Nejen po loveckých stezkách

Spíše než odvaha to byla od ješte ne sedmnáctiletého kluka nesoudná troufalost, když poslal do redakce Stráže myslivosti v dotaz k možnosti navázání spolupráce. Sebevedome o sobe jakožto lesním praktikantovi uvádel, že muže psát i fotografovat "z lesu, vod a strání, proste o myslivosti a o zveri". Poslal nejaké své výplody poplatné spisovateli Janu Vrbovi a fotografie porízené mechovým fotoaparátem 6 x 9 cm, zachycující krom lesních zátiší a krajin kdesi v dálce tecky, které holedbave vydával za zajíce ci srncí. Nejcitelnejší z toho byla fotografie bažantí potrhané slepice na snehu, kterou u zásypu napadla škodná.

Nacež se dockal sprchy. Sice vlahé, v níž pan profesor Svoboda coby šéfredaktor Stráže myslivosti velice prátelskými slovy privítal nového spolupracovníka, pricemž dal taktne na vedomí, že jde o záležitost spíše výhledovou, až adept myslivosti nabude více vlastních praktických zkušeností i teoretických vedomostí. A zavázal ho, aby své odhodlání neopustil, smeroval cílevedome k budoucí soustavné spolupráci se Stráží myslivosti a k obecnému popularizování myslivosti, cehož je víc než treba.

Pochopil jsem, a vystupuji tímto z ústraní tretí osoby, že na to zatím ješte nemám, nacež jsem panu šéfredaktorovi slíbil, že dám na jeho slova a budu se psaní a fotografování venovat tak, abych publikoval nejen pro myslivce, ale také pro nemyslivce o myslivcích, myslivosti a zveri. Protože se naplnuje cas, kdy se završuje pul století této mé cinnosti, cítím se povinován vuci svetlé památce Jaroslava Svobody, abych podal výcet toho, co z mého pera a kamer vyšlo cerné ci barevné na bílém (papíre, filmovém plátne nebo televizní obrazovce), co bylo prezentováno na výstavách - t už jako obrazová informace v expozici, nebo k pocitovanému vnímání.

Mou první opublikovanou fotografií volne žijícího živocicha ve vztahu k myslivosti byl snímek cápu na hnízde na zámku u nás doma v Castolovicích. Vznikl v roce 1947. Tento premiérový výskyt za kamerou mohl být i derniérou, zmácknutí spoušte mohlo být poslední. Abych se dostal do príhodného místa k fotografování, musel jsem totiž vyšplhat do koruny vysokého smrku. Vetev tesne po cvaknutí záverky pri nadmerném náklonu povolila. Muj pád zadržel teprve preslen o nekolik metru níže, kdežto fotoaparát briknul až na korenový nábeh. Když jsem se pomlácený a odrený sesunul dolu, zjistil jsem že z cocky je sice drt, ale náraz zabouchl zadní stenu aparátu tak, že zustala zaklínená a neotevrela se. Když jsem potom v temné komore u fotografa odtrhl víko, vyjmul jsem nepoškozený svitkový film, který po vyvolání poskytl zvetšeninu, jež má v poradí mých otištených fotografií císlo jedna.

Když se rány zacelily a bolest pohmoždenin odeznela, jednoho dne dívka jménem Hanka prišla na schuzku s tlumokem na zádech, z nehož couhaly tri nohy dreveného stativu, na nemž byla prišroubována masivní kamera na sklenené desky formátu 9x12. Nebylo duvodu na fotografování zanevrít. Nepohotový prístroj pro zvolenou specializaci zrovna nevyhovoval - spíš se hodil na neživou prírodu a krajiny, ale i to patrí k myslivosti, jde o životní prostredí jak zvere, tak myslivcu.

Panu profesorovi bych se rád sveril i s tím, že první muj clánek pod titulkem O myslivcích a "myslivcích" vyšel pocátkem ledna 1948 v Zemedelských novinách.

Chtel bych také povedet o tom, že - veren slibu, který jsem dal - jsem usiloval o to, abych prispíval k propagaci a popularizaci myslivosti v co nejvetší šíri, tedy aby záber pusobení byl co nejrozsáhlejší. Clánky, fotografie a filmové ci video zábery jsem mel opublikovány v šestactyriceti titulech periodik i neperiodických publikací, tedy v denících, týdenících, casopisech, magazínech, v televizním zpravodajství celostátním a pozdeji regionálním, ve filmech a videofilmech, v knihách, v kalendárích.

