Tetřívci

Od roku 1993 jezdím pravidelně začátkem května za tetřívky do Krušných hor. Nutno podotknout, že jejich stavy ve sledovaných letech značně kolísaly. Používám přenosný skládací kryt z hliníkových trubek a celtoviny. Na povrchu celty mám našité pásy gumy, za kterou vždycky nastrkám materiál z okolí krytu. Kryt většinou stavím večer a brzy ráno, ještě za tmy můžu v klidu zasednout a čekat. Tetřívkům nijak nová stavba v jejich blízkosti nevadí, dokonce se mi jednou stalo, že rozvášněný tetřívek vylétl na střechu mého krytu a z místa odkud měl pěkný rozhled tokal téměř čtvrt hodiny.

Zpočátku jsem jezdil na jedno z vyhlášených tokanišť v blízkosti Černého rybníka, nedaleko Flájské obory. Pokud jsem u sebe neměl fotoaparát, ale vzal jsem si jenom videokameru, naskytla se mi vždycky nádherná podívaná na tetřívčí námluvy. Nebylo výjimkou pozorovat na tokaništi třeba dvanáct kohoutků, střídavě bojujících o přízeň v mezi sedících a jakoby nezájem projevujících slepiček.

Daleko horší situace však nastala, když jsem se rozhodl tetřívky fotografovat. Mlhy, drobný déšť, vítr a velmi nízké stavy tetřívků v následujících letech provázely mou každoroční snahu. Kdykoli jsem si vzal dovolenou a odjel do Krušných hor, bylo to stejné.

Mezi tím zmizeli tetřívci i ze svého oblíbeného tokaniště a sporadicky se objevovali po jednom, nejvíce po dvou na různých plochách ve Flájské oboře. Místa, která si vybírali k toku, byla ale velmi rozsáhlá a nedalo se dopředu určit, kde se ráno tetřívek objeví. Stejně tak tomu bylo i začátkem loňského května. I když - malá změna tady přeci jen byla! Poprvé po osmi letech jsem měl skutečně krásné počasí. Ranní chlad netrval dlouho a sluníčko hřálo i přes den dost silně. Vystřídal jsem s krytem již několik možných stanovišť, ale výsledek se stále nedostavoval. Tetřívky jsem sice viděl, ale vždycky to bylo na velikou vzdálenost. Až mě jednou ráno upozornil revírník, že kdykoli jede do obory, zvedne jednoho tetřívka nedaleko cesty na celkem malé pasece. Bylo rozhodnuto, zbývaly mi už jen dva dny dovolené a navíc za mnou přijel kamarád z Klubu fotografů přírody, aby také zkusil štěstí. Večer jsme si postavili kryty a ráno, ještě za tmy, jsme zasedli. Sotva se začalo rozednívat, přiletěl tetřívek. Promenádoval se po louce, pšoukal, bublal, poletoval. Nádherné představení. Ale daleko…

Vydržel až do plného sluníčka a zdálo se že ani nezaregistroval slepičku, která prošla v těsné blízkosti kolem našich krytů. Samozřejmě jsme nevydrželi a oba jsme nafotili několik filmů, vždyť to bylo poprvé po mnoha letech, kdy jsme měli možnost pozorovat tok na slunci. Odjížděli jsme domů nadšení. Hned v pondělí ráno jsem poslal filmy ke zpracování a v úterý jsem konečně držel v ruce diapozitivy. “ Je to pěkný, ale je malej.” Moje přítelkyně řekla nahlas to, co jsem si nechtěl připustit. Měla pravdu. Jenže jak jsem si tak ty snímky prohlížel, uvědomil jsem si, že ten tetřívek tokal celou dobu na stejném místě! V tu chvíli mi bylo jasné, že v pátek musím znovu do obory. Po nekonečném týdnu jsem konečně v pátek přijel na tokaniště a podle diapozitivu jsem našel to správné místo. Kryt jsem postavil asi osm metrů od terénní vlny kde se zdržoval nejvíce, s ohledem na směr vycházejícího Slunce, abych měl to správné světlo. Ve tři hodiny ráno jsem konečně zasedl a čekal. Bylo to skoro neuvěřitelné, tetřívek přiletěl s rozedněním a začal tokat v místech, kde stály naše kryty minulý týden. Téměř hodinu se tam předváděl a já už se pomalu loučil s myšlenkou že přiletí blíž. Najednou se ale uprostřed toku zarazil, zvedl hlavu do výšky, podíval se směrem k mému krytu a rozletěl se přímo na mě! Přesně na to místo, kde byl minule! V tu chvíli začali opravdové “fotografické žně.” Tetřívek se předváděl jako by věděl že ho někdo fotí, pózoval přímo ukázkově! Měnil jsem filmy, střídavě jsem používal telekonvertor, abych udělal detaily, potom zase kratší objektiv, aby byl zasazený v krajině. Když potom odletěl a já se podíval do brašny, kam jsem odhazoval exponované filmy, byl jsem šťastný. Děkoval jsem Hubertovi za tu podívanou a uvědomil jsem si, že jsem právě dostal od Přírody odměnu za mou mnohaletou trpělivost.

Rostislav Stach