Setkání v rákosové džungli

Rád bych se dnes zmínil o jednom ptačím druhu, žijícím dříve v rákosinách našich rybníků celkem běžně, i když nijak hojně. Pro skrytý způsob života byl však znám spíše jen svým hlasovým projevem, a jen málo myslivců se mohlo pochlubit tím, že měli možnost ho spatřit na vlastní oči. A možná ani nevěděli, o co se to vlastně jedná.

Je to již pěkná řádka let, co jsem se s tímto zajímavým a krásným obyvatelem vodní říše blíže seznámil. Někdy zjara jsem se tehdy zatoulal na hráz jednoho z četných jihočeských rybníků. Bylo nedlouho po západu slunce, a já obdivoval barevnou nádheru oblohy, po které se šířila ohnivá záře červánků a barvila do nachova i uklidněnou vodní hladinu. Z rákosiny, lemující širokým pruhem protější břeh, se pojednou ozval - spíše by se dalo říci zaduněl - podivný, hluboký, silný zvuk nebo spíše hlas nějakého velkého zvířete. Jako by se tam někde v močále topilo dobytče a zoufale volalo o pomoc: "U - hůůůmp - u-hůůůůmp -!" zaznělo několikrát v krátkých intervalech tajemné volání. Není divu, že v dřívějších dobách, kdy lidé věřili na zlé duchy a strašidla, připisovali tento hlas pověstnému hejkalovi. A zatím se takto ozval bukač velký (Botaurus stellaris), který s největší pravděpodobností má v této rozlehlé džungli své hnízdo.

Setkat se s ním tváří v tvář je opravdu výjimečným a silným zážitkem pro každého milovníka přírody. Díky svému nenápadnému zbarvení, výborně přizpůsobenému prostředí, ve kterém žije, lehce ujde naší pozornosti, i když by stál v rákosí třeba jen několik kroků od nás. Dovede na dlouhou dobu znehybnět, vytáhne hlavu a krk přímo do výše, a jeho světle okrová barva a tmavé podélné pruhy v kresbě jeho peří pak dokonale splynou s rákosovými stébly.

V té době nebylo ještě fotografování a sledování hnízdní biologie ptactva nijak omezované, a proto jsem se rozhodl pokusit se bukačí hnízdo najít, a případně si i pořídit několik snímků. Nebyla to však vůbec lehká záležitost, jak jsem měl brzy možnost se přesvědčit. Nejprve jsem z protějšího břehu přibližně zjistil místa, odkud se nejčastěji ozýval. Strávil jsem tím celé dva dny a dva večery. Směr nebylo tak těžké určit, horší už to bylo se vzdáleností. Ta se dala odhadnout jen přibližně, protože rákosina byla velmi rozlehlá. Táhla se v širokém pruhu kolem celého břehu a sahala až do samého středu rybníka.

Když jsem tedy konečně vstoupil do nepříjemně studeného a páchnoucího bahna a rozhrnul stěnu pevných rákosových stébel, poznal jsem hned, že mě čeká perná práce. A bylo to ještě horší! Nohy se bořily do černé břečky, ze které se při každém kroku s hlasitým bubláním vyvalil smrdutý plyn, a oči, nos i hrdlo jsem měl zanedlouho plné pálivého prachu ze suchého rákosí. Postupovat se dalo jen s velkou námahou a sebezapřením. Brzy jsem ztratil orientaci, přehled o směru i vzdálenosti, ale vzdát jsem to nechtěl. Stále jsem doufal, že se na mě štěstí přece jen usměje.

Přede mnou to každou chvíli zašplouchá, zašustí rákosí a ozve se třepot křídel. Vždy je to však jen kachna, lyska nebo potápka. Až konečně! Za rákosovou stěnou zaslechnu plácání velkých letek, nad vršky stébel se vyhoupne vytoužený bukač, a já po několika krocích stojím před jeho hnízdem, utahaný, ale šťastný. Hnízdo tvoří plochá hromádka suchých rákosových úlomků, a uprostřed leží pět bleděmodrých vajec.

