VÝCVIK HONIČE PRO PRÁCI NA ČERNOU ZVĚŘ

01.04.2002 | Svět myslivosti

(str. 20)

Honiči jsou považováni za nejstarší plemena loveckých psů vůbec. V odborné kynologické literatuře se dokonce dozvídáme, že jsou předky všech plemen loveckých psů. Ještě počátkem 20. století patřila tato skupina loveckých psů mezi nejpočetnější.

Téměř každý evropský stát, v němž se myslivost, resp. lov v té či oné formě provozoval a který má v tomto směru určité kynologické tradice, má své národní plemeno honiče. Zatímco v minulosti bylo po honiči požadováno, aby byl mohutný - tedy vysokonohý, silný, rychlý a vytrvalý, protože jen takový pes byl schopný zvěř celé hodiny honit, pronásledovat a nakonec i strhnout, jsou dnešní požadavky zcela odlišné. Vyplývá to ze způsobu lovu, při kterém převládají účinné palné zbraně. Proto již není důvod pro rychlé štvaní zvěře, nýbrž naopak - honič, a to nízkonohý, musí zvěř honit, resp. ji na střelce natlačit co nejpomaleji. Dalším důvodem je, že ne všechny druhy zvěře se mohou lovit za použití honičů, a v současných podmínkách našich honiteb tudíž není žádoucí, aby kterákoliv zvěř byla zbytečně rychle a daleko honěna či pronásledována. Z tohoto hlediska je u nás použití honičů podstatně omezeno: pokud jde o zvěř, požívají se ve většině případů na černou, příp. jelení zvěř, pokud jde o plemena, využívají se nízkonozí honiči.

PLEMENA HONIČŮ

Plemena honičů se dělí na vysokonohá a nízkonohá. Rozhodujícím parametrem je výška v kohoutku, přičemž mezi honiče nízkonohé se řadí plemena s kohoutkovou výškou do 50 cm a ostatní s vyšší výškou v kohoutku patří mezi vysokonohá. Nás budou zajímat především nízkonohá plemena. Nejznámějšími zástupci nízkonohých honičů, kteří jsou využíváni v našich podmínkách, jsou alpský brakýř jezevčíkovitý, baset, slovenský kopov, štýrský brakýř a v poslední době i bígl (beagle).

Výhody plemen nízkonohých honičů:

· kromě toho, že jsou vesměs hlasití a vytrvalí na stopě zvěře, s pevným držením stopy, pracují podstatně pomaleji, takže zvěř neženou, ale "natlačují”, což je z hlediska výsledku lovu velmi důležitá a nezanedbatelná skutečnost;

· pracují na relativně malém akčním prostoru, což je rovněž velice žádoucí vlastnost, vzhledem k tomu, že výměry dnešních honiteb jsou podstatně menší, než tomu bylo v minulosti. Se psy tak lze snadno přecházet z jedné leče do další bez zbytečného zvednutí zvěře v neobstavené leči. Nízkonohý honič by proto neměl pronásledovat např. zajíce nebo lišku déle než cca 10 minut a měl by se po této době ihned vrátit ke svému vůdci;

· honiče (konkrétně alpského brakýře jezevčíkovitého, baseta, ale i jiné) lze úspěšně využívat i jako barváře, a to při dosledech prakticky veškeré spárkaté zvěře, zejména však zvěře černé a jelení. Alpský jezevčíkovitý brakýř se těší stoupající oblibě zejména u myslivců z povolání, a to nejen pro výborné lovecké vlastnosti a klidné chování, ale také proto, že ve srovnání s klasickými barváři nemá velké nároky, pokud jde o krmení, není náročný na údržbu srsti a díky své odolnosti ani na ustájení.

Určitou nevýhodou honičů obecně je jejich dosti tvrdá povaha, kterou však lze důsledným vedením a pravidelným výcvikem podstatně eliminovat. Pokud by se tato skutečnost podcenila, nebylo by možné honiče udržet v hranicích honiteb, resp. jednotlivých lečí, což by se nutně muselo odrazit na výsledcích společných lovů.

