Poutníkova zpráva o stavu šumavského národního parku

Kulhavý poutník Josefa Čapka je nejen skvělá knížka, ale i metafora: tomuto poutníkovi příroda sice něco ubrala (pohybuje se pomaleji, je outsider), ale zase i přidala (vidí víc než ti, co kolem frčí v automobilech). Správci parku turistům zakazují vstup do stále nových a nových pásem, do tzv. "klidových zón" (odkud ovšem slyšíme řev traktorů, náklaďáků a pil) a sami se tu prohánějí v nissanech, pořádají pro papaláše lovy, renovují si tu pro sebe schwarzenberské hájenky...

Slíbil jsem před časem čtenářům, že se s nimi podělím o své letní zážitky ze Šumavy. Pokusím se o pohled nikoli z nissanu, ale o pohled čapkovského "kulhavého poutníka".

Akce Potěmkin

Bilance mých pochůzek je vždycky horší, než očekávám. Stovky hektarů vykácených ploch, krach nového zalesnění, především v polohách nad 1100 m n/m (okolí Studené hory, Medvědí hory, Malé Mokrůvky). Šéfové parku dobře vědí, proč právě sem pod pokutou nevpouštějí pěšího turistu. To vše se děje ve druhých zónách ochrany přírody, které tvoří více než 80 % porostů. Nejhorší situace je tradičně na Modravsku. Podle nedávného zjištění inspekce životního prostředí tu bylo vrtulníky

přiblíženo (jak říkají lesáci) - či

odvezeno (jak říkám já: záleží na tom, z kterého úhlu se na to mizející dřevo díváte) - 70 % dřeva, jež mělo zůstat na místě. Viděl jsem i načerno odvezené klády z několika namátkou navštívených prvních zón (je jich v národním parku 135, stihnu monitorovat sotva desítku, pomozte, přátelé turisté!). Viděl jsem neplatné značení hranic prvních zón - pro turistu platí už šest let úplně jiné hranice než pro správce parku na jejich dobře utajených mapách. Ty, jak prasklo při poslední inspekční kontrole, správci parku veřejnosti pod různými záminkami odmítají vydat. Trapný byl pohled na náměstka ing. Zatloukala, když před zraky inspekce odmítal zástupcům Duhy vydat dokumenty a dětinskými argumenty se snažil zdůvodnit nezdůvodnitelné: porušení zákona o právu veřejnosti na informace. Současní správci parku mají věru co skrývat. Viděl jsem čerstvé pařezy v nejcennějších partiích, v bezprostřední blízkosti mezinárodně chráněných slatí, kvůli nimž byl národní park před deseti lety založen (rozhodně nevznikl k ochraně dřeva, jak dodnes zpozdile soudí správci parku a jejich ministr). Les byl na mnoha místech vinou škůdce zvaného v odborných evropských kruzích

dřevožrout šumavský vykácen až po okraj slatě (Mezilesní, Rokytská, Jezerní, Cikánská slať). Chráněná lokalita nejvyšší kategorie tak ztratila přirozené nárazníkové pásmo, které tu před lety citlivá ruka lesníka vyznačila tím, že hranici bezzásahové zóny "vysunula" pár metrů do lesa. Tím byla slať chráněna souvislým porostem. Je typické, že všechna tato vytěžená místa byla před návštěvou zahraniční Ramsarské poradní mise (5. -8. června) pečlivě utajena. Vždyť bezohledné vykácení těchto nárazníkových pásem je nejhrubším porušením letošního Doporučení Ramsarského výboru o jejich

"striktní bezzásahovosti", o tom, že právě v těchto přilehlých

("laggových") zónách

"by neměly být káceny ani vysazovány stromy", a to

"především pokud představují nezbytný biotop pro ohrožené druhy rostlin a živočichů..." Asanační kácení kůrovcových stromů v oblasti slati považuje Ramsarský výbor pouze za

"dočasnou výjimku, pokud je dřevo ponecháno na místě a pokud nedojde k narušení hydrologie a struktury půdy." (Zpráva č. 44). Ramsarská komise by měla vědět, že byla podvedena - všechna její uvedená doporučení byla hrubě popřena. Dřívější "milosrdná" hranice, již správci parku ukazovali ještě Ramsarské misi, už neplatí. Teď se hranice vrátila až na slať a kácí se hlava nehlava. Na většině lokalit platila hranice ještě v době podání naší stížnosti, tj. v půli srpna. Pak ministerstvo nařídilo všechny první zóny "upravit" - tak, aby se načerno vykácené pařezy ocitly vždy před hraniční čarou, tj. ve druhé zóně. Tam kácet podle zákona smějí. Sličné slati takto barbarsky obnažené je ale úplně fuk, kam si dřevožrouti malují své potěmkinské červené čáry. Čáry máry fuk - a dřevo je pryč.

