Metody chovu v intenzivních chovech jelenovitých

Pod pojmem metody chovu rozumíme v intenzivních chovech jelenovitých především individuální značení zvěře, ochočování (plachost), usmrcování (porážku zvěře v chovech farmových a lov v chovech oborních) a transport zvěře. Vzhledem k zaměření obou typů chovů jsou metody chovu poněkud odlišné. Ovšem v některých charakteristikách (např. transport zvěře) je nutno respektovat stejné zásady, které nečiní rozdílu mezi zmiňovanými chovy. Metody chovu podmiňují úspěšnou šlechtitelskou práci v chovu zvěře (zejména selekci zvěře), jsou předpokladem základních užitkových vlastností (reprodukce), ale i jedním z faktorů ovlivňujícím kvalitu jednoho ze základních produktů intenzivních chovů, tj. zvěřiny. V respektování zásad metod chovu tedy spočívá úspěšnost chovatele-oborníka, ale i chovatele-farmáře.

Pro studium metod chovu bylo vybráno šest chovů farmových a tři chovy oborní. Z farmových chovů to byly dvě farmy s chovem jelena evropského, tedy farma (f.) Darovanský dvůr a experimentální chov Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi (VÚŽV). Z farmových chovů daňka skvrnitého byly analyzovány: f. firmy SEMA, f. Lesní hospodářství Čím, f. Mokrovraty a f. Lhota u Příbrami. Z oborních chovů byly hodnoceny obory Poněšice, Stará Obora a Volský žlab. Bližší charakteristika analyzovaných chovů je uvedena u technologie chovů.

Souhrnné údaje o metodách chovu jsou uvedeny v tabulkách 1 a 2.

Tabulka 1: Metody chovu na farmách

Tabulka 2: Metody chovu v oborách

Co se týče farmových chovů je v nich, vyjma f. Mokrovraty, zvěř značena ušními známkami. Označení veškeré zvěře má nezastupitelnou úlohu pro plemenářskou práci i veterinární kontrolu a je proto opatřením naprosto zásadním. Podle nového veterinárního zákona je evidence a identifikace zvěře ve farmovém chovu zákonnou podmínkou. Existuje řada ušních značek a obojků pro jelenovité, přičemž toto značení bývá někdy ještě doplňováno tetováním nebo čipováním.

Ochočování jelenů se provádí denním kontaktem s ošetřovatelem a krmením, u daňků se na sledovaných farmách systematicky neprovádí (vyjma f. Lhota u Příbrami). Ochočenost zvěře jelení je velmi dobrá a lze ji dosáhnout bez výraznějšího úsilí. U daňků je tato problematika značně složitější a chovatelé se ani nesnaží chovanou zvěř více ochočit. Na sledovaných farmách tedy respektují západoevropský názor, který udává, že ochočování daňků je natolik komplikované, že je vhodnější počítat s jejich divokostí (např. Blaxter et al. 1987).

Zásadním problémem je usmrcování (porážka) zvěře. Zvěř na sledovaných farmách je usmrcována za použití malorážky a následným vykrvením (vyjma f. SEMA a f. VÚŽV), což je nutno klasifikovat jako nezákonné počínání. Podle veterinárního zákona je sice možno zvěř porážet na farmě, pokud jsou na ní vytvořeny podmínky pro veterinární vyšetření a ošetření masa, ovšem používání střelných zbraní je zde zakázáno. Vytvořit potřebné podmínky pro porážku je na farmě poměrně značně finančně náročné a pro malé chovy, kterých je v ČR většina, naprosto ekonomicky neúnosné. Porážka na jatkách a zejména transport je vzhledem k excitabilnosti zvěře také velmi složitá a s ohledem na kvalitu zvěřiny poměrně nevhodná. Tento problém je v rámci současné legislativy velmi obtížně řešitelný (pokud nebudeme hovořit o legislativní úpravě našich západních sousedů), pro farmáře je však limitující.

Transport zvěře se provádí volně nebo za užití transportních beden. V zahraničních chovech je k transportu zvěře využíváno speciální kamionové přepravy, kde je zvěř přepravována volně (např. Fikuart 1992).