Ve sdelení bývalému panu šéfredaktorovi Stráže myslivosti bych neopomenul zduraznit, že jsem usiloval o dusledné naplnování predsevzetí, ke kterému mu mne privedl práve on: Stredem mého zájmu nebyly pouze výpravy po loveckých stezkách, neupínal jsem se jen k událostem, kde zní halali, ale programove jsem pozornost venoval tristapetašedesáti dnum myslivce, každodennímu provozu myslivosti a cinnosti myslivcu.

Publikování v onech dobách jsem ale mel z politických duvodu znacne ztížené, ale paradoxne to vedlo k tomu, že jsem se stále intenzívneji venoval fotografování zvere. Mezi lidmi jsem tehdejšími mocipány nebyl rád viden, takže jsem byl vypuzen do prírody. Pri mých toulkách od hájovny k lesovne, od fortovny k myslivne a po revírech vubec se ríkalo, že jsem poslední ceskoslovenský facír, tedy myslivecký mládenec. V noci jsem hlídal na zámku v Rychnove nad Knežnou za slabou záchovnou dávku mzdy, takže jsem nemel na koho šírit normalizacnímu režimu neprátelské ideje, ve dne jsem podnikal výpravy za zverí, pri nichž jsem si nejvíce pripadal jako šerpa, protože jsem tahal ctyri telesa pentakon-kiksu, jak se výstižne oznacoval dosažitelný fotoaparát z NDR Pentacon-six. K nemu jsem mel objektivy od "širokáce" na krajiny a "základáku" celou sadu pres stodvacítku, stoosmdesátku a trístovku až k pulmetrovému "dlouhému sklu", které bylo možné ješte protáhnout na dvojnásobek ohniskové vzdálenosti konvertorem. To byla výzbroj, která by utahala dva chlapy. Takže jsem to vetšinou rešíval tak, že v pozdním odpoledni jsem s postupujícím úbytkem svetla ukládal pod podkapové smrcky objektivy, které už se nedaly pro nedostatek svetla použít. Tudíž kdyby se mi nekdo pri mé šoulacce nenápadne zavesil na paty, nejprve by našel pulmetrový, nejméne svetelný "telouš", potom o clonu svetelnejší "trístovku" a nakonec i stoosmdesátku s realitivním otvorem 2,8. Po dofocení stodvacítkou a po zhoustnutí šera jsem pri vrácení se zpátky s úspechem sbíral odložená "skla". Jako puvodem lesák jsem zvyklý si všímat stromu a porostu kolem sebe, takže jsem si pamatoval, kde jsem co položil a k úkrytum jsem vždy našel cestu. I když nekdy, když tmu urychlil príval mraku, bylo hledání casove nárocnejší.

Po necelém roce posametového zamestnání jsem odešel do duchodu, abych konecne mel možnost naplno pracovat. Zacal jsem podnikat jakožto agentura SLOVO A OBRAZ, což zahrnuje cinnost novináre, publicisty, fotografa, fotoreportéra, scénáristy, kameramana, režiséra, strihace, autora komentáru k videofilmum. Jak jste mohli spocítat, jedná se presne o devatero remesel z onoho lidového úsloví, které završuje desátá nouze. Pricemž samozrejme v této cinnosti mají své významné místo materiály o myslivosti, myslivcích a zveri.

Na záver bych panu šéfredaktorovi Svobodovi vypsal nekolik suchých císel. Nafotografoval jsem desítky tisíc cernobílých a barevných polícek negativu a diapozitivu a natocil mnoho záberu, pricemž ruznými zpusoby bylo prezentováno na verejnosti 1806 fotografií, z cehož bylo 190 se sokolnickou tématikou. Otišteno bylo 1120 fotografií, z toho 124 o sokolnictví, vystaveno bylo 598 snímku a 88 záberu bylo v diaseriálech. Textových materiálu - od nekolikarádkových až po celostránkové ci vícestránkové - jsem mel opublikováno 416, z toho 44 bylo venováno sokolnictví, což dohromady predstavuje nekolik desítek tisíc tiskových rádek. Jako filmar mohu vykázat dva filmy o myslivcích, jeden film o myslivosti v nemecké verzi, ve dvou filmech jsou sekvence o myslivosti, televizních šotu a reportáží bylo odvysíláno jedenatricet, z toho o sokolnictví devet. Takže secteno a podtrženo - znovu zduraznuji, že jako mezisoucet - jsem za pulstoletí z bezmála sedmdesáti let slovem a obrazem pusobil na verejnosti ve jménu myslivosti 2258 krát. Že zmínka o bezmála sedmdesáti letech není smyšlená, to dokládá moje datum narození - 7. 8. 1930.

Škoda, že se od bývalého šéfredaktora Stráže myslivosti, pana profesora Jaroslava Svobody nemohu dozvedet, zda takový výcet by ocenil jako úspešné splnení jemu daného slibu.

Jaroslav UHLÍR