Vývoj a předpokládané perspektivy české myslivosti

Při hledání odpovědí na předpokládané perspektivy každého oboru lidské činnosti je nezbytné hledat poučení v jeho historii a dosavadním vývoji.

Z tohoto hlediska má myslivost historii neobyčejně bohatou, neboť v jejích prvopočátcích byl vývoj zbraní pro lov volně žijících živočichů včetně ryb spojen se samotnou existencí a rozvojem lidské civilizace. Lovecká epocha v životě lidstva sehrála tudíž zásadní úlohu, trvala nejdéle a nelze vyloučit, že řada návyků z tohoto období se promítla do chování jedinců i celých současných společenství. Tento "lovecký atavismus" je dnešním myslivcům neprávem vyčítán, neboť se s ním setkáváme i v jiných společenských aktivitách a nejen při lovu zvěře.

Historie vývoje člověka a myslivosti je od svých prvopočátků spojena s výrobou a vývojem loveckých nástrojů a technik, z nichž mnohé přetrvaly do současnosti. Nebyli to ale myslivci kdo začal používat zbraně k ovládání sousedních rodů, kmenů a států. Výroba zbraní, sloužící zpočátku k lovu zvěře, byla postupně zneužita ve válečných událostech, což v podstatě trvá dodnes. Zřejmě i do budoucna budou odvozovány lovecké zbraně od zbraní vojenských, do jejichž vývoje jsou investovány nevyčíslitelné prostředky. Zatímco ale válečné zbraně upřednostňují přesnost založenou na rychlosti střel, jejichž hmotnost se tudíž při stejné dopadové energii může snižovat, u zbraní loveckých lze považovat za vhodnější používání zbraní se střelami pomalejšími ale těžšími, jejichž účinek je stejný, jsou však bezpečnější (mají menší dolet), neodchylují se příliš při nárazu do měkkých rostlin a zvěř po nich "předpisově" značí, barví a ani zvěřina není příliš znehodnocena. Předpokladem je ovšem i volba správných druhů střel a v neposlední řadě i kvalitní optiky, jednak pozorovací a jednak zaměřovací. Lovecká optika se ovšem i nadále zkvalitňuje např. vestavěním měřidel vzdáleností, rozlišovacími schopnostmi atp. Vývoj loveckých zbraní, střeliva i optiky je v ČR v současnosti a předpokládejme, že tomu tak bude i v budoucnu na vysoké úrovni.

Návrat k používání starých typů zbraní, jakými jsou luky a kuše, i když nyní dosahují vynikajících výsledků co do přesnosti (jsou vybaveny optikou) i dopadových energií, se v naší myslivosti nepředpokládá, zejména také proto, že jsou to zbraně tiché.

Podobně se v současnosti omezily či zakázaly mnohé dříve používané techniky sloužící k odchytu či lapání zvěře. V podstatě se k odchytu zajíců používají pouze tenata a k odchytu bažantů či koroptví podražce či vlčky, náhonce jen vzácně. Rovněž lapací zařízení na šelmy či dravce jsou v honitbách používány jen zřídkakdy, i když jejich předností je, že loví živou zvěř i v době myslivcovy nepřítomnosti. Málo se používají ty povolené (sklopce), snad pro nezbytnost jejich soustavné kontroly či poměrnou složitost jejich výroby a instalace, a už vůbec se nepoužívají ty nepovolené, z nichž některé by bylo možno používat v souladu se zákonnými předpisy, neboť zvěř bez zbytečného trýznění okamžitě zabíjely (tlučky), anebo ji chytaly živou (jestřábí koše). Jen těžko lze předpokládat rozvoj nových odchytových či lapacích zařízení a techniky, i když novodobou možností je stále ještě nedokonalá a tudíž stále diskutovaná imobilizace.

Ke starým loveckým technikám náleží i lovy pomocí zvěře, z nichž výrování je zakázáno, fretkování upadá v zapomnění pro nedostatek divokých králíků a zbývá sokolnictví, které zato nabývá na významu, ani ne tak pro množství lovené drobné zvěře jako pro zkvalitňující se vztah mezi člověkem a dravci, kteří jsou po cílevědomém odchovu znovu vraceni do přírody, aby v ní posílili různorodost naší fauny.

Tento vztah mezi člověkem-myslivcem a zvěří, jehož výsledkem by mělo být dosažení určitého rovnovážného vztahu neklesajících, ale ani nekontrolovatelně se nemnožících stavů zvěře, je také cílem současného a zřejmě i budoucího mysliveckého snažení.

Vznik myslivosti jako chápání biologických potřeb zvěře lze v našich společenských poměrech klást do středověku kdy začaly vznikat intenzívní chovy zvěře - obory a bažantnice za účelem vysokých výřadů zvěře.

Vysoké stavy zvěře ovšem někde narušovaly výsledky zemědělského a také na významu stále nabývajícího lesnického hospodaření a postupně docházelo i k redukci některých druhů zvěře (u nás např. v 18. století zvěř černá).

O chovech zvěře sledujících zejména dosahování kvalitních trofejí lze v širším měřítku hovořit teprve na přelomu 19. a 20. století - tedy poměrně nedávno. Tehdy už se ale začínala prosazovat i cílevědomá ochrana zvěře zákonnými omezeními odstřelů některých druhů apod. S postupem času bylo zřejmé, že zvěř nelze úspěšně chovat bez co nejširších znalostí jejich potřeb vycházejících ze znalosti biologie zvěře a ústících do chovatelských opatření směřujících k dosažení úměrných počtů jednotlivých druhů zvěře při jejich vysoké kvalitě a při minimu ztrát, které bude tato zvěř působit na zemědělském, lesnickém a rybničním hospodaření, ale také na samotné zvěři. Tyto zásady šířené zejména na lesnických školách všech stupňů, ale také pracovníky mysliveckého výzkumu se postupně přenášely i do myslivecké praxe systémem povinných mysliveckých zkoušek, které mají u nás teprve šedesátitelou tradici.