Záhada šumavského UFO trvá

V první zóně, kam turista nesmí, si "ochránci" přírody klidně postavili z poražených klád

číhadlo (zóna č. 85). Oni říkají -

posed. Pro mě je to však i nadále číhadlo a

střílna - neboť pochybuji, že si ho staví proto, aby měli kde

posedět. Čemu se tu ale divím? Žijeme přece v myslivecké republice. V zakázaných místech rezervace je přece přirozené nechat si zastřílet relaxujícího poslance, ministerského úředníka či jiného papaláše. On pak na oplátku nad našimi kšefty se dřevem zamhouří oči. V Bavorsku musí trofeje zůstat pěkně v parku - nemohou tedy být předmětem korupce jako u nás. Ale tam zas nemají mysliveckou republiku rad...

Je skoro nudnou banalitou psát, že z bezzásahových zón Národního parku Šumava mizí desítky stromů (zóny č. 61, 44, 85 aj.). Na některých "medializovaných" místech

(Ztracená slať) je jak známo loni odvezlo UFO. Blíže neidentifikovaná létající helikoptéra. To mi snad uznají i lesáci, že tentokrát nebyly kmeny

přiblíženy, ale

zcizeny! O tajuplné helikoptéře neví dodnes nic ředitel Žlábek, ani jeho náměstci Zatloukal a Heřman (sdělení pro vyšetřovatele: posledně jmenovaný Jindřich je ten proslulý lhář z pořadu

Nedej se!, který ještě 15. března minulého roku, půl roku poté, co to šetřil, tvrdil, že o nějakém ztraceném dřevu nic neví, že to je všechno "úplná blbost"). O ničem neví ani vedoucí lesní správy ing. Mäntel. Ten je, pozor, ochránce přírody na slovo vzatý, vždyť sem na Modravu přišel podpořit strategii trvale udržitelné těžby rovnou z největší dřevařské firmy, kšeftující s národním parkem! A na jeho dosud teplou židli

(posez) v téže dřevařské firmě usedl pro změnu z téže Modravy "ochranář" ze Žlábkovy lesní plantáže - pan Michna. A tak není divu, že se správci parku na

Ztracené slati svorně řídí radou dr. Plzáka pro přistižené proutníky: zatloukat, zatloukat, zatloukat!

Nezávislá kontrola po česku

Stížnost na tato a podobná zvěrstva jsem podal (spolu s mgr. Ivonou Matějkovou) již 26. srpna. Naléhavě jsem inspekci žádal, aby jednala neprodleně, než se pachatelům podaří zahladit stopy. Úřady nezklamaly. Inspekce se ozvala za měsíc a teprve v dalším měsíci, tedy více než půl druhého měsíce po podání podnětu, se konalo terénní šetření. Když u nás podáváte stížnost k inspekci, stěžujete si na útvar, který obhospodařuje totéž ministerstvo jako útvar, u něhož si stěžujete. Stěžujete si vlastně u ministra na ministra a o vaší stížnosti rozhodne zase jen ministr. Odvolací instance není nezávislý soud (což by bylo logické), ale ten, na něhož si stěžujete. I kdybyste se svou stížností nakrásně uspěli, následná pokuta je hrazena pořád z jedné - nikoli viníkovy, nýbrž poplatníkovy - kapsy. Pokuta se zaplatí ze státního příspěvku - a o to víc si pak organizace "přitěží" dřeva. Pokuta za poškození přírody tak vede k ještě většímu poškození přírody. A to ještě není všechno. Jestliže park, jako na

Jezerní slati, načerno vytěží 165 stromů v první zóně (z toho 38 v posledních dvou letech) a dostane pokutu 100 tisíc korun, může nadřízený odvolací orgán, tj. opět MŽP, rozhodnutí inspekce zrušit a snížit je o nulu. (Tolik tu třeba stojí jen jediný ukradený strom.) Toto skandální rozhodnutí Kužvartova ministerstva přímo vybízí pachatele: kácej, kraď a odvážej dřevo načerno klidně dál, porušování zákonů se u nás vyplácí! Jak farizejsky pak vyznívají nedávné plačky šéfů šumavského parku na soukromníka, který blízko Churáňova nechal na černo vykácet na 500 stromů: udělá-li totéž správce parku

(Jezerní slať, Ztracená slať, Pod Ptačí nádrží aj.), nic se neděje, kamarádi úředníci z ministerstva vše "pokryjí". V prvním případě došlo k "hrubému narušení přírodních procesů", ve druhém nikoli. Není snad přírodě jedno, kácí-li v ní státní úředník nebo soukromník?

