PUDU, NEJMENŠÍ JELÍNEK SVĚTA

Před téměř deseti lety jsem byl pozván na konferenci o jelení zvěři do jihochilského města Osorna, kde jsem měl přednášet o hormonální regulaci růstu paroží. Konference se zabývala jednak místními druhy jelenovitých (pudu a huemul), jednak druhy importovanými do Chile z Evropy v průběhu minulého století (jelen evropský, daněk skvrnitý a srnec obecný). Mne nejvíce zajímaly přednášky zabývající se jelínkem pudu - nejmenším jelínkem nejen Jižní Ameriky, ale i světa.

Již z literatury jsem věděl, jak málo známého je o tomto malém zvířeti, které je bohužel jedním z mnoha ohrožených druhů jelenovitých. Z přednášek v Osornu jsem se dozvěděl, že při univerzitě v Concepcionu, druhém největším městě Chile, ležícím asi 550 km jižně od hlavního města Santiaga de Chile, existuje zařízení pro chov pudu. Toto zařízení vedené prof. E. Reyesovou z oddělení molekulární biologie místní univerzity se zabývalo výzkumem reprodukční fyziologie obou pohlaví pudu. Ještě před koncem konference jsem si s prof. Reyesovou sjednal schůzku a domluvil spolupráci na studiích ročních cyklů hormonů a jejich neuroendokrinní regulace a vztahu k parožení u jelínků pudu. A tak začala naše spolupráce, která pokračuje dodnes.

POPIS A VÝSKYT PUDU

Pudu se vyskytuje ve dvou druzích; pudu severní (Pudu mephistophiles) a pudu jižní (Pudu puda). Pudu severní žije hlavně v Peru, Ekvádoru a Kolumbii, pudu jižní v jižní části Chile a přilehlých oblastech Argentiny.

Pudu jižní je miniaturní jelínek vážící ne více než 10 kg a částečně připomínající jezevčíka. Snad proto, že běhá na zakrslých bězích a skrývá se v tunelech, které si buduje v hustém podrostu křovin místních lesů. Skrýše v tunelech jej chrání před hlavním nepřítelem - pumou, která je příliš velká na to, aby do tunelů pronikla. Příroda vybavila pudu neobyčejně tuhou kůží, kterou obtížně proniknou ostré trny keřů a divokých lián quila bambusu, vytvářející takřka neproniknutelnou bariéru hustého podrostu. Bohužel, masivní mizení přirozeného prostředí s hustým podrostem je jednou z hlavních příčin ohrožení existence pudu. Původní lesy nahradily plantáže kanadských borovic, kterým se často odřezávají spodní větve, aby bylo dosaženo hladkého bezsukatého dřeva k výrobě nábytku. Pudu se v těchto porostech nemá kde ukrýt a je vystaven nejen útokům pumy, ale rovněž zdivočelým psům a pytlákům. Není proto divu, že v takových podmínkách jeho početní stavy prudce klesají, hlavně v oblastech s vysokou hustotou obyvatelstva.

Pudu jižní se vyskytuje mezi 35 a 52 stupněm jižní šířky a žije hlavně na úpatí And. Krátké běhy mu nedovolují překonat hlubší sníh, a tak dává přednost oblastem s nadmořskou výškou do 1700 m. V těchto podmínkách panuje po většinu roku mírné a vlhké klima se zimními teplotami kolem 5 - 10 °C. Blízkost studeného Humboldtova proudu mírní letní teploty, které v noci klesají na 12 - 14 °C a ve dne stoupají na 23 - 25 °C. Početní stav pudu v celém Chile se odhaduje jen na několik tisíc kusů, ale je těžce prokazatelný pro nedostupnost mnohých lokalit v úzkém a hornatém pásu země, širokých většinou ne více než 200 - 250 km, ale dlouhých přes 4000 km. Potravu pudu tvoří listy keřů a lián. Vyhledávanou pochoutkou jsou listy a květy fuchsie, která roste divoce po celém jižním Chile, a dále listy divokých růží.

JAK ŽIJÍ JELÍNCI PUDU?

