Půl tuctu "nej" Vladimíra Paulišty

PUL TUCTU "NEJ" VLADIMÍRA PAULIŠTY

Sjednat si schuzku se známým loveckým pruvodcem a autorem mnoha knih s touto tématikou - Vladimírem Paulištou - bylo pomerne jednoduché. Ve svých 78 letech je totiž velice cilý a casto vystupuje na ruzných besedách, na kterých návštevníkum vypráví o svých bohatých zážitcích a zkušenostech. Protože mel pripravené vystoupení i v rámci doprovodného programu lesnického veletrhu Silva Regina 2000, který se konal pocátkem dubna v Brne, rozhodli jsme se setkat se s ním prímo zde a položit mu nekolik otázek.

Presvedcit Vladimíra Paulištu, aby si s námi popovídal o svých pruvodcovských zkušenostech, které získal pri doprovázení zahranicních lovcu u nás i v cizine, již tak jednoduché nebylo. Podle svých slov totiž "již vystrílel všechen prach ve svých osmi knihách a napsal vše, co považoval za trochu zajímavé nebo ctivé a nerad by se opakoval." Jak sám ríká, ctenári jsou velice citliví a neradi odpouštejí, když se spisovatel opakuje nebo si vymýšlí. Po chvíli premlouvání se nám však podarilo jeho "odpor" zlomit pod slibem, že jako redakce prevezmeme za rozhovor odpovednost v prípade, že by odpovedi na nekteré z našich dotazu byly již nekdy zpracované v jeho knihách.

Jak jsme v úvodu predeslali, Vladimír Paulišta casto vystupuje na ruzných besedách (absolvoval jich již pres tri stovky), kde mu jsou pokládány nejruznejší dotazy. V našem rozhovoru jsme se snažili dostat z loveckého pruvodce, spisovatele a vypravece v jedné osobe nejzajímavejší historky, které v prubehu své kariéry zažil.

Za minulého režimu jste pusobil u francouzské cestovní kanceláre jako lovecký pruvodce. Jak jste se k tomuto povolání dostal?

Byla to štastná shoda náhod. Studoval jsem ve Francii, znal jsem nekteré cizí reci, trochu jsem rozumel myslivosti a zrejme jsem si nepocínal príliš neobratne u Cedoku jako príležitostný pruvodce zahranicních loveckých hostu. No a když se u nás v padesátých letech zacínalo s organizací bažantích honu pro zahranicní zájemce, všimla si mne parížská lovecká kancelár Orchape a prijala me jako loveckého pruvodce a organizacního pracovníka. Nejdríve na zkoušku na pul roku. Nakonec to se mnou vydrželi dve desítky let až do mého duchodu a ješte dnes jsem s nimi ve spojení, i když už víc jen v souvislosti s vývozem loveckých psu, než s využíváním omezených loveckých príležitostí.

Jaký byl váš nejzajímavejší lovecko-pruvodcovský zájezd?

Bez nejmenší diskuse - na Aljašku. Ale musím být presný. Na rozdíl od asi trí desítek zemí, v nichž jsem pusobil jako organizátor loveckých akcí, nebo kde jsem doprovázel klienty lovecké kanceláre Orchape, na Aljašku jsem se dostal jako "paying guest", tedy jako platící host. Tedy ne jako pruvodce, ale jako lovec, protože muj parížský šéf a zamestnavatel mi tento zájezd s lovem medveda grizzlyho a losa zaplatil jako dárek k šedesátinám. Zájezd to byl nesmírne fyzicky nárocný, ale zajímavý. Ne snad proto, že jsem se nakonec vrátil s kuží uloveného medveda, ale proto, že jsem mel možnost bydlet ve srubu místního loveckého pruvodce vzdáleném stovky kilometru od nejbližšího lidského obydlí, s jeho manželkou a detmi, pro které jsem byl dosud nikdy nepoznaným príchozím z Evropy. To byly nesmírne zajímavé poznatky, zajímavejší než vlastní lov, který byl s urcitou dávkou štestí nakonec i úspešný.

Pri doporovázení cizincu u nás jste to jiste nemel vždy snadné. Mohl byste uvést nejvážnejší problém, se kterým jste se pri organizaci lovu v našich podmínkách setkal?

