Nejvíce se s vodou plýtvá v zemědělství, říká Vrba

Život na naší planetě vzešel z vody. S nedostatkem vody přichází smrt. Je na Zemi dost vodních zdrojů k udržení života? A zacházíme s těmito zdroji tak, aby byl dostatek vody i pro budoucí generace? "V globálním měřítku je na Zemi dostatek vody pro život člověka i pro všechny živočichy a rostliny. Podle nově zpracovaných údajů využíváme jen přibližně osm a půl procenta obnovitelných vodních zdrojů a za pětadvacet let se toto číslo zvýší o čtyři procenta," říká Vrba. "Rozdělení vodních zdrojů na Zemi je však především kvůli klimatickým podmínkám rozdílné a také hustota osídlení se značně liší. V určitých regionech Afriky, Asie, Jižní Ameriky, ale také jižní Evropy proto není vody dostatek."

Jak lidé s vodou hospodaří, neplýtvá se s ní?

Na využívání a ochranu vodních zdrojů v celosvětovém měřítku se pod záštitou UNESCO a dalších organizací OSN soustředilo v posledních letech několik mezinárodních konferencí. Na všech se hovořilo o tom, že se musí zásadně zlepšit hospodaření s vodou i ochrana vodních zdrojů. Spolu se sociálním a ekologickým významem byla vyzdvižena hodnota vody jako ekonomického fenoménu. Nehospodárnost ve využívání vody je zřejmá především v zemědělství, které spotřebuje více než sedmdesát procent využívaných vodních zdrojů. Především zavlažování má však velmi nízkou efektivitu. Až šedesát procent vody se v závlahových systémech ztratí a nedostane se k plodinám. Voda se neztrácí jen proto, že závlahové systémy jsou v mnoha zemích velice primitivní, ale i proto, že je farmářům poskytována voda zdarma nebo jen za velmi nízké poplatky. V některých státech se též nehospodárně využívá pitná voda. Obvykle tam, kde je voda částečně subvencována státem. Paradoxně se tak děje i v zemích Evropské unie, například ve Španělsku. Spotřeba vody pro domácnosti však představuje jen asi deset procent využívaných vodních zdrojů. Jeden z hlavních výstupů mezinárodních konferencí proto zní: I voda má svou tržní cenu, a veškerý "vodní servis", tedy zásobování vodou, čištění odpadních vod, náklady na provoz a údržbu vodárenských a zavlažovacích zařízení, musí být zahrnut do ceny vody, která musí být v plném rozsahu hrazena spotřebitelem. Tohoto cíle by mělo být dosaženo v celém světě do roku 2025, ale k tomu bude potřebná dlouhá informační a výchovná kampaň veřejnosti.

A co v chudých, rozvojových zemích? Tam by si také měli lidé platit vodu v plné výši?

V rozvojových zemích je především problém, že lidé v mnoha oblastech nemají k dispozici trvalý a kvalitní zdroj pitné vody. Týká se to v současné době asi dvaceti procent světové populace. Padesát procent světového obyvatelstva žije v územích bez kanalizace a čistíren odpadních vod. Pět milionů lidí umírá ročně po požití nekvalitní vody nebo kvůli jejímu nedostatku. Především na konferenci UNESCO v Paříži před dvěma lety bylo zdůrazněno morální právo člověka na padesát litrů kvalitní pitné vody denně, a to i v případě, že by na její úhradu neměl peníze. V rozvojových zemích se však musí podstatně zvýšit efektivita závlah, které - jak už jsem říkal - jsou často primitivní, a využívání vody je proto velmi nehospodárné. Postupné zavádění plateb za vodu na zavlažování nepochybně povede i v těchto zemích k jejímu hospodárnému využívání.

Nehrozí nebezpečí, že kvůli nedostatku vody vznikne v některých částech světa válka o vodu?

Mezinárodní konflikty, ne přímo válečné, ale na diplomatické úrovni, už tady jsou. Jedním z prvních byl spor mezi Bolívií a Chile o vodu z řeky Laja. Ta pramení v pohraničním území Chile a odtéká do Bolívie, kde je pro část jejího území jediným trvalým zdrojem vody. Chile však odvedlo část vody z řeky na své území. Spor o vodu vyvrcholil krátkodobým přerušením diplomatických styků mezi oběma zeměmi. Mezinárodní problémy též často vznikají při znečištění vody. V rámci Mezinárodního hydrologického programu, který koordinuje UNESCO za podpory Světové banky, jsou připraveny projekty zaměřené na technické, ekonomické, ekologické a legislativní problémy spojené s využíváním a ochranou povrchových a podzemních vod tekoucích přes hranice států.

Kterých oblastí se týkají?