V oborních chovech, s výjimkou obory Volský žlab, je ve zbývajících dvou oborách zvěř neznačena. Přesto i v oborních chovech, stejně jako na farmách, má značení zvěře svůj nezastupitelný význam a je nutné pro úspěšnou šlechtitelskou práci. Umožňuje identifikaci každého kusu a poskytuje přehled o jeho zdravotním stavu, tělesné vyspělosti, tvorbě paroží. V oboře Volský žlab byl vypracován systém evidence a identifikace zvěře, kde veškeré informace o každém jedinci jsou uloženy v kódu, kterému přísluší evidenční číslo vyražené na jeho ušní visačce. Tyto kódy jsou pak počítačově zpracovány, takže vyhledávání všech potřebných informací je velmi rychlé. Používané dvoubarevné ušní visačky Stromtag umožňují při použití dalekohledu na potřebnou vzdálenost nejenom rychlé zjištění čísla linie, ale i roku narození. Jejich ztrátovost za celé období fungování obory nepřevýšila 1 %. Tento systém ovšem klade značné nároky na vnitřní technologické vybavení obory, organizaci i řízení celého chovu.

Na druhou stranu je pochopitelné, že pro určitou část myslivců bude značení zvěře nepřijatelné, neboť velmi připomíná chov hospodářských zvířat, řekněme třeba na farmě. Na tomto místě je také ovšem nutno prohlásit, že šlechtění zvěře (plemenitba, selekce) je bez řádného označení a evidence, snad až na výjimky, zhola nemožné (a také nehovořím o chovu ve volnosti, kde jsou prioritní jiná kritéria). Tím jsem ovšem nechtěl předvídat, že budoucnost všech obor bude založena pouze na nastíněném trendu, tedy na intenzivní chovatelské práci se značným domestikačním tlakem. Osobně věřím spíše v koexistenci mnoha typů obor s různým zaměřením (podobně jako v současnosti), které budou formovány potřebami vlastníků a mnoha vnějšími faktory.

Pokud jde o plachost zvěře, tak ta je ve studovaných oborách zřetelně vyšší než ve farmových chovech, zejména u zvěře jelení. Tato skutečnost vychází z dlouholetých zkušeností českého obornictví, kde se dbalo kromě chovu geneticky cenné populace také na dodržení přiměřené divokosti zvěře (Vach et al. 1997). V oboře Volský žlab je dosahováno nižší plachosti zvěře v důsledku intenzivnější šlechtitelské práce. Otázkou je, jakou hodnotu má lovecký zážitek při nižším stupni plachosti a tak malé výměře obory, navíc rozdělené do sekcí, jako v případě oborního chovu Volský žlab. Je to zřejmě dané individualitou každého lovce, přičemž pro část jedinců je takový lov nepřijatelný a pro další se jedná o silný zážitek, zvláště je-li podtržen mohutnou trofejí. Moje osobní představa lovu spočívá v boji s otevřeným hledím, kde většina výhod a šancí je vzhledem k smyslovým schopnostem na straně lovené zvěře. Z pohledu člověka pak považuji za nejdůležitější vztah a úctu k živému tvoru, preferování mozku a srdce (na správném místě) před ostatními známými orgány a respektování dalších zásad etiky lovu. Dále by mělo záležet především na lovcově trpělivosti, vytrvalosti, loveckých a střeleckých schopnostech zda lovenou zvěř přelstít. Chápu, že tato představa je značně zidealizovaná, a také ji nehodlám nikomu vnucovat. Přesto je to právě lov zvěře, který vyvěrá z atavistických pudů člověka a v plné nahotě odkrývá postoje a charakter jedince, což nebývá v mnoha případech zjištěním zrovna radostným.

Při lovu jelení a daňčí zvěře je nutno používat kulové zbraně, která je účinné ráže s dostatečným ranivým účinkem a dopadovou energií střely (Hanák 1998). Důležitá je i volba místa zásahu a dodržování myslivecké vzdálenosti. Zvěř by měla po zásahu co nejdříve zhasnout.

Transport zvěře se zatím provádí pouze v oboře Volský žlab. Na rozdíl od farmových chovů se zde využívá pouze transportních beden vlastní konstrukce, které jsou plně vyhovující (Bukovjan 1998 ústní sdělení).

Závěrem lze pro oblast farmových chovů doporučit zavedení vhodného systému značení zvěře, který může být například založen na klíči několika barevných variet ušních značek, odpovídajících konkrétnímu roku narození jedince. Při organizaci stáda je pak určení stáří zvěře velmi jednoduché. Druhým doporučením je dořešení porážky zvěře, přičemž ani při nejlepším vědomí a svědomí si nedovolím navrhnout konkrétní řešení (trochu lakonicky a hlavně alibisticky řečeno). Pro oborní chovy, ve kterých se chovatelé hodlají zabývat systematickým šlechtěním zvěře, je možno doporučit převzetí systému identifikace a evidence používaného v oboře Volský žlab, který je vynikající. Je možné ho doplnit klíčem většího množství barevných variet, jak je doporučováno u farmových chovů. Jistě by také bylo jen ku prospěchu věci zamyslet se nad etikou lovu prováděného v některých oborách.

Jan Pintíř