Pudu je přísně teritoriální, takže samci nesnášejí rivaly a zuřivě mezi sebou bojují. Své krátké, ale ostré parůžky používají k útokům pod břicho a na boky soupeře. Samci po útoku do břicha vyskakují skoro metr vysoko a často provádějí skoro kompletní salta. Jejich neobyčejně tuhá kůže naštěstí odolává propíchnutí, a tak jen zřídka dochází k vážnějším poraněním. Vzhledem k teritorialitě žijí jelínci většinu roku osamoceně a k laňkám se připojují jen před říjí, která probíhá v místních podmínkách v březnu (což odpovídá září severní polokoule). Pudu jdou do říje ve věku kolem 15 měsíců a mláďata se rodí v listopadu a prosinci. Laňky mají většinou jedno mládě, a tak jako u člověka se dvojčata vyskytují pouze zřídka. Je to snad proto, ze mládě pudu je při příchodu na svět vzhledem k velikosti své matky neobvykle veliké a běžně váží kolem 800 g. Přepočteno na tělesnou hmotnost lidské matky by takový lidský "drobeček” musel vážit nejméně 6 až 7 kg. Délka březosti je neobvykle dlouhá (203 - 210 dní) a téměř se blíží délce březosti jelena evropského (kolem 240 dni), jehož laně však váží přinejmenším desetkrát více. Protože délka březosti u savců vážících méně než deset kilogramů je většinou jen 3 - 4 měsíce, nabízí se vysvětlení, že vývoj plodu u pudu se vyznačuje opožděným zahnízděním v děloze. Pokud by se to potvrdilo, pudu by byl po srnci již druhým jelenovitým druhem, u kterého dochází k zastavení vývoje plodu na několik měsíců s pokračováním až po zimním slunovratu (tzv. latentní neboli utajená březost). Nález malého plodu v děloze laňky pudu, která uhynula v červnu (což odpovídá našemu prosinci), by naznačoval zpožděné zahnízdění.

Dalším neobvyklým objevem našeho výzkumu jelínka pudu byl nález dvojitého ročního cyklu pohlavních hormonů testosteronu a luteinizačního hormonu (LH) (graf). Našli jsme dva vrcholy obou hormonů, které téměř rovnoměrně vzdálené prakticky šest měsíců od sebe. První vrchol testosteronu odpovídal době vytloukání parůžku, druhý období říje. Znovu se tak nabízí srovnáni pudu se srncem, který má jako jediný jelenovitý druh pravidelně dva cykly testosteronu a LH, rovněž spojené s vytloukáním a říjí. Na rozdíl od pudu jsou však tyto cykly od sebe vzdálené většinou jen tři měsíce. Jestli by kastráti pudu byli schopni tvořit paruky jako srnci, se zatím nesledovalo z důvodu malého počtu jelínků.

Paroží pudu je velmi jednoduché. Jelínci jsou většinou jen špičáci (obr. 1) a jen velmi zřídka z parůžku vyrůstá malá výsada - náznak nadočníku. Roční samci mají jen centimetrové špičky, které se s přibývajícím věkem prodlužují a v době největší síly (průměrně kolem pěti let) dosahují délky až 10 cm. Zajímavé je, že teprve zpátečníci začínají vytvářet perle a malé očníky, které často splývají dohromady. Maximální věk pudu v zoologických zahradách v Evropě byl odhadnut na něco přes devět let.

ZÁCHRANA PUDU V CHILE

Stanice pro chov pudu na univerzitě v Concepcionu byla založena s cílem vést vědecký výzkum a odchovávat dostatek zvířat, která by se dala později použít pro vysazení do přírody. Plnění prvního cíle je úspěšné. Spolupráce s naší univerzitou vedla k publikaci devíti vědeckých článků. Dvě vědecké studie se v současnosti řeší a několik dalších je plánováno do dvou příštích let. Druhý cíl, vysazení pudu zpět do přírody, nebyl zatím tak úspěšný. Hlavními důvody jsou nedostatek vhodného biotopu, velký počet pytláků a zdivočelých psů, kterých najdete v chilských městech na každé ulici celé smečky. Naštěstí chovná tlupa pudu na Univerzitě v Concepcionu již dlouho není jedinou nadějí na záchranu těchto zajímavých jelínků. Protože mláďata jsou velice roztomilá a svým vzhledem připomínají plyšové hračky a dospělá zvířata se dají snadno ochočit, stal se pudu téměř symbolem bohatších obyvatel, kteří na svých pozemcích chovají jeho tlupy s počty zvířat přesahujícími až dvacet kusů. Výhodou takového rozptýlení populace v zajetí je větší možnost přežití v případě bakteriálních nebo virových epidemií, jež mohou jinak vyhubit celou populaci. Navíc možnost obyvatelstva seznámit se s pudu v malých parcích na krajích měst propagačně přispívá k popularizaci záchrany tohoto zajímavého jelínka, který se stal symbolem ochrany přírody Chile.

Prof. George A. Bubeník