CVIKY K POSLUŠNOSTI

Dříve než začneme honiče připravovat a cvičit v honičských disciplínách, musí mít zvládnuté základní cviky poslušnosti. S nimi začínáme již po třetím měsíci věku psa, vzhledem k tomu, že honičská plemena poměrně rychle dospívají a jsou dosti samostatná. Při tomto výcviku využíváme každou příležitost na seznamování psíka s čerstvými stopami zvěře (nejčastěji černé), na nichž bude později pracovat.

Přestože honičská plemena mají mimořádně dobrý orientační smysl, snažíme se jej výcvikem ještě dále zdokonalovat, a to současně s výcvikem poslušnosti. Jde o stopu vůdce, která sice není zkušební disciplínou u žádné ze zkoušek honičů, ale je v našem zájmu, aby nás pes při loveckých akcích, zejména v cizích honitbách, bezpečně našel. Proto bychom tuto disciplínu neměli v žádném případě opomenout, resp. z výcviku vynechat. Stopu vůdce cvičíme zpočátku na kratší vzdálenost cca 100 - 200 m a postupně ji prodlužujeme až na 1000 a více metrů.

SLEDOVÁNÍ STOPY

Výcvik ke sledování čerstvé stopy nevyžaduje žádné zvláštní cvičení. Tuto stopu sleduje velice ochotně každý honič. Zvýšenou pozornost je však třeba věnovat výcviku na staré stopě zvěře a především výcviku na stopě určitého druhu zvěře. Při tomto výcviku se musíme zaměřit především na sledování stopy černé zvěře, příp. stopy zajíce nebo lišky. Jiných stop by si honič neměl všímat. Honiče bychom proto měli začít cvičit zpočátku pouze na stopách černé zvěře nejlépe v místech, na nichž se černá zvěř zdržuje, a to zpravidla po ránu a na vlhčích místech, kde můžeme podle otisků spárků práci psa kontrolovat. To, že při výcviku necháváme psíka pracovat na dlouhém barvářském řemeni, je samozřejmostí. Při výcviku pamatujeme také na to, že psík má sledovat zásadně jen stopu černé zvěře. Jakmile by narazil na stopu jiné spárkaté zvěře, nejčastěji srnčí, strhneme jej rázným povelem a přiložíme opět na správnou stopu. Psíka necháme zpočátku pracovat na kratší vzdálenost, kterou postupně prodlužujeme. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nezáleží ani tak na vzdálenosti, na kterou psík stopu zvěře sleduje, jako na tom, aby si nevšímal stop jiné spárkaté zvěře! Pokud psík v průběhu výcviku na stopě hlasitě vydává, nebráníme mu v tom, ale naopak ho neustále chválíme a povzbuzujeme. Tento výcvik opakujeme co nejčastěji, čímž psíka přivykáme na sledování stopy v našem případě pouze černé zvěře.

Při výcviku ve sledování staré stopy si pomáháme také uměle založenou nepobarvenou stopou černé zvěře. Pro tento účel zpravidla využíváme speciálně zhotovené dřeváky nebo trakař, na které se upevňují spárky černé zvěře. Stopu zakládáme s pomocníkem, zpočátku v přehlednějším terénu a na kratší vzdálenost kolem 100 m, kterou postupně prodlužujeme až na 500 a více metrů. Stopní dráhu zakládáme se dvěma až třemi oblouky, nikdy však neděláme ostré nebo pravé úhly. Na konci stopní dráhy ponecháváme škáru z divočáka, aby pes pochopil, že jde o dosled zvěře. To, že psík nesmí pozorovat zakládání stopy, je samozřejmé. Psíkovi nasadíme nestahovací kožený (barvářský) obojek a pracujeme s ním na barvářském řemeni (6 - 8 m dlouhém). Na nepobarvenou stopu ho nasazujeme zpočátku po cca 30 minutách od jejího založení. Interval postupně prodlužujeme na 4 - 5 hodin. Uměle zakládané nepobarvené stopy černé zvěře přitom zakládáme střídavě v různých lesních porostech. Honič by měl na stopě i na řemeni pracovat pomalu, takže temperamentnějšího psíka je třeba zklidňovat, než si zvykne na pozvolnější tempo.

