ohniska vztekliny.

Z předložených údajů zřetelně vyplývá, že vzteklina je u nás vázána téměř výhradně na volnou přírodu s hlavním vektorem - liškou. U domácích zvířat je výskyt pouze sporadický. Nesporně k tomu přispělo plošné a opakované očkování psů na celém území státu. Tato každoroční povinnost majitelů psů byla loni zakotvena i do nového veterinárního zákona a její nedodržení může být postihováno. Pravidelné očkování loveckých psů by mělo být samozřejmostí, neboť mají v přírodě ke zdrojům nákazy nejblíže, a jsou tak nejvíce ohroženi.

Plán dalšího postupu

Završení celoevropského programu, tj. úplná likvidace nákazy na kontinentu si vyžádá ještě značné úsilí i nemalé náklady. Výsledky dosažené orální vakcinací ve Švýcarsku, Itálii, Německu, Francii a Rakousku ukazují, že je to správná cesta. Také u nás bude veterinární služba pokračovat v dalších létech v plošné orální vakcinaci lišek Měla by se stále více uplatňovat vakcinace letecká, zejména v oblastech silně a opakovaně zamořených.

Na závěr je však třeba zdůraznit, že nedílnou součástí protinákazových opatření bude vždy regulace liščí populace lovem, obzvláště v ozdravených oblastech, kde se stavy lišek neúměrně zvyšují. Zde bude úloha myslivců i v budoucnosti nezastupitelná.

MVDr. OLDŘICH MATOUCH, CSc.

Tisk

Další články v kategorii Ekologie

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info