ÚVODNÍK

ING. DAVID VACA, Ph.D.

Vážení čtenáři,

takový zajíc polní to dnes nemá vůbec lehké. Sotva je vržen na svět, musí čelit tlaku různých chorob, monodietám, predátorům, těžkým kovům, automobilům atd. Pokud všechny nástrahy prvních měsíců života přežije, čeká ho v mnohých oblastech ještě setkání s myslivci. Dozvědět se o tom bylo možné na odborném semináři v Třebíči, o němž informujeme v tomto čísle našeho časopisu na stranách 6 a 7.

Ale vážně. Zajíci byla věnována více než polovina referátů, přičemž v nich a v souvisejících diskusních příspěvcích byl několikrát hrdě označen za někdejší "páteř české myslivosti”. Jedním dechem však bylo konstatováno, že dnes již onou pevnou páteří jednoznačně není. Dalo by se říci, že spíše připomíná páteř chronicky a bolestivě zanícenou, s níž si nikdo neví rady a jejíž vyléčení je v nedohlednu.

Je přirozené, že osud zajíce, resp. jeho početních stavů, leží na srdci nejvíce nám myslivcům. Rádi bychom se vrátili k velkým výřadům z období před čtvrtstoletím. Pro zlepšení situace děláme leccos - snažíme se zajíce uměle odchovávat a zazvěřovat honitby. V oblastech s nadprůměrným výskytem zajíce odchytáváme a vypouštíme tam, kde jich je málo. Snažíme se tlumit stavy predátorů. V mnoha našich okresech již zajíce nelovíme. Ale ...

Nad jednotlivými kroky, které pro záchranu zajíce vykonáváme, a jejich účinností a skutečnými dopady by se jistě dalo dlouho diskutovat. Zastavme se však u posledního jmenovaného - vlivu lovu na stavy zajíců. Jak jsme před časem uvedli, britští vědci u vodní pernaté zvěře stanovili určitý podíl z jejích početních stavů, který je možné využívat k lovu, aniž by došlo k poklesu celkových stavů. Jednoduše mezní bod, za který by lovci neměli zajít. Jak to souvisí s naším zajícem?

Na třebíčském semináři vystoupil pracovník okresního úřadu z Moravy. V zajímavém referátu kromě jiného narazil na otázku stanovení plánů lovu a s nejistým (možná až provinilým) úsměvem konstatoval, že - zjednodušeně řečeno - "kdyby okres nějaké ty zajíce k odstřelu nepovolil, s chlapama by se nedalo vydržet”. A jsme u merita věci. Plánujeme proto, abychom si mohli zastřílet, nebo proto, abychom plnili deklarované myslivecké zásady?

V této souvislosti se zastavím ještě u jedné věci. Na přehlídkách trofejí, které jsem letos navštívil, jsem tu šeptem, jinde nahlas několikrát zaslechl rozhovor, který zněl asi následovně: "Ti zas toho vloni nastříleli, co?” říká jeden myslivec. "Jo, ale počkej letos, to budou srnci padat,” odpovídá mu druhý, "vždyť je to možná naposled. Každej hloupej, kdo si nestřelí.” Vím, že doba je nejistá, myslivosti nepřející a nejsem již tak naivní, abych věřil, že ve všech honitbách pracují vzorní myslivci, ale tohle? Až si zase příště budeme stěžovat, že "srnci zmizeli, jeleny není mezi samou holou zvěřívidět a na silného kňoura aby myslivec zapomněl”, štípněme se do tváře. Mohou se snad srnci sami vystřílet?

Svět myslivosti č. 6/2002