Pumpovat CO2 do oceánů? Šílený nápad...

Projekt, který má zastavit globální oteplování odčerpáváním CO2 z atmosféry a jeho ukládáním do oceánů, děsí vědce. Plyn by totiž ničil pomořský život. Rýsuje se ale výhodný kšeft.

Nápad spočívá v obohacování oceánů železem, čímž se podpoří růst fytoplanktonu. Ten pak má stahovat hlavní skleníkový plyn z atmosféry do mořských hlubin. Podnikatel Michael Markels, zakladatel firmy GreenSea Venture, se pyšní "nejrozsáhlejším oceánským experimentem v historii".

Firma hodlá už v příštím roce obohacovat železem plochu 13 tisíc km2 v Tichém oceánu. Očekává, že se během pouhých 20 dnů podaří pohltit na dva milióny tun CO2. Nesleduje však nějaké ekologické pohnutky, cítí zisk. Své likvidační služby chce prodávat zemím, které své závazky na snižování skleníkových plynů plynoucí z kjótského protokolu chtějí obejít nákupem odpustků v podobě "uhlíkových kreditů".

Vědci však varují: I kdyby se do oceánů dodávalo železo celé staletí, odstranilo by se sotva 15 % CO2 vznikajícího činností člověka. Horší je, že růst planktonu by snižoval množství kyslíku ve vodě. Vytvářelo by se tak prostředí příznivé pro růst bakterií, které produkují jiné skleníkové plyny, například metan a NOx. Hrozí, že se poruší celý potravinový řetězec, a tím i fungování oceánu.

GreenSea Venture přes všechna varování hodlá pokračovat v projektu. Zdůrazňuje přitom, že nepotřebuje povolení, aby mohla obhospodařovat mezinárodní vody. Mořské právo sice zakazuje ukládání odpadu, ale železné pelety vyrobené se záměrem uložit je v oceánu jsou zcela legální. Markelsova firma tak zneužívá mezery v legislativě.

Někteří vědci soudí, že experiment by sice neměl trvale poškodit oceán, avšak "celá oblast musí být pod kontrolou". Upozorňují na jedinou a velmi účinnou cestu, jak obdobné podnikatele odradit od jejich záměrů: znemožnit jim výdělek. Stačilo by prohlásit, že sypání železa do oceánu nepovede k "uhlíkovým kreditům". A Markels skutečně připouští, že by jej to pravděpodobně odradilo.

Kritiku sklízí také jiná metoda, jak se zbavovat CO2. Ta počítá se zkapalňováním plynu a jeho čerpáním přímo na oceánské dno. Podle Brada Seibela z kalifornského akvarijního výzkumného institutu v Monterey Bay by načerpání CO2 z ročního provozu průměrné elektrárny na fosilní paliva snížilo pH vody o 0,1. I tato nepatrně zvýšená kyselost vody by v dané lokalitě poškodila mořský život.

Kromě toho, na rozdíl od železných pelet, Londýnská konvence považuje kapalný CO2 za průmyslový odpad, který nelze vypouštět do mezinárodních vod. Příslušné úřady si ostatně zjevný rozpor mezi přístupem k oběma metodám uvědomily a chtějí jej legislativně vyrovnat už v příštím roce.