Protože výcvik na stopě určitého druhu zvěře je nejtěžší, ale také nejdůležitější, a chceme-li se u honiče dobrat skutečně dobrých výsledků, lze toho dosáhnout pouze soustavným cvičením asi tak 2 - 3x týdně po dobu alespoň 6 - 7 měsíců, tj. do cca 11 - 12 měsíců věku psa. Dobře vycvičený honič po takto načasovaném výcviku nebude honit vše, co mu přijde do cesty, a hlavně nebude postrachem zvěře v honitbách, ale skutečně tou nejlepší vizitkou svého vůdce.

KONTAKT S ČERNOU ZVĚŘÍ

Naše současná legislativa (zákon na ochranu zvířat proti týrání) neumožňuje výcvik honiče v cvičných obůrkách s černou zvěří. Zákon přímo zakazuje "štvaní zvířete proti zvířeti”, za což je považován i výcvik honiče v obůrce, který je kvalifikován jako štvaní, a to bez ohledu na nevyrovnanost síly "soupeřů”.

Přesto však existuje možnost výcviku a samozřejmě také zkoušek honičů, a to ve zkušební obůrce zpravidla s dvěma kusy černé zvěře. Podmínkou je, že zkušební obůrka musí být umístěna mimo oboru, v níž je černá zvěř trvale držena. Zkušební obůrka je dvouplášťová, vnitřní část má rozměry 3 x 3 metry, přičemž vnější oplocení je vzdáleno od vnitřního 15 - 30 cm, aby byla zaručena práce bez kontaktu. Výška vnějšího pláště je dva metry. Oba pláště jsou zhotovené z dostatečně pevných dřevěných oplocenek se silnými kůly.

Smyslem výcviku honiče ve zkušební obůrce je potřeba zjistit chování psa při spatření černé zvěře a jeho ochotu k práci, byť bezkontaktně. Z chování psa lze mnohé "vyčíst” a tomu pak přizpůsobit četnost takového výcviku. Je však potřeba současně dodat, že možností pro výcvik honiče ve zkušební obůrce, je u nás velmi málo. Cvičitel by proto neměl vynechat žádnou příležitost seznamovat mladého honiče s černou zvěří ulovenou na naháňkách nebo i individuálním způsobem, a to prakticky již od věku 3-4 měsíčního štěněte, kdy má psík z takového "kontaktu” ještě velký respekt. Postupně se prokáže jeho zájem, hlasitost, vytrvalost, ale i ochota k práci. Velice důležitým momentem při všech těchto akcích je nedovolit mladému psu chvat, tj. aby se do zhaslé černé zvěře zakousával! Budeme ho povzbuzovat, necháme ho vytrvale hlásit, za což ho budeme velmi chválit, ale příliš horlivému psíkovi chvat neumožníme. Opatrnějšího naopak budeme vytrvale povzbuzovat, aby se nebál a co nejdéle hlásil. Důvodem je, aby si při těchto příležitostech psík co nejvíce zapamatoval nutnost hlásit (za což dostává pochvalu), jinak by si mohl zafixovat útočnost spojenou s chvatem, což by se nám v praxi (zejména při dosledu postřeleného kusu černé zvěře) mohlo ošklivě vymstít. Poranění psa, které může vést až k jeho zrazení, ale mnohdy i smrtelné zranění, není při společných lovech na černou zvěř žádnou vzácností. Další důvod pro tento postup ve výcviku honiče je, že se nám může podařit zafixovat hlášení psa natolik, že po dosledování byť i dobře střeleného, ale na různě velkou vzdálenost odběhnutého a následně zhaslého kusu, nám u něho bude vytrvale hlásit. To je to nejideálnější, co si vůdce honiče může přát!