To nemusím dlouho premýšlet: podvážení zvere na výrad. Pokud snad tento termín ctenárum nic neríká, pokusím se jej upresnit. Podvážet platícím zahranicním hostum zver na výrad znamená, že se behem honu opatrí zver z minulého dne, ze sousední honitby nebo z mrazáku, a ta se priloží na výrad a zaúctuje; v bláhové nadeji, že to hosté nepoznají a takový výrad zaplatí. Tímto nehorázným podvodem, citelne poškozujícím tradice naší myslivosti, prosluly nekteré lesní závody, a co nejhoršího, tento nešvar ochotne prejímala i nekterá myslivecká sdružení. Jak ríkám, s tímto nestoudným podvádením jsem mel obrovské problémy dokonce s politickým podtextem. Když jsem totiž jako odpovedný zástupce kanceláre Orchape tento podvod odsuzoval a odmítl obtížne prokazatelný výrad proplatit, byl jsem oznacován za prisluhovace kapitalistu. Posléze jsem však již znal "své papenhajmské", a tak jsem u tech notoricky podvádejících lesních závodu zavedl opatrení, které se nakonec celkem dobre osvedcilo. Byla to soutež o krále honu. Pod touto záminkou každý nabíjec zaznamenával výlož svého strelce po každé leci. Jestliže pak celkový, nabíjeci zaznamenaný výrad predstavoval napr. 1000 kusu, nebylo možné uznat a požadovat zaplacení 1400 - 1500 kusu, byt predložených ke slavnostnímu výradu. Tento nešvar, nekompromisne komentovaný v zahranicním tisku, zpusobil naší myslivosti nevycíslitelnou škodu a mne osobne nejednu bezesnou noc.

V každé ze svých knih se zminujete o úrazech, k nimž dochází pri provozování myslivosti. Zrejme proto, abyste upozornil na nejcastejší príciny postrelení a na zpusob, jak jim predcházet. Kdybyste mel popsat nejvážnejší úraz, který jste pri doprovázení zahranicních loveckých hostu likvidoval, který by to byl?

Likvidace úrazu patrí k tem nepríjemnejším povinnostem loveckých pruvodcu. Mohl bych o tom napsat celou knihu, ale zmíním se o jednom, protože je naprosto neobvyklý. Pro dvanácticlennou skupinu lovcu z Francie, v níž byla i jedna žena, byl pripraven hon na zajíce a bažanty v Celákovicích u Prahy. Když se už chystal slavnostní nástup lovcu, honcu a psovodu, pustili se do sebe dva fousci. A ta Francouzka, snad aby na sebe upoutala pozornost, se pokusila psy od sebe odtrhnout. A dopadlo to strašne: jeden pes ji kousl do nosu, presneji receno, nos jí zustal viset na kousku zkrvavené kuže. Místo tlumocení na honu jsem Francouzku doprovodil v sanitce do nemocnice, kde ji ihned operovali. Poležela si tam skoro celý týden, pak prodelala ješte tri plastické operace, kterými jí lékari težce zranený nos zázracne upravili. Na hony k nám však jezdit neprestala a na naše lékare a nemocnicní personál nedá dopustit.

Každý národ se vyznacuje pro neho charakteristickými vlastnostmi. Mohl byste popsat chování príslušníku ruzných národu na poplatkových lovech u nás?

Nelze samozrejme generalizovat, ale rozdíly v prístupu k myslivosti a v chování lovcu ruzných národu jsou obrovské. Tento názor by urcite potvrdili všichni naši pruvodci doprovázející cizince na honech u nás. Nejukáznenejší jsou Nemci a Rakušané, kterým není cizí naše pojetí myslivosti a naše lovecké tradice. Totéž však nelze ríci o Italech, s jejichž chováním mívali naši pruvodci casto velké problémy. Jejich jižanský charakter, spontánnost a výbušnost se zásadne rozchází s potrebnou kázní a bezpodmínecným dodržováním porádku na spolecných honech, s címž souvisí také bezpecnost pri strelbe. V úrazové statistice vedou bezkonkurencne práve Italové, na posledních místech jsou Nemci a Anglicané. Mezi zahranicními hosty, kterí k nám od padesátých let jezdili pravidelne na hony drobné zvere, predstavovali významnou vetšinu Francouzi. Pro ne bylo Ceskoslovensko jakousi zaslíbenou zemí, ve které nacházeli nejen bohaté zazverení, ale zejména osobní kontakty, lovecké tradice doma prakticky neexistující a myslivecký folklór - prvky u nich neznámé. U nás se Francouzi ucili, od nás prejímali zásady chovu drobné i vysoké zvere i prvky organizovanosti naší myslivosti a lovecké kynologie. Dnes však Francouzi v oblasti péce o zver a v lovu pokrocili. Chceme-li srovnávat soucasné pomery u nás a ve Francii, musíme vycházet ze skutecnosti, že ve Francii predstavuje rocne cástka vynaložená na myslivost neuveritelných 37 miliard franku.

