Myslivecký střet s minulostí

V parlamentu doutná zase jednou časovaná bomba - sněmovna totiž propustila do druhého čtení dva zcela filozoficky protichůdné návrhy zákona o myslivosti a šalamounsky tak odložila řešení střetu zájmů, který se zdaleka netýká pouze myslivců versus vlastníků pozemků, a ve své podstatě ani tolik diskutované péče o zvěř nebo velikosti honiteb. Tak jednoduché to opravdu není, protože ve hře je primárně cosi zcela nadmysliveckého a nadlesního - totiž schopnost vnímat práva a odpovědnost vlastníka čehokoli a zároveň schopnost vytyčit roli státu ne jako restriktivního orgánu, ale jako orgánu rozumně regulujícího.

Je zřejmé, že opticky větší politickou podporu má návrh předsedy zemědělského výboru parlamentu Jaroslava Palase a spol., který v celé řadě významnějších či méně významných situací omezuje, samozřejmě s odkazem na veřejný zájem, vlastnická práva majitelů pozemků. Vždyť mnoho lidí v této zemi takhle přemýšlí.

Filosofie tohoto návrhu je přitom jednoduchá: Vlastník prostě veřejný zájem zabezpečit nemůže, neboť je to obvykle zakuklený zločinec, jehož jediným zájmem je využít svého vlastnictví k vlastnímu obohacení na úkor všech ostatních. Závan minulosti, kdy názor, majetek a odpovědnost jednotlivce byly nežádoucí až trestné, je ovšem z návrhu cítit zcela jednoznačně. Předkladatelé návrhu prostě potřebují vlastníka již dopředu omezit v jeho právech, protože si nedovedou představit, že by se ke svému majetku choval vhodněji než zájmová nebo státní instituce.

Poněkud mezi prsty přitom uniká generální pravda, podle které se ze své podstaty stará o svůj majetek nejodpovědněji jeho vlastník sám. Zvláště na venkově, kde se často po staletí udržují rodové tradice a místní příslušnost k určitému území, představovaná právě tímto majetkem. Návrh zákona jde přitom v omezení vlastnických práv tak daleko, že vlastníkovi může být zakázán vstup na jeho pozemek, nebo naopak na něj lze bez jeho souhlasu pronikat cizí osobou. Domnívám se, že by to bylo docela dobré sousto pro Ústavní soud.

Filozofie konkurenčního návrhu poslance Stanislava Němce a spol. je o poznání demokratičtější, návrh má ovšem zase několik v praxi obtížně aplikovatelných míst. Představit si například, že se jednání v honebním společenstvu či správního řízení musí zúčastnit všichni zainteresovaní vlastníci, kterých může být několik set, je jistě nereálná. Nejde totiž o to, že všichni někde musí být, ale že mají všichni možnost někde být - a to je rozdíl.

Samozřejmě, že všechno je především o lidech. Zcela nepochybně je celá řada myslivců, pro které je myslivost koníčkem a jejichž vztah k přírodě i její znalost naplňuje předpoklad zacházet s veřejným statkem, čili například starat se o zvěř. Stejně tak je celá řada vlastníků, kteří nejsou s to dohlédnout dál než za hranice vlastního majetku.

Problém myslivosti ale nelze odvíjet od vlastností jednotlivců, ale od obecných principů. A ty jsou v tomto případě v zásadě tři: Neomezovat pokud možno vlastnická práva, v případě nutného omezení stanovit jeho pravidla a způsob náhrady tohoto omezení, a neomezovat pokud možno, laicky řečeno, "práva zvěře".

Při tom všem je žádoucí vnímat historickou roli a tradici myslivosti u nás, na druhou stranu ale tuto roli nelze přeceňovat a už vůbec ne mechanicky aplikovat do nových, především vlastnických podmínek. Přístup člověka k přírodě se mění a hlavně se v nejbližší době měnit bude, a stejně tak se bude modifikovat role celé řady zájmových organizací, i myslivců. Tak jako nahradily e-mailové zprávy psané dopisy, přičemž účel - komunikace mezi lidmi, zůstal zachován.

Kudy tedy z myslivecké šlamastyky ven? V prvé řadě je nepochybné, že přístup k výkonu mysliveckého práva musí být zachován potenciálně pro všechny - ovšem za splnění stanovených podmínek. Teoreticky by tedy třeba toto právo vlastník při nesplnění podmínek mít nemusel - na druhou stranu v případě, že bude kdokoli mimo něj nějakým způsobem používat jeho majetek, pozemek, honitbu, nelze vlastníka obejít.

A role státu? Ten by měl hájit veřejný zájem, například stanovovat optimální stavy zvěře, ovšem v místních podmínkách, ne plošně, a nebo kontrolovat způsob těžby dřeva, který je v souladu s principy nepoškozujícími životní prostředí. Rozhodně by třeba neměl vstupovat do smluvních vztahů mezi vlastníky, uživateli, myslivci a dalšími subjekty, ale stanovit obecná pravidla, na jejichž základě by bylo možné veřejný zájem zajistit. Včetně sankcí.

Ostatně - je to právě stát, specielně Ministerstvo zemědělství, které tak dlouho žádný návrh mysliveckého zákona nepředložilo, až se legislativní iniciativy chopili poslanci, často skutečně pod vlivem lobbistických skupin. Vhodně zpracovaný návrh zákona z neutrální pozice státu přitom mohl sehrát pozitivní roli a minimalizovat emoce, kterých se v souvislosti s další diskusí nad konečnou podobou mysliveckého zákona jistě ještě dočkáme.