Terénní šetření trvalo dva dny, bylo vedeno až překvapivě korektně, vždy s pozorným vyslechnutím obou stran, jež dostaly možnost vyjádřit se i k závěrečné zprávě. Zatímco na lesní správě Srní (tzv. Weitfällernská slať) se chovali správci parku kultivovaně, na ostatních správách (Modrava, Kvilda) svou arogancí, dětinským zatloukáním a bagatelizací kritiky rozhodně služebníky veřejnosti nepřipomínali. Jsou dotčeni už faktem, že veřejnost se zajímá, jak o svěřený majetek pečují. Že ji znepokojuje, když jim pod rukama mizí stovky staletých smrků, jejichž odvoz pak neumějí řádně vykázat, když se tu devastuje až na skálu půdní kryt, zakládají ohniště, posunují svévolně hranice. Když dělají nevratné, velkoplošné, tisícihektarové zásahy

(Studená hora), ač dostali mandát pouze k zásahům diferencovaným. Když ve výkazech se nedohledáte prodeje nejcennějších sortimentů (rezonance), zatímco v terénu nejsou. Když si pro sebe v zakázaném pásmu restaurují stylové chaty

(Roklanská hájenka), budují si za desítky milionů našich korun honosná sídla tam, kde už střediska jsou

(Modrava), když dusí zdejší podnikatelské aktivity, citlivé k přírodě i k měkké turistice (ekofarmy, "alpské" penziony - viz

Bučina, Knížecí pláně). Zkrátka, když se chovají hůř než novodobá šlechta.

Epilog

Největším šokem není na Šumavě nakonec příroda (ta tu naopak dokazuje až neuvěřitelné regenerační schopnosti), ale lidi. Taková míra ekologické negramotnosti, jakou jsem zažil během dvoudenního šetření v terénu u pracovníků naší největší

ochranářské organizace, nebyla snad ani u komunistů.

"To je ta vaše samoregulace, ty vaše teorie, prej dřevo roste na dřevě...", podobné posměšky jsme vyslechli od odpovědných pracovníků parku snad stokrát. Jedinou čitelnou strategií je tu strategie trvale udržitelné těžby. Jsme pro ně ekologičtí extremisté, málem teroristé, když chceme, aby národní park, jako všude ve světě, chránil přírodní procesy, aby měl souvislou jádrovou zónu, nikoli 135 malých, neživotaschopných Žlábkových mrzáčků, jejichž hranice jsou stanoveny podle pravidla: co nejde vytěžit, budiž bezzásahové. Stále s větší hrůzou zjišťuji, že lidé, kteří tu řídí přírodu, netuší, k čemu na světě národní parky jsou: pletou si je s variantou městského parku, chtějí tu pěstovat, sázet a těžit dřevní hmotu. O zdejších kriticky ohrožených bylinách

(Bradáček srdčitý, Hořec šumavský), citlivých na kácení a jakékoli změny vodního režimu, o jedinečné symbióze vody, rašeliny, lesa i nelesních porostů nemají ani potuchy. Mluví pořád jen o stromech - a o třídním nepříteli (a konkurentu): kůrovci.

Výzva k občanské neposlušnosti

Ne, nebojte se, nebudu vás poňoukat k násilí ani nenásilí, nejsem bin Ládin ani Gándhí. Jsme v Čechách. A tak vám, kteří milujete Šumavu jako já, navrhuji odboj jaksi po česku: respektujte všemožně přírodu, ale nerespektujte nesmyslné zákazy byrokratů. Vydáte-li se např. z "Klostermannova" Březníku vzhůru po zakázané asfaltce k Roklanské hájence, uvidíte vlevo názorně "bavorskou" cestu (mrtvé i živé stromy, zeleň, vlhkost, divokost, rozmanitost) a vpravo cestu "českou": tisíce pařezů, sucho, mrtvo, desítky hektarů zatravených holin. Poznejte na vlastní oči bezohledně rabované srdce Šumavy - jedině tak zbyde naděje, že je společně zachráníme. Tam, kde vám cedule oznamují 1. zónu národního parku, většinou žádná první zóna není, tam, kde vám zakazují vstup do "klidové zóny" a vy odtud slyšíte řev motorových pil a traktorů, směle pronikejte, foťte, diskutujte, dokumentujte. Chtějte informace. Správa parku za posledních šest let odtud vyvezla půldruhého milionu kubíků nejvzácnějšího dřeva v zemi v miliardové hodnotě, musí být tedy pod veřejnou kontrolou. Eventuální dvě stovky pokuty vám za to snad stojí, nebo ne?