Do Vaší pusobnosti u parížské lovecké kanceláre patril také vývoz loveckých psu našich chovatelu do zahranicí. Mohl byste popsat nejakou zajímavou historku z této oblasti?

Historek byla spousta. Exportovaných psu, vetšinou to byli krátkosrstí ohari, "mám na svedomí" na pet stovek. Snad o každém exportovaném psovi a o jeho novém prostredí bych mohl vyprávet nejakou príhodu, ale kdybych mel vybrat ohare, který naši loveckou kynologii ve Francii nejvíc proslavil, byl by to bezesporu Arik z Ockovskej doliny. Krasavec a pracant, kterého si objednal francouzský prezident Giscard d'Estaign. Jeden den priletel v prepravní bedne na letište v Orly a již následující den pracoval na reprezentacním honu v prezidentove honitbe v Rambouillet. Pro své "manýry" a všestrannou upotrebitelnost byl stále stredem obdivu a prispel k tomu, že jsme dostávali objednávky od dalších zájemcu z Belgie, Itálie a zejména ze Španelska. Arik jako chovný pes získal i nekolik významných ocenení na výstavách a zanechal po sobe velmi zdárné potomstvo. Po dvouletém pusobení v prezidentské honitbe se však ztratil neznámo kam. Behem jedné mezinárodní akce proste zmizel. Ne snad že by se toulal a nevracel se ke svému vudci, zrejme ho nekdo odcizil. Po Arikovi pak pátraly všechny možné složky vcetne orgánu ministerstva vnitra, ale všechno bylo marné. V našem psím archivu mu patrí cestný titul "prezidentský pes".

Zajisté vzpomínáte i na lovecké a ekonomické neúspechy. Povezte nám o nejakém nezdaru s prívlastkem "nej".

Tak to také nemusím dlouho lovit v pameti. Zažil jsem, nebo výstižneji receno podílel jsem se na prušvihu, který v kancelári Orchape nezažili behem trí desítek let a na který se "smíšenými" pocity vzpomínají dodnes. Prestože se to událo v roce 1969, vzpomínám si na nejmenší podrobnosti, jako by to bylo vcera. Tehdy nám bratislavská lovecká kancelár Tatratour nabídla velmi atraktivní lov kachen v Gabcíkove. Pro dvanácticlennou skupinu lovcu byl pripraven trídenní lov se zaruceným výradem 500 kachen denne, což byl více než trojnásobek výradu dosahovaných v reprezentacních honitbách v jižních a východních Cechách. Parížská kancelár tento lovecký pobyt ihned zaplatila a akci nabídla skupine podnikatelu z jižní Francie. A protože šlo o velmi nárocné klienty a neznámou honitbu u nového smluvního partnera, musel jsem se uvolnit a akce se zúcastnit jako tlumocník pro prípad, že by došlo k nejakým nesrovnalostem. Vlastní lovecká akce zacala již pred rozednením, kdy nás poradatelé rozvezli na trech motorových lodích po slepých ramenech Dunaje. Vysedáme a ocekáváme príchod nabíjecu a slavnostní zahájení. Francouzi vybalují pušky, když v tom pristane další lod, ze které vystoupí kulhající starík s caganem v ruce a slovensko-madarsky nám nadává a hrozí zabavením pušek, protože jsme si dovolili vstoupit do státní rezervace. Po jedné fyzické inzultaci jsme se zachránili a dobehli k lodím, které nás odvezly do bezpecí, címž lovecký pobyt hostu skoncil. Ti byli pochopitelne vzteky bez sebe a mnoho nechybelo, aby me na míste "lyncovali". Nelze se divit. Kdybyste si vzali dovolenou, zaplatili, ujeli autem 2000 kilometru, prijeli na hon a pak by vás nekdo místo lovu zahnal domu, taky byste pravdepodobne nejednali v rukavickách s tím, kdo to zavinil. Postiženou loveckou skupinu kancelár Orchape po popsaném maléru kupodivu neztratila, asi proto, že ji odškodnila náhradním honem na koroptve ve Španelsku. Financní likvidace této akce se poté táhla celý rok. Tatratour, který odmítal vrátit složenou zálohu, zaplatil až po soudním sporu, který prohrál.

Povídání s Vladimírem Paulištou se nakonec úctyhodne protáhlo. Bylo videt, že lovecký pruvodce má v rukávu skutecne nevycerpatelnou zásobu zajímavých historek, které by vystacily na nekolik podobných rozhovoru. Pro tentokrát jsem však podekoval za cas, který našemu povídání venoval s tím, že se budu tešit zase nekdy na shledanou.

Ing. David Vaca, PhD.