NÁJEZD NA LESY

Lesní hospodaření a kraje. Zisk by tentokrát neměl být na prvním místě

To, co se v Česku chystá na státní lesy, není jen decentralizace, která obecně připadá tak potřebná. Je to především proměna nezcizitelného státního majetku na naprosto běžný lesnický majetek, který lze dále rozprodávat, pronajímat, zastavovat. Někteří krajští zastupitelé si věří, že budou lepšími pány než mnohdy neprůhledný státní podnik Lesy České republiky (LČR). Vždyť přece každá zakázka projde veřejným výběrovým řízením, při němž se může vyjádřit každý občan kraje. To je pravda. Ale stejně tak je pravda, že si zastupitelstvo může demokraticky odhlasovat, aby se kvůli půjčce například na výstavbu tolik potřebné krajské kliniky les zastavil bance. Takto započatý proces ovšem nemá konce a můžeme se dožít i toho, že licitátorovo kladívko přiklepne bývalý státní les komusi s nevybíravými lesnickými přístupy.

O peníze a zisk z lesa jde v první řadě i krajským úřadům. Nelze skrývat, že motorem připravované reformy je touha zastupitelstev konečně ovládnout nějakou ziskovou činnost. Ne nadarmo si nejmenovaný hejtman povzdechl, že řídí velkolepý splachovací záchod - nahoře mu stát prostředky napustí a úřadem jen proletí přímo k adresátům. Je však ve hvězdách, proč si k posílení svých ekonomických zdrojů hejtmani vybrali právě oblast s tak nejistými příjmy. Jako celek je sice lesní hospodářství ziskové, ale ani do výše jediného procenta HDP. Některé lesy je však třeba nemalými prostředky dotovat! A jestliže zisky z lesa přesto budou hrát tak významnou roli, jakou odstátnění lesů někteří hejtmani přikládají, pak jsme na nejlepší cestě rozdělit kraje na bohaté a chudé. Těch chudých bude více. A dva budou nejchudší. Kde se tedy bere to nadšení hejtmanů pro rozebrání státních lesů?

Hrůza pomyslet, pramení-li z touhy po krátkodobých efektech. Zkušení lesníci potvrdí, že na pět a někdy i o něco více let dokáže být výnosný takřka každý les. Ovšem za cenu toho, čemu se v lesnické hantýrce říká rabování. Po něm následují zcela nevýnosné starosti na mnoho desetiletí. Volební období je však jen čtyřleté.

Chtějí-li krajští zastupitelé, aby jim kvůli snaze odstátnit les nikdo nemohl podsouvat zlé úmysly, pak musí sami především myslet na péči o lesní porosty. Ta je pro společnost důležitější než zisk vlastníka, ať je jím kdokoli. Na rozdíl od hejtmany kritizovaných úniků zisku mimo les i kraj, které umožňuje systém hospodaření ve státních lesích, lze v péči o les LČR sotva co vytknout. Jestliže kraje dokážou být v péči o les lepší než tento státní správce, pak všechna čest. Zatím o tom však nikoho ani nenapadlo mluvit, natož podat záruky.

Les totiž není jen tak obyčejný majetek. Je základním ekosystémem mírného pásma, který ke svému životu potřebuje každý občan, ať si to uvědomuje a pobyt v lese vyhledává, nebo ne. Hlavním cílem každého vlastníka proto musí být zachování životaschopnosti porostů. Aby udržely ráz krajiny, vytvořily prostředí pro volně žijící živočichy, akumulovaly vody, i například jen proto, aby lidem dávaly stín. Vedle toho lesy mohou také přinášet slušné zisky. Jestliže se však zisky stanou hlavním motorem lesního hospodaření, je zle.

Dodržení základních podmínek zdravého lesa ukládá všem vlastníkům bez rozdílu zákon. Ale většinou jen velcí vlastníci rodových majetků - hospodařící s láskou - a osvícený stát byli schopni dát lesu to potřebné navíc. Formou dotací stát ještě podporuje potřebné veřejné služby - půdoochranné, vodohospodářské, rekreační..., které poskytují jiní vlastníci.

Německo povinnosti ke státnímu lesu uzákonilo. Jeho správci musí hospodařit příkladně. To tuzemští lesničtí reformátoři odmítli a prosadili před zákonem rovnost všech vlastnictví. Teď za to pykají stejně jako za vytvoření systému lesnického hospodaření odděleného od výkonu práce v lese, který kde koho provokuje. To je příčina kraji kritizovaného úniku peněz mimo les a kraj! Mělo by se změnit to, co vadí, a nezcizovat kvůli tomu opečovávaný státní les. Místo změny vlastnictví drobně změnit daňové a finanční zákony - kraje si přijdou na své peníze a lesy na svou péči. Ale co pak s týmy lesníků, kteří se v některých krajích ve skrytu připravují převzít državy?

Rozporcovat státní les by šlo snadno. Slepit nikdy. O obtížích s návratem státních majetků by nám mohli vyprávět sami zástupci krajů, když za desítky milionů vykupovali budovy, které po zrušení bývalých krajských národních výborů stát rozdal.

Čestmír Klos (cestmir.klos@euro.cz)