Týkají se mnoha oblastí, ale aktuální jsou především v regionech s omezenými zdroji povrchových vod. Přitom v těchto oblastech se pod územím dvou nebo více států vyskytují ve velké hloubce pánve s významnými zdroji podzemní vody. Takové pánve existují například v severovýchodní Africe na území Libye, Egypta a Súdánu, v severní Sahaře na území Alžíru, Tuniska a Libye, ve Střední Americe na území Mexika a USA a v dalších oblastech téměř na všech kontinentech. Kvůli nedostatku peněz je však voda z těchto pánví zatím málo využívána, vrtání studní hlubokých přes 750 metrů je opravdu velmi nákladné. V blízké budoucnosti bude muset být odebírání podzemních vod z těchto pánví kontrolováno podle mezinárodně platných regulí a dohod, jinak by nepochybně konfliktní situace na mezinárodní úrovni nastaly.

Takže se dá konfliktům kvůli vodě předejít?

Myslím, že určitě, protože problém byl identifikován včas a jeho řešení podporují kompetentní organizace OSN. Lokální konflikty samozřejmě mohou nastat, ale ty lze řešit diplomatickou cestou. Předpokládá se též výrazné zvýšení investic soukromého kapitálu do vodohospodářských staveb a zařízení, které by měly zlepšit podmínky v zásobování vodou a ochranu její kvality a které by také měly pomoci v regeneraci poškozených ekologických systémů. Současné celosvětové investice do vodního hospodářství ve výši sedmdesát až osmdesát miliard dolarů ročně by se měly podle doporučení Světového fóra o vodě, které se uskutečnilo letos v Haagu, zvýšit do roku 2025 na 180 miliard dolarů.

Česku a Evropě nehrozí, že bude mít v budoucnu nedostatek kvalitní vody?

Evropa jako celek nepatří k oblastem s kritickým nedostatkem vody. S ohledem na poměrně vysokou hustotu osídlení a spotřebu vody však nemá vody nadbytek a musí ji racionálně využívat. To se týká i České republiky. Problémem v Evropě je znečištění vody a půdy, které zejména v případě podzemní vody bude přetrvávat ještě mnoho let, což má samozřejmě nepříznivé ekologické dopady. Vyčištění některých vysoce znečištěných lokalit by při současných technických možnostech bylo tak nákladné, že se tyto oblasti izolují a dočasně zakonzervují, aby se znečištění nerozšířilo. Zdroj znečištění se však musí vyskytovat v málo propustných horninách s hladinou podzemní vody hluboko pod terénem a musí být dostatečně vzdálený od vodních zdrojů. Takto se postupuje ve Spojených státech, v Evropě a v menším měřítku i u nás - těsnicí bariéry kolem menšího množství kontaminované zeminy vznikly například těsně pod letištní plochou v Ruzyni.

Jak se v Česku hospodaří s vodou? Šetrně, anebo se s ní plýtvá?

Největší ztráty pitné vody jsou v rozvodných vodárenských sítích. V některých městech dosahují více než čtyřiceti procent z celkového množství upravené vody. Přitom náklady na úpravu vody, včetně té, která se ztrácí děravým potrubím, se samozřejmě promítají do její ceny. Na trhu s vodou chybí rovněž konkurence. V regionech obvykle působí pouze jedna vodárenská společnost, jejíž monopolní postavení se promítá do vysoké ceny vody. Podobně jako v jiných státech by se měla i u nás především menší města a obce zaměřit na využití místních vodních zdrojů, které jsou na mnoha místech k dispozici, po jednoduché úpravě splňují požadavky na kvalitu pitné vody a jsou výrazně levnější než voda, která se do obce přivádí někdy i ze vzdálenosti několika desítek kilometrů. Na rozdíl od České republiky ve většině evropských států stoupá podíl podzemní vody na zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Podzemní voda je obvykle kvalitnější než povrchová a náklady na její úpravu menší. Optimální je společné využívání povrchových a podzemních vod v jednom vodárenském systému. Spotřeba vody u nás v posledních letech sice výrazně klesla, ale není to vliv výchovného působení zaměřeného na úsporu vody. Důvod je čistě konzumní. Vodou se šetří, protože je drahá.

Vy sám s vodou šetříte?

Racionální přístup k využívání a ochraně vodních zdrojů je součástí mé profese a promítá se samozřejmě i do mého soukromého života. Vodou šetřím a chráním ji především proto, že je to významná složka životního prostředí.

***

RNDr. JAROSLAV VRBA vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a zabývá se využíváním a ochranou vodních zdrojů. Je viceprezidentem Mezinárodní asociace hydrogeologů a předsedou komise ochrany podzemních vod této asociace. Je vedoucím jedné z pracovních skupin projektů Mezinárodního hydrologického programu UNESCO .