Další etapu v myslivosti zahájila socializace našeho zemědělství spojená s rozsáhlými změnami našich krajin přetvářených na kulturní stepi. Tomu předcházela ekonomizace našeho lesnictví zaměřeného na pěstování stejnorodých a stejnověkých porostů, zejména smrku. To vše bylo spojeno se snižováním přirozené úživnosti honiteb pro zvěř a myslivci brzy pochopili význam kvality životního prostředí pro chov zvěře. Kvalitu zvěře ovlivňuje ovšem i její zdravotní stav, který jsme začali postupně ovlivňovat teprve před 30 - 40 lety. Za tu dobu ovšem veterinární výzkum i samotná praxe ve spolupráci s myslivci dosáhly do té doby nepředstavitelného pokroku.

Tento do jisté míry etapový vývoj myslivosti se odrážel i na změnách našeho myšlení zahrnujícího i negativní působení dalších vlivů omezujících chov zvěře obecně i místně. Je to zejména nedostatečná úživnost většiny našich honiteb, nedostatečnost krytových možností a zejména zvyšující se plošné i prostorové zneklidňování zvěře vlivem lidské činnosti zintenzivňující se s nárůstem volného času, jehož bude zřejmě neustále přibývat.

Společenský ani vědecký pokrok není možno zastavit.

Zamyslíme-li se v souladu s touto skutečností nad možnými perspektivami české myslivosti, je nezbytné vycházet nejen z analýzy jejího dosavadního vývoje, ale především ze současného stavu ovlivňovaného platnou legislativou a také morálním stavem naší společnosti, jehož nedílnou součástí jsou i postoje samotných myslivců. Právní normy jsou totiž nezpochybnitelnou a nezbytnou kostrou již ale dává vlastní život teprve myslivecká praxe ovlivňována ovšem mnoha dalšími okolnostmi a návaznostmi.

Nedokonalosti současné legislativy jsou dostatečně známy a jejich analýza vyžaduje samostatný rozbor, zejména bude-li v dohledné době předkládán nový zákon o myslivosti.

Zvěř je třeba považovat za obnovitelné národní bohatství, které musí být samostatně a kvalitně obhospodařováno (myslivci), přičemž stát má na chovu optimálních (normovaných) stavů zvěře zájem a je tudíž také v jeho zájmu, aby se na minimum snížily třecí plochy mezi myslivostí (myslivci) na straně jedné, vlastníky pozemků (zemědělci, lesníky, rybáři) na straně druhé a jednostranně protimyslivecky zaměřenými ochránci přírody na straně třetí. Přitom je nutno zdůraznit, že každá extrémní, někdy až fanaticky prosazovaná, stanoviska vedou do slepé uličky a nakonec neprospívají nikomu a ničemu.

Není třeba zastírat, že některé extrémní názory se objevují i mezi myslivci. Je potom na osvětové činnosti zejména mysliveckých organizací, především ČMMJ, aby uvedla záležitosti na pravou míru, a to nejen mezi myslivci, ale i mezi nemysliveckou veřejností. K tomu by měly sloužit především hromadné sdělovací prostředky, ale také výuka mládeže ve školách či v kursech, významnou roli může sehrát i umění a v neposlední řadě i vědecký výzkum. K tomu má sloužit i samotná různorodá činnost myslivců, považujících lov zvěře pouze za završení své, někdy i mnohaleté, cílevědomé činnosti. Nelze nevidět, že právě mezi myslivci je mnoho umělců, odborníků a z mnoha oborů napříč celou naší společností jsou mezi námi specialisté fotografové a filmaři, světem uznávaní trubači a rozvíjíme mnoho dalších oborů podle různých mysliveckých zájmů. Světový ohlas mají naši kynologové, střelci, zejména ale naši myslivci-chovatelé vysoce uznávaní i v Mezinárodní radě pro myslivost a ochranu zvěře (CIC) či v Evropské federaci mysliveckých svazů (FACE).

Do budoucna tedy lze považovat v oblasti myslivosti za základní úkol vyřešení legislativních zásad myslivecké problematiky (nový zákon myslivosti). Současně je třeba dořešit upevnění morálně-osvětových vlastností myslivců zvýrazněním významu mysliveckých organizací (zejména ČMMJ). Nesmíme přitom zapomínat, že uchovávání našich tradic nás spojuje s minulostí i budoucností.

Výzkumně je třeba se zaměřit na:

· aktivní zkvalitňování životního prostředí zvěře (úživnosti, krytových a klidových příležitostí,

· prohlubování našich biologických (ekologických, etologických) znalostí o zvěři v konfrontaci se stavy zvěře v okolních zemích (sledování a zachování genofondů),

· optimalizaci stavů všech druhů zvěře včetně jejich pohlavních a věkových struktur s cílem minimalizace ztrát na zemědělském, lesnickém a rybničním hospodaření,

· zkvalitňování chovů našich druhů zvěře (konstituce, kondice, zdravotní stav).

Perspektivy české myslivosti jsou odvislé od zabezpečení dalšího soustavného a všestranného rozvoje myslivecké činnosti ve vší její různorodosti postavené na solidních právních normách.

Josef Hromas