Srpnové troubení jelenů

Ing. Zdeněk NEVORÁNEK

V osmdesátých letech jsem navštívil naše přátele v Krušných horách. Během pobytu jsme projeli část Krušných hor, projeli, přesněji řečeno prošli i tamější rašeliniště. Zdejší krajina tehdy neposkytovala zrovna nejpovzbudivější pohled. Bohatý nálet listnáčků, zejména břízy, která se uchytila na valech i s pařezy shrnuté zeminy a dobře ujmuté výsadby smrku pichlavého svědčily o tom, že zdejší příroda má ještě síly k tomu, aby čelila průmyslovým emisím. Smrk pichlavý je navíc odolný i vůči okusu a loupání jelení zvěří. Roste ve skupinách a malých ostrůvcích, které poskytují zvěři kryt, ale současně umožňují dobře ji pozorovat a spolehlivě přečíst.

Samozřejmě jsem se zajímal i o zvěř. Proto jsem jeden podvečer zasedl na doporučenou kazatelnu, kde pravidelně vytahovala zvěř. Oproštěn od všedních starostí jsem vychutnával nádhernou přírodní scenérii, vytvářenou ztrácejícími se slunečními paprsky v korunách smrků na horizontu. S poslední večerní modlitbou kosů a drozdů se nad krajinou rozhostil klid, přerušený jen ozváním káně lesní, která, něčím vyrušena, zřejmě s nelibostí měnila své nocoviště.

Zdálo se mi jako bych zaslechl slabé zalomení, zaprasknutí větví. A brzy nato již zřetelné, toužebné, ale nesmělé zatroubení mladého jelena. Nechtělo se mi věřit - devatenáctého srpna? Dalekohledem jsem proto propátrával okénka mezi ostrůvky smrčí, odkud se troubení ozvalo.Slunce již zapadlo, ale bylo ještě stále dobře vidět. Po chvíli, snad z téhož místa nebo o několik desítek kroků blíže, zatroubil další jelen, o poznání silnější. Toho už prozradili světlé konce výsad, které byly vidět mezi smrčky.

Potom se otevřelo divadlo, na jaké se nezapomíná. Ve vzdálenosti asi dvou set kroků se objevili první dva jeleni. Postupně další vysoké, postupující ke mně. Napočítal jsem celkem devět kusů, z toho dvě laně, jedna z nich měla nápadněji světlejší srst, dobře kontrastující s večerním soumrakem. V hypologické terminologii bych její, takřka kávově bílé zbarvení, označil jako izabela.

Kolem této laně se soustřeďoval zájem povětšině mladších jelenů, odpovídajících začínající druhé věkové třídě. Pokud jsem mohl rozpoznat, troubili - s větší či menší intenzitou - snad všichni. A nejen oni. Z nedalekých rašelinišť se občas ozvali ještě dva starší jeleni, ti však svoje stávaniště neopustili.

Celá tlupa, nejbližší zvěř byla ode mě na padesát kroků, za nepřestávajícího troubení prošla kolem mojí pozorovatelny, až se v již nastálém šeru ztratila. Vzdálené troubení mě ale provázelo ještě při zpáteční cestě.

Následující ráno, ještě za tmy, jsem byl opět na stejném místě. Zvěř jsem viděl, ale troubení jelenů, ani vzdálené, se již neozvalo. Chyběla říjná laň.

Až koncem září, kolem sv. Václava, nastal koncert. A to už byl čas té pravé, nefalšované říje. S večerním chladem, ranními šediváky. Jak to má být a jak to jelení, této královské, dnes tak těžce zkoušené zvěři, vyhovuje.