Voda nad zlato aneb Chvála českých "zelených"

ZN 23.2.2000

Voda nad zlato aneb Chvála českých "zelených"

Řada expertů nyní komentuje ekologickou katastrofu, způsobenou únikem jedovatých látek z rumunského dolu Aurul do řeky Tisy. Srovnání s projekty těžby v lokalitách Kašperské Hory a Mokrsko se nabízí takřka samo - použitá technologie měla být podobná. Stojí ovšem za to prozkoumat problém poněkud důkladněji a všimnout si též specifik osudů zlatých ložisek v České republice a Rumunsku. Mohou nám totiž poskytnout důležitá poučení pro budoucnost. Tedy za prvé: Většinový podíl v dole Aurul poblíž Baia Mare vlastní sice australská společnost Esmeralda, ale spoluvlastníkem je též rumunský stát. Úřady v Bukurešti tedy nesou za havárii obdobnou odpovědnost jako většinový majitel. Pohlédneme-li do našich zemí, lze říci, že v případě dobývání zlata se kupodivu částečně osvědčilo ultraliberální dogma, podle nějž stát neumí podnikat. Českému státu musíme ve věci těžby zlata vlastně poděkovat za jeho jinak málo chvályhodnou pasivitu. Vzhledem k tomu, že u nás oproti Rumunsku chyběla státní podpora, otevřel se prostor nezávislým občanským iniciativám a prozatím se podařilo dolování zamezit. To ale samozřejmě neznamená, že by za katastrofu na Tise mohl státní podíl na vlastnictví dolu. Vidíme, jak tváří v tvář údajům o koncentracích kyanidu v maďarských a srbských vodách oba majitelé, státní stejně jako soukromý, svorně zatloukají. A Australané vůbec nehodlají přiznat, že projekt byl příliš riskantní. Za druhé: Obrovské náhrady škod na maďarském území mohou být pouze zlomkem toho, co nakonec bude muset být poskytnuto Srbsku. Zamořená voda totiž kromě kyanidu, který je postupně ředěn a vyplavován, obsahuje těžké kovy a snad i určité množství arzeniku. Odplavení těchto toxických látek potrvá podstatně déle. Tyto chemikálie mohou otrávit koryto řeky na řadu let. Těžké kovy se na vyšších stupních potravního řetězce koncentrují a vyvolávají pomalé smrtící otravy. Voda Tisy je však v srbské obilnici Vojvodině běžně používána k zavlažování. Jinak řečeno: Pokud se k přítomnosti těžkých kovů ve vodě přistoupí odpovědně, bude nutno závlahy omezit, což ve svém důsledku způsobí výrazné snížení produkce potravin v Srbsku. Poněvadž rezervy nyní nejchudší země Evropy jsou prakticky mizivé a dovoz potravin ze zahraničí nepřipadá v úvahu, katastrofa na Tise ohrozí Srby buď pomalou otravou, nebo hladomorem. Škody způsobené zlatokopy by pak mohly mít dalekosáhlé mezinárodně politické důsledky. Například udržovat v platnosti embargo na Jugoslávskou svazovou republiku by znamenalo nechat tisíce lidí umírat. Za třetí: Rumunské nevládní ekologické organizace naprosto selhaly. České ekologické iniciativy, na prvním místě Hnutí Duha a Greenpeace, reagovaly naproti tomu včas, informovaly obyvatele území přiléhajících k ložiskům o rizicích těžby a podařilo se jim vyvolat odpor místních občanů. České politické strany, vesměs silně oligarchizované, dokážou sice před volbami rozdat spoustu planých slibů, ale na reálné hrozby veřejnému zájmu reagovaly až jako poslední. Buďme tedy rádi za ostražitost našich občanských sdružení. Konečně za čtvrté: K těm, kdo u nás poslední dobou bijí na poplach, že prý proces posuzování vlivu staveb na životní prostředí (EIA) je zbytečně zdlouhavý a brzdí rozvoj ekonomiky, dorazila z Balkánu nejpádnější odpověď. V posledku pouze zásluhou toho, co "zastánci rozvoje" označují za nesmyslné byrokratické průtahy, jsme se vyhnuli riziku ekologické katastrofy černobylských rozměrů. To je poslední, asi nejdůležitější poučení. I když při něm tak trochu mrazí.

Karel Dolejší, katedra filozofie MU Brno