Myslivost - kulturní dědictví?

Senát bude zanedlouho projednávat zákon o myslivosti. Do sporů se kvůli němu dostávají majitelé pozemků s myslivci. Jedni chtějí zabránit tomu, aby někdo cizí na jejich majetku hospodařil, druzí chtějí lovit a chovat zvěř. "Je to problém vztahu mezi myslivci a ostatními lidmi - tedy návštěvníky přírody, sportovci, vlastníky půdy. Je to dost choulostivá záležitost a nový zákon zbytečně nadřazuje význam myslivosti nad ostatním využitím krajiny," domnívá se myslivec a zároveň tajemník sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů Ctibor Záruba. O dalších sporech diskutovali v pořadu Na tapetě, který připravuje MF DNES a Český rozhlas v Ústí nad Labem, Miroslav Machala - předseda Okresního mysliveckého spolku v Ústí nad Labem a předseda dozorčí rady Českomoravské myslivecké jednoty, Čestmír Vondráček - jednatel Okresního mysliveckého spolku v Děčíně. Pořad moderoval Petr Felix Chudoba.

* Zákon definuje myslivost jako součást národního kulturního dědictví. V čem je myslivost

Machala: Vycházíme z tradic, které v našem státu jsou. Myslivost byla vždy chloubou českých zemí, jejich panovníků a šlechty.

Záruba: Jak dalece je myslivost kulturní dědictví, bych přenechal pracovníkům kultury. Ochránci přírody rozhodně myslivost za kulturní činnost nepovažují. I otázka, do jaké míry je myslivost národním dědictvím, je sporná, protože naše myslivost se vyvíjela současně s rakousko-uherskou a německou. Pokud znám myslivecké tradice našich sousedů, jsou prakticky shodné. Mrzí mne, že současný návrh vychází z tradic posledních čtyřiceti let a málo navazuje na tradice z konce devatenáctého století a následné zákony.

Machala: Návrh zákona vychází ze současného stavu, který ve společnosti je.

* Stát by měl poskytovat dotace i na přehlídky a propagaci myslivosti, takže to budou ze svých daní platit všichni. To se určitě lidem, kteří nemají s myslivostí nic společného, nebude líbit...

Vondráček: Jedná se o chovatelské přehlídky, kde se hodnotí výsledek chovu zvěře, a nelze chtít, aby si to myslivci platili sami, když jde o národní bohatství zvěře. Není úplně pravda, že by to měl celé financovat stát. Ten by jen částečně přispíval.

Machala: Propagaci lidé platit nebudou. Vycházíme z toho, že myslivost je řízena státním orgánem - ministerstvy a okresními úřady. V tomto směru jsou a budou dotace státu na propagaci minimální. Může se například konat mezinárodní výstava. Pak to už není záležitost pouze myslivců, ale i ostatních organizací. Tady se může stát, že na to bude rozpočet přispívat.

Záruba: Skutečně je dost problematický požadavek, aby stát podporoval chovatelské přehlídky zvěře. Ochránci přírody zásadně nesouhlasí se zušlechťováním a chovem divoce žijící zvěře. Je skutečně veřejný zájem, aby český jelen měl o něco větší paroží než jelen maďarský nebo německý?

* Proč je potřeba nový zákon, v čem nevyhovoval ten starý?

Machala: Poslední zákon je platný od roku 1962. V roce 1992 vyvolaly společenské změny novely. Končí ale ujednané období a nový zákon není na světě. V roce 1999 přibyla podstatná novela o myslivecké stráži. Zejména v posledních deseti letech nastaly změny ve vlastnických vztazích po restitucích. Bylo třeba upravit výkon státní správy v souvislosti se změnami územních celků. Dále bylo třeba upravit tvorbu honiteb a jejich spornou velikost, vztah ke zvěři vzhledem k Evropské unii.

Záruba: Nový zákon je nezbytný z pohledu vlastnických práv, protože si nedokážeme představit, že bychom měli obnovovat nájemní smlouvy i po ukončení tohoto mysliveckého období, tedy po konci března 2003. Novela z roku 1992 jen mírně upravovala zákon z roku 1962, který byl plně poplatný tehdejší socialistické společnosti.

* Čí majetek je živá zvěř?

Machala: Živá zvěř není ničí. Patří státu, stejně jako každý volně se pohybující živočich v přírodě. Vlastnictví k němu nelze přesně specifikovat.

* Je pravda, že například neoplocený sad může ze zákona být přičleněn k honitbě?

Záruba: Vlastník může požádat, aby jeho pozemek byl prohlášen za nehonební. Jak bude vypadat praxe, lze jen těžko předvídat. Obávám se, že státní správa tomu nebude příliš nakloněna. Je to ale aspoň mírný posun oproti zatím platnému zákonu, podle něhož musí být jiné pozemky než oplocené, zastavěné či jinak vymezené honitbou. Je tedy šance, že vlastník pozemku bude moci znemožnit lov zvěře na svém pozemku.

* Bude tedy existovat šance, že pokud někdo koupí louku, aby se na ní mohl prohánět jeho pes, jeho kůň, bude moci zabránit tomu, aby na ní lovili myslivci?

Vondráček: Jedná se hlavně o chov zvěře. Třeba nebude moci majitel pozemku zabránit tomu, aby na jeho louku chodila lesní zvěř. Jde o to, jak se majitel pozemku bude ke zvěři chovat. Zda se bude chovat správně, nebo na zvěř pustí ty své psy. Zpravidla i například uhynulou lišku se vzteklinou musí likvidovat myslivci, ačkoliv se dostala třeba do špatně oplocené zahrady. To nedělají ani policisté, ani veterináři.