Během několika příštích dnů jsme s přítelem postupně a po částech vybudovali nedaleko hnízda z celty a rákosu malý a nenápadný kryt. Po jeho dokončení jsem vyčkal tři dny, aby si bukači mohli v klidu zvyknout na změnu v okolí hnízda. A teď tu sedím už skoro hodinu na malé sedačce, o které se ani zdaleka nedá říci, že by byla pohodlná, na masivním stativu přede mnou leží těžký teleobjektiv, a na matnici kamery se uprostřed rákosové clony ostře rýsuje hnízdo bukače s vajíčky. Žádný jiný výhled nemám. Sedačka tlačí, ale bojím se pohnout. Celta i rákosí na krytu při každém dotyku nepříjemně šustí, a protože sedím s nohama ve vodě, každý pohyb rozhoupává vodní hladinu. Komáři mají bohatě prostřený stůl a mohou se po libosti a bez nebezpečí nasát mé krve. Tuto příležitost také hojně využívají.

Poblíž hnízda se ozvalo slabé zašustění. Opatrně přikládám oko k hledáčku. Dlouho se nic neděje, až konečně se na matnici zvolna sune zobák, pak hlava a nakonec celé tělo bukače. Zvolna a s přestávkami se tento krásný pták vynořuje z rákosového houští a váhavě, krok za krokem, se blíží k hnízdu. Přímo před ním se zastavuje, a dlouho a upřeně hledí do čočky mého objektivu. Po váhání, které se mi zdálo nekonečné, se rozhodl. Jeho zelená noha s dlouhými prsty spočinula na okraji mělké kotlinky a on sám se pomalu a opatrně vyhoupl do hnízda. Široce se rozkročil nad vajíčky, pozorně si je prohlédl, posunul zobákem do správné polohy, a se zřejmou spokojeností se pak usadil na svou násadu.

S prvním snímkem jsem raději nějakou dobu počkal, až se samička usadí a uklidní. Jakmile se ozvalo cvaknutí uzávěrky, zvedla se rázem z hnízda a obratně odběhla do rákosí. Brzy se však opět vrátila. Po většinu času seděla pak nehybně a podřimovala, jen zřídka se zvedla a přerovnala vajíčka. Postupně si na mou přítomnost i na různé zvukové projevy s tím související natolik zvykla, že si toho všeho vůbec přestávala všímat. Když jsem se pozdě odpoledne chystal odejít, měl jsem co dělat, abych ji zvedl z hnízda. Nechtěl jsem totiž, aby mne při opouštění úkrytu viděla. Jen se zřejmou nechutí vstala a majestátně odkráčela.

Svou návštěvu jsem si zopakoval ještě jednou v době, kdy se na hnízdě místo vajíček choulila již čtyři dlouze ochmýřená mláďata, asi deset dní stará. Rozhodně se o nich nedalo říci, že jsou roztomilá. Zvláště když proti mně zaujala výhružný postoj s rozevřenými zobáky a široce roztaženým hrdlem. Samička na nich opět vytrvale seděla, i když pro jejich neposednost musela neustále měnit svou polohu. Občas se nadzvedla, sklonila hlavu, a z jejího pootevřeného zobáku vklouzla zvolna na dno hnízda mezi mladé velká šiška natrávené potravy - drobných i větších rybek, žab a pijavic. Mladí se na nabízené lahůdky dychtivě vrhli a v mžiku pozřeli. Ani tentokráte jsem neměl štěstí a nezastihl příchod samečka. Patrně přicházívá s krmením nebo k vystřídání samičky jedině během noci.

Dnešním dnem jsem svá pozorování ukončil. U bukačů totiž hrozí nebezpečí, že mladí, i když jsou ještě poměrně hodně malí a nevyspěli, opouštějí při vyrušení hnízdo. Snaží se pudově zachránit před skutečným nebo i jen zdánlivým nebezpečím v okolním rákosovém porostu, a může se pak lehce stát, že se jim návrat zpět do hnízda již nepodaří.

Na závěr bych si opravdu moc přál, aby se dnešní, pro přírodu nijak příznivá, situace zlepšila natolik, že tyto a mnohé jiné ptačí krasavce nebudeme znát jen z filmů a fotografií, ale že se opět do naší přírody vrátí!

Přemysl PAVLÍK