HLEDÁNÍ

Další velice důležitou disciplínou ve výcviku honiče je hledání. Úlohou psa je najít v leči co nejdříve stopu určitého druhu zvěře, tj. především zvěře černé, tuto zvednout a hlasitě nahnat až na linii představených střelců. Postřelenou zvěř pak vytrvale hlásit, aby mohla být dostřelena. Pokud se nic neuloví, pes se musí vrátit v relativně krátkém čase zpět ke svému vůdci. Při důsledném výcviku honiče nejsou žádným problémem výše zmíněné "disciplíny”, které má téměř každé plemeno honiče de facto vrozené a jež mohou být výcvikem dostatečně utvrzené. Určitým problémem však mohou být návraty, kterým by se měla věnovat rovněž adekvátní pozornost. Ne vždy se po natlačení zvěře něco uloví a zvěř odbíhá z leče, přičemž pes ji v takovém případě zpravidla sleduje dál. Způsobů, jak tyto návraty ve výcviku zvládnout a co možná nejvíce zkrátit, existuje více. Všechny vycházejí z aplikace podmíněného reflexu podání odměny, v případě psa pak nějakého pamlsku. Jedním ze zajímavých způsobů úspěšně používaným na Slovensku, který jsem si sám ověřil, a mohu ho tudíž i doporučit, je navykání honičů na přivolávání ke krmení troubením na volský roh, a to prakticky již od věku štěněte! Proč zrovna na volský roh, není třeba zvlášť rozvádět. Jde o to, že rádius slyšitelnosti zvukového signálu vydávaného tímto způsobem je podstatně větší než při použití různých druhů píšťalek nebo povelky. Pes si na tento způsob předkládání potravy snadno zvykne, což se u něj zafixuje natolik, že když po dotlačení leče zatroubí jeho vůdce na volský roh, vrací se k němu na tento signál ve velmi krátké době, za což je samozřejmě v zájmu dalšího utvrzování návratů zpočátku odměňován rovněž nějakým pamlskem. Nikdy nevynecháme ani pochvalu, která později, po dokonalých návratech psa, bude převažovat.

BUDOUCNOST HONIČŮ

Závěrem bych se rád zmínil o některých skutečnostech týkajících se budoucnosti plemen honičů vůbec. Pravdou je, že honiči se řadí mezi nejstarší plemena loveckých psů. Současně je třeba říci, že v důsledku podstatné změny podmínek, za nichž se v naší kulturní krajině myslivost provozuje, jakož i dalších faktorů (např. zastání práce honiče i jinými plemeny loveckých psů, zejména jezevčíky a teriéry) budou plemena honičů přece jen postupně ustupovat a dostanou se spíše do pozadí zájmu myslivecké veřejnosti. V oblastech s dostatečným výskytem černé zvěře a rovněž v těžko přístupných částech především horských a převážně lesních honiteb však bude používání honičů nejen opodstatněné, ale i nevyhnutelné. Výhodou honičů je, že to, co bylo řečeno o jejich výcviku na určitou zvěř, resp. zvěř černou, lze bez problémů aplikovat např. i na zvěř jelení, včetně barvářského výcviku, k němuž jsou rovněž svými vrozenými vlastnostmi předurčeni. Proto obavy některých loveckých kynologů o honiče, jakožto skupinu plemen loveckých psů odsouzených k postupnému zániku, v žádném případě nesdílím. Naopak chci vyzdvihnout schopnost přizpůsobení se honičů díky výborným vrozeným vlastnostem novým podmínkám a úkolům, v nichž se mohou svými výkony vyrovnat i jiným, osvědčeným plemenům loveckých psů, konkrétně barvářům. Bude proto záležet jen a jen na nás, myslivcích, jak dokážeme kvalitativní přednosti honičů docenit, přizpůsobit a také vhodně využít v našich honitbách. Honiči si to rozhodně zaslouží, a to nejen v souvislosti se zvyšováním početních stavů černé zvěře.