Vývoj ekologického myšlení a myslivost

Tisíciletí či staletí jsou pro lidstvo něco jako pomyslné mezníky, jejichž časové vymezení nás nutí k sebehodnocení a bilancování naší činnosti v určitém časovém rámci. Stejně tak, jak se hodnotí minulá staletí z hlediska obecné historie, lze hodnotit i vývoj vztahů člověka ke všemu živému co jej obklopuje, včetně lovné zvěře. V okamžiku, kdy se dotkneme vztahů člověka a zvěře, vstupujeme do vědecké disciplíny zvané ekologie.

V současné době se slovo ekologie velmi často užívá a především zneužívá v tak nesmyslných záměnách a souvislostech, že bude vhodné si definici ekologie připomenout přesnou citací, která zní: Ekologie je věda o vztazích mezi organizmy a jejich prostředím (HAECKEL 1866). Z uvedené definice vyplývá, že ekolog je patřičně vzdělaný pracovník, zabývající se touto disciplínou a není to například každý demonstrant proti dostavbě Temelína, jak nám to podsouvají sdělovací prostředky. Zde je vhodné připomenout, zda, diskuze mezi myslivci a ekology jsou vždy vedeny se skutečnými ekology či diletantskými samozvanci z řad pseudoochránců přírody. My si stručně připomeneme pouze vývoj vztahů člověka k lovné zvěři za "velmi krátké období" v jeho existenci, a to za uplynulých dva tisíce let.

Už na počátku našeho letopočtu člověk poznal, že zvěř (důležitá součást jeho obživy) je vázána na určitý druh prostředí a stavy zvěře lze nejen lovem, ale i přeměnou jejího životního prostoru výrazně snižovat. Navíc poznával své potravní konkurenty, což jsou všechny druhy šelem, které loví stejnou zvěř. Lze se domnívat, že člověk lovec začal "ekologicky přemýšlet", když vyhledával zvěř podle pastvin, napajedel a nelovil samičí zvěř s úmyslem zvýšit záměrně stavy určitého druhu. Vztah k šelmám byl složitější o to, že mnohé z nich člověka přímo ohrožovaly. První tisíciletí podle vztahu člověka ke zvěři lze nejvýstižněji charakterizovat jako obdobím volného lovu.

Druhé tisíciletí podle mysliveckého historika Andresky můžeme nazývat tisíciletím myslivosti, a to z několika důvodů. Vlivem vývoje lidské společnosti lov přestal být prioritou obživy a nemohl jej již volně provozovat každý člověk. Podle historických faktů vlivem nárůstu počtu obyvatel a zemědělství začal neodvratný úbytek rostlinných i živočišných druhů včetně zvěře. Člověk to poznal a chtěl stavy zvěře zachovat a jako tvor přemýšlející přemýšlel jak toho dosáhnout. Je velmi pravděpodobné, že tehdy vzniklo ono krásné slovo myslivost a myslivec, jehož obdobu v jiných jazycích nenalezneme.

Člověka donutily okolnosti "myslet" jak udržet stavy zvěře. Dejme si otázku - mysleli tito lidé ekologicky, když o ekologii v té době nic neznali? Určitě ano. Důkazem, že ekologicky mysleli jsou i v současnosti často diskutované oborní chovy zvěře. Člověk poznal vztah zvěře k biotopu, jako základ její existence a chtěl- li zvěř mít, nešel cestou domestikace a farmových chovů, ale ochránil její biotop před lesním a zemědělským hospodařením oplocením zvaným "obora". Je už nepodstatné, že budování obor bylo motivováno touhou člověka "panovníka" po lovu divoké zvěře. Podstatné je, že snaha myslivců zachovat biotopy pro zvěř nám dodnes zachovala tak cenná a málo civilizací poškozená místa, jako je Bialověžský prales, Tatranský národní park, Krkonošský národní park, Prales na Boubíně a mnoho jiných míst. Mimo jiné i pražská Stromovka vděčí za svoji existenci původní královské oboře.

