Voda pro poušť přináší obživu

Před třiceti lety byla dokončena Asuánská přehrada

Dítě studené války, jak je někdy nazývána Asuánská přehrada, změnilo běh života v Egyptě. Třicet let po jejím dokončení je zřejmé, že přináší více užitku než ztrát.

Staří Egypťané, později i Řekové a Římané, považovali Egypt za "dar Nilu". Každoročně vystupoval ze svých břehů záplavami, přinášel do pouště životodárnou vodu a bahno, které z egyptské půdy dělá živitelku národa. Dvanáctý den měsíce bauna podle egyptských Koptů, tedy 17. června, nechá archanděl Michael skápnout do proudů Nilu božskou kapku, která přivodí záplavy a zemi úrodu a požehnání. Ostatně i převážně muslimští obyvatelé Egypta slavili donedávna svátek Noc kapky. Co na tom, že čas od času se životodárné vzdmutí změnilo ve vše ničící příval. V červnu roku 1970 byla dokončena Asuánská přehrada. Od té doby se Nil drží ve svých březích.

Krátce po revoluci, která svrhla egyptského krále, se prezident Gamál Abdal Násir rozhodl, že Nil bude spoután přehradou. Myšlenka se stala výrazem egyptské hrdosti. Protože když Světová banka Egyptu slíbila potřebný úvěr, spojila ho s požadavkem kontroly hospodářství země. Prezident odmítl, považoval to jen za další důkaz kolonizačních snah. Pro financování stavby byly určeny výnosy z provozu Suezského kanálu, jehož vyvlastnění vyprovokovalo v roce 1956 válku s Izraelem, Británií a Francií. Nakonec zaskočil Sovětský svaz. Poskytl Egyptu mohutnou finanční i technickou pomoc, která otevřela cestu k zahájení stavby a dlouhodobé vazbě Egypta v "táboře míru".

Na 30 tisíc dělníků přemístilo přes 17 miliónů krychlových metrů skal, postavilo hráz, za kterou se vytvořilo druhé největší umělé moře na světě: takzvané Násirovo jezero dlouhé 500 a až 15 kilometrů široké.

Už záměr postavit v oblasti prvních kataraktů Nilu přehradu narazil na prudkou kritiku. "Žádné jiné vodohospodářské dílo v historii lidstva nemělo od samého začátku tak špatnou pověst jako toto," poznamenal na adresu stavby Asuánské přehrady jeden známý světový odborník. Bylo to také první dílo, jehož plánování i provedení bylo ovlivněno studenou válkou: Na území Egypta se střetly zájmy západních mocností s hrdostí mladého a nezávislého státu, za který se postavila - "nezištně" - moc Sovětského svazu. Ovšem námitky nepadaly jen ze strany vodohospodářů a politiků, ale také ekologů.

Ještě donedávna se o Asuánské přehradě psalo jako o čisté katastrofě. Už při zahájení stavby se například se vší vážností tvrdilo, že vysoké teploty panující v Horním Egyptě zabrání vytvoření jezera za hrází, protože se voda vypaří. Nádrž se podle názoru odborníků měla brzo zanést bahnem, které ve svém toku nese Nil. Později se říkalo, že velké množství vypařené vody povede ke změně klimatu.

Nic z toho se nesplnilo. Voda se za hrází nahromadila, bahna je daleko méně, než tvrdily katastrofické scénáře, k výrazné změně klimatu nedošlo. Obavy ze zemětřesení byly vyvráceny skutečností, že hráz snesla i otřesy v síle sedmi stupňů Richterovy stupnice.

Největší oběti musel přinést lid Núbie, žijící na území jižně od Asuánu. Muselo být přesídleno na 120 tisíc lidí včetně 50 tisíc Súdánců. Pod hladinou jezera nenávratně zmizela řada svědků světového kulturního dědictví. Přesto je dnes, po třiceti letech, zřejmé, že přehrada má pro Egypt mnohem větší přínos, než způsobila ztrát. Především umožnila Egyptu zajistit zásobování prudce rostoucího počtu obyvatel vodou.

Násirovo jezero zabránilo v letech 1979/80 hladomoru a v roce 1996 zastavilo stoletý příval vody. Egypt mohl rozšířit plochu zemědělsky využitelné půdy na dvojnásobek. Vedle zrnin lze nyní pěstovat také více cukrovky, brambor, zeleniny a ovoce. Díky pravidelnému zavlažování mohou rolníci sklízet úrodu dvakrát až třikrát ročně. Na druhé straně musela úrodné bahno nahradit umělá hnojiva, musela být zřízena síť odvodňovacích kanálů; jinak by se kvůli vlastně trvalému zavlažování začala v půdě hromadit sůl.

Pokud jde o zesílenou erozi Středomořského pobřeží, ta podle renomovaného egyptského geologa Rušdieho Saida není způsobena vlivem Asuánské přehrady, ale globálním zvyšováním hladiny moří. A pokud jde o prudký pokles v objemu ulovených sardinek, ani za to nemůže přehrada v Horním Egyptě, ale přelovení Středozemního moře. Navíc, v Násirově jezeře se uloví každoročně na 40 tisíc tun ryb. Zkrátka: Nil si zachoval svou plodivou sílu.

Bahr en-Nil), největší řeka Afriky o délce asi 6500 km. Vzniká soutokem Bílého a Modrého Nilu u Chartúmu v Súdánu. Bílý Nil pramení ve Rwandě hlavním pramenným tokem Kagera, Modrý Nil v Etiopii.

Starověký Hérodot vyjádřil názor, že každoroční záplavy jsou způsobovány paprsky slunce, které do řeky přitahují vodu rovníkového moře. Ptolemaios zase říkal, že voda pochází z tajícího sněhu "Měsíčních hor". Teprve římská výprava v roce 60 našeho letopočtu pronikla k bažinám jižně od Chartúmu a zjistila, že záplavy jsou způsobovány přívaly vody v přítocích z Etiopie.

Nil byl ve starém Egyptě ctěn pod jménem Hápi, jako jeden z dárců veškeré úrody. Přičítala se mu i plodivá síla (Ovidius vypráví o vznikání zvířat z nilského bahna). Řekové však v Nilu viděli jednoho z nejstarších egyptských králů a stavitele nejstaršího zavodňovacího systému. Nil byl ve starém Egyptě zobrazován jako kráčející muž s lotosem a papyrem na hlavě. Jeho tloušťka značila plodnou a výživnou sílu. Římané posadili Nil na hrocha či svingu, k atributům patřil roh hojnosti.

Úrodné údolí Nilu je široké od jednoho do dvaceti kilometrů (u Káhiry). Severně od egyptské metropole začíná nilská delta. Z Nilu je u Káhiry vyveden kanál Bar Jusuf, který dovádí vodu do oázy Fajúm dvacet kilometrů severozápadně od Káhiry.