Záruba: V tomto bodě je sice asi největší odpor obyvatelstva, ale domnívám se, že to ani jinak není možné. Rozbitým plotem proběhne do zahrady postřelený zajíc nebo jelen a co si s ním má majitel zahrady počít. Zvíře tam přece nebude tři dny hynout. Pokud tam musí myslivci vstoupit, tak je to s vědomím vlastníka, snad i v jeho doprovodu.

* Jaká omezení musí respektovat vlastník pozemku, jehož majetek byl prohlášen za honební?

Machala: Je na dohodě mezi uživatelem a majitelem pozemku, aby nebyl hon prováděn v době, kdy například v sadu dozrávají meruňky a je třeba je sklízet.

Záruba: Omezení není mnoho. Vyplývají i ze zákona na ochranu přírody. Je například zakázáno mýtit křoviny, vypalovat trávu. Vlastníky zemědělských pozemků je velmi kritizovaná povinnost, že musí předem hlásit použití mechanizačních prostředků nebo sekání v noci. Podobná omezení slouží k tomu, aby myslivci měli čas vyhnat z lokality srnčata. Mohlo by jich být méně, ale ani v tomto případě nejde o zásadní předmět neshody mezi uživateli honitby a vlastníkem pozemku.

* V zákoně je například věta, že vlastník 'nesmí provádět činnosti záporně působící na život zvěře'. Co si pod tím lze představit?

Machala: Zejména je zde zohledněno to, že dnes je velmi moderní cykloturistika a jízda na koni. Děje se tak i v honitbách, kde je skutečně zvěř rušena. Absolutně neomezený je sběr hub a lesních plodů, což působí zejména na jaře při kladení mláďat velmi negativně.

* Kdo je upřednostněn - majitel lesa, který jde sbírat houby nebo myslivci, kteří chtějí, aby houbař svým pohybem po lese neplašil zvěř?

Vondráček: Nemáme problémy s vlastníky pozemků, se zemědělci se většinou velmi dobře domluvíme a všechno koordinujeme. Znám i chovatele koní. To jsou všechno milovníci zvířat, kteří jim neubližují. Když se doví, že někde hnízdí i obyčejný bažant, tak se jim vyhýbají a nedělají žádné zásahy do přírody. Nám se jedná o bláznivé jezdce, kteří přijdou z města, neumí nic jiného než sednout na spřežení psů, lítat po revíru a rušit zvěř v jejích posledních koutech.

Vondráček: Zákon o myslivosti je v podstatě ochranářský zákon o ochraně přírody. Když se někde vzácně vyskytuje nějaká rostlina, tak dostane vlastník pozemku přikázáno, jak musí hospodařit. Tam se nesmí šlapat, jezdit mechanizací. Myslivci nechtějí nikoho omezit. Chtějí jen, aby se lidé slušně chovali ke zvěři.

Záruba: Nerad slyším, když myslivost vydáváme za ochranu přírody nebo ochranu zvěře. Prvním projevem myslivce je lov. Pokud by chtěl člověk chránit zvěř, tak nebude myslivcem, ale vstoupí do svazu ochránců přírody.

* Jakým způsobem se podařilo jednomu procentů voličů, jejichž koníčkem je lov zvěře, prosadit zákon, který omezuje zbylých devětadevadesát procent lidí?

Machala: To jedno procento žije v tomto státě. Tento stát je celek. Pokud budeme rozdělovat obyvatele na nějaká procenta, pak děláme jen zbytečné rozbroje. Myslivost není lov, myslivost je lov a chov nebo obráceně - chov a lov. Než lovíme, musíme vychovat. Pokud rozdělíme společnost na procenta, pak se budeme fackovat, kdo ke které činnosti inklinuje. Nemám žádné problémy s ochránci přírody, ale společně s nimi sdílím problémy s turisty, kteří jedou do přírody svým vlastním autem, vezou odpadkový pytel, který v lese vyhodí. Tyto odpadky likvidují myslivci nebo ochránci přírody. Stovka poslanců, která pro zákon zvedla ruku, si uvědomila, že i tuhle činnost je třeba v zákoně upravit.

Záruba: Základem myslivosti je chov zvěře. Myslivci chovají zvěř, ale komu patří pozemky, na nichž žije a jejichž plodinami se živí? Je snadné chovat vysoce přemnožené stavy zvěře na cizích pozemcích. To je kámen úrazu. Všichni chceme zvěř, ale otázka je, kolik a jakou zvěř. Vždyť dnes máme přemnožené muflony, černou zvěř, daňky, kteří utekli z obory. Lov zvěře je skutečně nutný, ale chovat zvěř je pro vlastníky lesů nepřijatelné.

Machala: Nevím, jak vy sám jste mohl provozovat myslivost padesát let.

Záruba: Pokud vím, tak zvěř vždy vystříleli nájemci pozemků nebo sdružení, ale nikdy ne vlastníci. A mnohdy to bylo ze zištných důvodů.

Machala: Proč k nám zahraniční hosté za tak drahé peníze jezdí tak rádi lovit zvěř, kterou u nich nemají? Proč ji tam nemají?

Záruba: Zahraniční lovci sem jezdí proto, že je to u nás lacinější. Myslivost byla vždy výsadou bohatých a výsadou šlechty, kdysi králů. Lidovou se stala až v socialistických zemích po roce 1948. Není pravda, že tam tu zvěř nemají. Zcela určitě jí tam mají dost, ale ne tak přemnoženou, alespoň některé druhy, jako máme my. Protože museli platit způsobené škody, což se u nás čtyřicet let nedělalo.

Vondráček: Zákon o myslivosti upravuje všechny vztahy mezi myslivci a vlastníky a správným hospodařením bychom měli dojít ke správným stavům zvěře. Kdo jiný než myslivci se musí vyrovnat s přemnoženými druhy.