Na uvedených místech se nezachovala pouze zvěř, ale i cenná společenstva, dnes již vzácných rostlinných a živočišných druhů. Vývoj lidského myšlení či vědy měl svá období temna i osvícení. Stejně tak měla myslivost své světlejší i tehdejší období, protože ji vykonávali zase jen lidé. Nechvalným důkazem mysliveckého "temna" bylo totální vyhubení některých šelem či velké pompézní štvanice na zvěř v minulých stoletích.

Dnešní názory a činnost myslivců jsou značně odlišné od minulých let vlivem růstu vzdělanosti. Vědeckou úroveň dnešní české myslivosti založili naši přední přírodovědci počínaje profesorem Komárkem a zdaleka nekonče profesorem Ašmerou. Dnes nezavíráme oči před přezvěřením a následnými škodami v lese, na poli a ostatních rostlinných a živočišných společenstev. Cíleně se řeší jak udržet druhové složení a stavy zvěře v období hospodářských a civilizačních tlaků, to vše při využívání poznatků a zákonitostí ekologie. V současnosti však můžeme jen trpce litovat rozpadu rozvíjejícího se českého mysliveckého výzkumu pro nedostatek finančních prostředků.

Většinu myslivců a přátel myslivosti dnes zajímá jak bude pokračovat dál myslivost v současných hospodářských a společenskopolitických podmínkách. Víc než padesát let jsme si kladli sugestivní otázku která zvěř přežije rok dva tisíce. Dnes máme tento časový mezník za sebou a ještě nevíme, jaký nový mezník si vytyčit pro ohrožené druhy. Dělat prognostiku do budoucna je v myslivosti velmi ošidné a kromě ekologických prognóz hrozících katastrofou celému lidstvu, konkrétnější předpovědi nemáme. Pro zajímavost nám může posloužit "prognóza" sto let stará z Rozmarova lesnického časopisu "HÁJ", a to je z doby, kterou v současnosti nazýváme "zlatý věk myslivosti". Uvedené citace jsou vybrány z článku Ing. M. Kádnera "Kultura a zvěř", (slovo kultura je zde ve významu civilizace):

"...zvěř před civilizací ustupuje a jednou ustoupí nadobro. Elektřina, pára a jiné síly zapuzují zvěř z lesů a polí. Střediska průmyslu se krajem šíří jak tisíciramenní polypi pohlcující venkov, který v nich utone se vším co v něm žilo. Přežije jen to co se přizpůsobí, některá zvěř ustupuje a jiná hledá místo vedle člověka v městech a na vesnicích. Jsou to kuny, tchoři, lasice, hranostajové, jestřábi a krahujci. Koroptev je již civilizaci přizpůsobena úplně a stejně i zajíc. Civilizaci se nepřizpůsobují jezevci, vydry, vlci, rysi a bobři (černá zvěř žije již jen v oborách). Co civilizaci lidské se nepřizpůsobí, zmizí z povrchu zemského..." K této hrozivé prognóze lze jen připomenout, že v té době ještě nevěděli nic o automobilizmu, letectví, chemickém průmyslu, rozvoji zemědělství, povrchové těžbě nerostů, zástavbě sídlišť a atomové energii.

Dnes již víme, že přizpůsobivost zvěře je nevypočitatelná a má své pevné meze, proto musí člověk najít způsob soužití se zvěří, celou přírodou a hlavě sám se sebou. Poučeni historií i současností můžeme dát jedinou prognózu, a to že třetí tisíciletí bude tisíciletím ekologické myslivosti. Prioritou myslivosti se stane zachování všech žijících druhů zvěře a jejího životního prostředí.

Dr. Ing. František LIBOSVÁR, předseda ekologické komise ČMMJ

Tisk

Další články v kategorii Ekologie

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info